Už za měsíc bude Česká republika podruhé v historii předsedat Radě Evropské unie. A stejně jako v roce 2009 i letos bude klíčovým tématem energetika, protože Evropa je závislá na ruském plynu a ropě a řeší, jak to co nejrychleji změnit. Ministr pro evropské záležitosti Mikuláš Bek je tím, kdo má přípravu českého předsednictví na starost. Válka na Ukrajině mu prý v něčem usnadnila práci, protože najednou není třeba laborovat, které téma je důležité a které méně. Bezpečnost je teď podle něj na prvním místě.

Bývalý rektor brněnské Masarykovy univerzity, v jejímž čele v roce 2011 vystřídal svého nynějšího šéfa, premiéra Petra Fialu, se při nástupu do vlády původně připravoval na dotahování nové evropské legislativy o digitálním prostředí, na regulaci kryptoměn nebo na rozhovory o takzvaném Green Dealu. Jenže v důsledku ruské invaze na Ukrajinu české předsednictví dostalo zcela odlišný nádech.

V rozhovoru pro CzechCrunch mluví Bek o tom, jak bude vypadat začátek českého předsednictví, jak chce řešit na evropské úrovni energetickou krizi, ale i o pozici tuzemské politické reprezentace vůči jejím evropským kolegům. Coby zapřísáhlý eurooptimista také vysvětluje, jak kabinet, jehož je členem, smýšlí o vstupu do eurozóny nebo proč není reálné, aby se Ukrajina brzy stala členem EU, i když ji v tom většina kontinentu podporuje.

Jak se připravuje předsednictví Rady EU v době, kdy se agenda komplikuje každý den kvůli válce na Ukrajině?
Ona se tím ta příprava paradoxně zjednodušila. Méně práce nemám, ale jakákoliv debata o tom, co by měla EU dělat v příštím půl roce, je teď výrazně jednodušší. Válka bude procházet všemi agendami, protože výrazně proměnila vnímání celé řady evropských politik.

Zároveň je předsednictví v této době dobrá příležitost na reparát, ne? V roce 2009 nám to zrovna moc dobře nedopadlo…
Myslím, že v hodnocení roku 2009 bychom měli být střízliví. Vnímání té doby je poznamenáno pádem vlády, ale vyznění našeho prvního předsednictví není ve výsledku vůbec špatné. Česká republika tehdy moderovala tvorbu legislativy a úspěšně řešila plynovou krizi na východě. Samozřejmě že pád vlády byl velký průšvih, to ale neznamená, že by se všechno nepovedlo. Říct něco takového by nebylo fér vůči lidem, kteří se tehdy kolem našeho předsednictví točili.

Jinými slovy, úředníci byli a budou klíč?
Jejich soukolí postupuje dopředu často bez ohledu na osoby, které se vystřídají ve funkcích ministrů. Tím nechci podceňovat osobní roli klíčových hráčů, ale ze všeho nejvíc záleží na lidech, kteří nejsou vidět. Na těch, kteří předsedají pracovním skupinám a sedí v radách, leží klíčový objem práce. Nejvyšší politická vrstva je v evropských věcech angažovaná jen zčásti. Když to trochu přeženu, větší problém by byl, kdybychom přišli o své reprezentanty ve Výboru stálých zástupců, takzvaném COREPERu, který pro Radu EU připravuje podklady a předjednává dohody, než dojde k vládním změnám.

Nestane se, že kvůli Ukrajině nedojde během našeho předsednictví na některá důležitá témata?
Chvíli si i Evropská komise pohrávala s myšlenkou, že by přepracovala svůj legislativní program na letošní rok, ale nakonec se rozhodla, že to neudělá a pouze do něj bude dosazovat nové položky. Takže moc toho nevypadne.

Jste ministrem pro evropské záležitosti, takovou funkci jsme ve vládě měli naposledy v roce 2009. Co si z toho pro sebe berete?
Česká politika má dlouhodobě sklon evropskou agendu podceňovat. Až když se blíží předsednictví, politická reprezentace si uvědomí, že je potřeba evropského ministra mít. Moje pozice je na základě koaliční dohody na celou dobu fungování vlády. Poté, co přežijeme předsednictví, bude mým hlavním úkolem posílení koordinační role a lepší příprava vlády v oblasti evropských politik, protože to se ukazuje dlouhodobě jako slabina české politiky. Často reagujeme, než abychom byli proaktivní, navíc nezřídka na základě emocí, nikoli objektivních analýz. Naše vyjednávací pozice pak nemusí být dost silná.

Už se ví, jak naše předsednictví začne? Co se bude dít?
Začne oficiální návštěvou Evropské komise v Praze 1. července. To je taková symbolická věc. A s největší pravděpodobností ještě před začátkem samotného předsednictví přijede někdy v půlce června i delegace evropského parlamentu.

Takže po vzoru hesla minulé kampaně „Evropě to osladíme“ tentokrát sladit nebudeme?
Ne, budeme o dost nudnější, ale přiměřeně elegantní. Vklouzneme do předsednictví přirozeně během června, bude následovat smršť politických jednání a pak nastanou v Bruselu letní prázdniny, takže v druhé polovině července se program výrazně zklidní. Hekticky začne znovu v září. Předsednictví v druhé půlce roku má tuto pauzu v době dovolených, takže fakticky trvá nějaké čtyři čisté měsíce, protože druhá půlka prosince jsou zase vánoční svátky. Společenský vrchol předsednictví, tedy neformální summit prezidentů a premiérů, by měl přijít někdy na přelomu září a října. Dnes už příliš nepočítáme s variantou, že by americký prezident Joe Biden v blízké době znovu zavítal do střední Evropy, když byl nedávno v Polsku.

A co účast dalších vrcholných představitelů z jiných zemí? Třeba kanadský premiér Justin Trudeau, Boris Johnson z Británie…
Nepochybně to bude předmětem dalšího vyjednávání s ohledem na to, jak se bude vyvíjet situace na Ukrajině. Samozřejmě bychom stáli o to, abychom v rámci předsednictví hostili například ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského v Praze.

Nutně asi budeme v rámci našeho předsednictví řešit energetiku. Čeho byste chtěl v tomhle ohledu během našeho předsednictví dosáhnout? Co je reálné?
Na stole je celá řada legislativních návrhů, které se vztahují k této oblasti. Komise v polovině května publikovala návrh REPowerEU, který by měl otevírat cestu ke zbavení se závislosti na Rusku, a naším úkolem bude hledání kompromisů. Což nebude lehké. Máme ale bytostný zájem, aby se kompromis našel, protože Česká republika díky své geografické poloze je v poměrně obtížné situaci.

Myslíte třeba, že potřebujeme dohodu na podílu na terminálů LNG v Polsku, Německu či Nizozemsku? Je to něco, čeho jsme schopni dosáhnout třeba do konce roku?
Výstavba terminálů je poměrně zdlouhavá, ale na příští zimu bude klíčové dosáhnout dohody o nějakém mechanismu, který by z dostupných zdrojů, ať už terminálů, nebo plynovodů vedoucích do Evropy, zajistil mezi členskými zeměmi férový podíl.

Takové kvóty na plyn…
Takové kvóty na plyn. Možná tedy budeme hledat možnosti, jak zasáhnout do evropského, výrazně liberalizovaného trhu s plynem.

Že by se do hry vrátilo znárodňování? Nebo jen částečné?
Zaslechl jsem třeba diskuzi, která se odehrává v Nizozemsku, a tamní hlasy říkají, že za náhradu je něco takového v kritické situaci možné. Samozřejmě nemluvíme o znárodňování po vzoru roku 1948.

Stát by prostě řekl, že teď se se zásobníkem nesmí soukromník manipulovat a vyplatil za to náhradu?
Sám se tento problém nevyřeší a přirozeně se budou hledat cesty, jak na to. Motivace některých aktérů, jako je Gazprom, aby vycházel vstříc státům EU, totiž není a nebude velká. Nicméně pro takový krok by asi bylo třeba měnit legislativu.

Po vypuknutí války na Ukrajině se objevila i spousta hlasů, že Green Deal je mrtvý a že bychom měli zcela přehodnotit pohled na energetiku. Vy tenhle postoj asi nezastáváte, že?
Takové hlasy se objevily hned první den války, ale to je naprosto nerealistické a neproveditelné. Česká veřejnost by si měla být vědomá toho, že velká většina EU je příznivcem poměrně razantního zeleného postupu. Konsenzus je tak silný, že nebude erodovat ani pod tlakem těchto okolností. Realistické je očekávat, že poroste poptávka po obnovitelných zdrojích a zároveň dojde na pragmatickou debatu o tom, že třeba některé uhelné zdroje se budou provozovat o něco déle.

Otázkou ovšem je, abychom závislost na Rusku v rámci boje za udržitelnost nevyměnili za závislost na Číně, protože soláry se jinde v podstatě nevyrábí.
Součástí debaty, kterou budeme na evropské úrovni moderovat v rámci předsednictví, bude i velká inventura zdrojů surovin, kterou Evropská komise chystá. Také Česká republika projde dalším kolem debat o lithiu a surovinách, jež jsou strategické. A už nějakou dobu na úrovni evropské politiky probíhá debata o tom, jak snížit závislost na importu surovin nebo některých technologií. Aktuální vývoj na Ukrajině to jen akceleruje. Válka ale neobyčejně komplikuje pohled západního světa na životní úroveň a ekonomický růst, takže balancování bezpečnostních ohledů nebude snadné.

Neměli bychom si pořád opakovat, že jsme velký a bohatý a mocný blok států s půl miliardou obyvatel? Máme přátele po světě, nemusí být tak zle…
Jedna z priorit českého předsednictví musí být otevřenost evropské obchodní politiky. Když se odřízneme od Ruska a do jisté míry postupně i od Číny, o to lepší vztahy musíme mít s partnery, jako jsou Spojené státy, Kanada, Austrálie nebo některé země Indo-Pacifiku. A tam by Česká republika společně se Švédy, kteří nastupují po nás, měla upřít velké úsilí.

Takže se třeba konečně podepíše obchodní dohoda mezi EU a USA?
Netroufám si odhadovat, jestli se zrovna tato dohoda za našeho předsednictví uzavře. Ale určitě se rozvine debata o obchodních dohodách včetně této. Je zbytečné si dělat iluze, že budeme v Evropě ve všem soběstační, ale pokud budou fungovat aspoň vztahy ve svobodném světě, bude to mnohem snazší.

Otázkou také je, jestli současná situace nenahrává úvahám o zrychlení přechodu k euru.
Příznivci řeknou, že současný ekonomický vývoj je důkaz, že ho máme mít. Odpůrci řeknou, že je dobře, že ho nemáme. Je fakt, že i uvnitř eurozóny jsou velké rozdíly v míře inflace. Já jsem příznivce eura, ale chápu, že nálada je namířena zatím pořád proti němu. Možná vláda udělá nějaký půlkrok.

Jako třeba zavedení účetnictví v eurech?
Přesně tak. Nebo budeme plnit maastrichtská kritéria, ale k přijetí hned tak nedojde. Leda by nás vnější okolnosti přiměly proces urychlit. I vnímání eura veřejností může projít vývojem.

Není euro stejně jako energie otázkou národní bezpečnosti?
Čím víc jsme součástí evropského ekonomického prostoru, tím je větší šance, že v případě ohrožení tento prostor bude fungovat. A euro v tom hraje zásadní roli. Máme štěstí, že na východ od nás jsou Slováci s eurem, na západ a na jih Němci a Rakušané.

Takže zjevně na vládě o vztahu k euru přemýšlíte…
Vedeme otevřenou debatu. Hlasy, které euro podporují, samozřejmě vítám. Myslím, že do této debaty začnou ještě víc vstupovat ekonomičtí aktéři a firmy, protože je velký rozdíl, jestli si půjčujete s úrokem půl procenta nebo s úrokem šest procent. A to je situace, kterou zdejší firmy řeší a politická scéna je nejspíš bude s odstupem následovat.

Vy jste zkrátka eurooptimista.
Bohužel česká politika má tendenci obvykle jít tou delší a složitější cestou. Kdybychom bývali využili okamžiku a přijali euro, když do eurozóny vstoupilo Slovensko, dost bychom ušetřili.

A jste optimista i v otázce přistoupení Ukrajiny k EU?
Status kandidátské země pro Ukrajinu je stěžejní pro řešení uprchlické krize. Jestli má mít Ukrajina naději a budoucnost, je potřeba jí pomoct i nastartovat standardní proces vstupu do EU. To trvá dlouho, třeba dekádu, ale je to lepší řešení než vymýšlet nějaký speciální typ vztahu s EU. Speciálně Česká republika si musí uvědomit, že aspoň část starých členských států EU nebude souhlasit s dalším rozšiřováním, což se netýká jen Ukrajiny, ale i zemí na Balkánu, dokud nedojde k reformě rozhodovacích mechanismů uvnitř unie. My jsme dosud zastávali princip jednomyslnosti, kde to jen šlo, ale současně s tím například bývalá vláda kritizovala EU za malou akceschopnost. To přece není fér. Je nutná sebereflexe a debata, jak rozhodovat.

Nemůže se stát, že debata o přistoupení vyvolá bláhové naděje mezi Ukrajinci i Čechy a pak z toho bude mrzení?
Ukrajina musí projít standardním procesem, což vyžaduje úpravu legislativy, úpravu fungování institucí. Problematika korupce a střetu zájmů je něco, s čím se bude muset vypořádat. Optimismem mě naplňuje, jak je Ukrajina schopná dělat v případě potřeby velké pokroky v omezeném čase, takže možná budeme svědky rychlého postupu vpřed. Ale ozývají se už i první skeptické hlasy, třeba rakouský ministr zahraničí se vyjádřil velmi opatrně. Už za to ale sklidil velkou kritiku doma od Zelených, což mě, coby senátora za Zelené, příjemně překvapilo.

To je mimochodem paradox, že středopravá česká vláda si v Německu i Rakousku nejvíc rozumí se Zelenými…
Ano, tohle je mimořádně zajímavé. Naše vláda má v současné době velmi dobré vztahy se Zelenými v okolních zemích, kteří sdílí náš pohled na dění na Ukrajině. Kdo by to ještě před pár měsíci řekl, že? Je to i poučení pro naši koalici, že musíme umět hledat spojence tam, kde bychom je třeba na první dobrou nečekali.

Platí to i pro českou opozici? Asi ne, co?
Aspoň nám panuje shoda na úplně základních principech. Že z toho vzájemného pochopení, které panovalo na začátku konfliktu, rychle sešlo, chápu. Je to přirozené.