Nejvíce znají lidé názvy kapel, jejich občasní posluchači nejspíš jména frontmanů, fanoušci i další členy. Zvukové inženýry zná jen málokdo, jméno Steve Albini přesto rezonuje u mnoha. Bez něj by například legendání In Utero od Nirvany bylo zcela jiným albem. Jedna z osobností, které definovaly rockový zvuk 90. a nultých let a jsou vlivné dodnes, v úterý v 61 letech zemřel.

Nirvana byla koncem roku 1991 jednou z největších rockových kapel na světě, samozřejmě hlavně díky nečekanému úspěchu alba Nevermind. Kurt Cobain byl ale rozhodnutý, že za žádnou cenu nechce kalkulovat a navázat na něj něčím podobným. Chtěl se vydat jiným směrem a měl poměrně jasno, kudy by to mělo být. Spolu se zbytkem skupiny tehdy poslouchal raná alba od Pixies, The Breeders nebo The Jesus Lizard a sledoval, jak fungují. Co měly jejich desky společného? Kromě přibližně stejného žánrového zařazení to bylo hlavně jedno jméno – Steve Albini.

Producent, který sám pro sebe používal spíš označení zvukový inženýr, Cobaina zaujal už dříve svojí hudební tvorbou ve skupině Big Black. Až po Nevermind, jež jeho hlavnímu skladateli a textaři začalo znít příliš vyumělkovaně a čistě, ale Cobain silně zatoužil po návratu k hrubšímu, syrovějšímu zvuku, který by evokoval dojem živé kapely hrající společně v místnosti. Právě takovým efektem se vyznačovaly tehdejší nahrávky vznikající ve spolupráci s Albinim.

Když mu přišla nabídka podílet se na novém albu superhvězdné Nirvany, místo nadšeného souhlasu reagoval trochu odměřeným dopisem, v němž vysvětlil svoji filosofii, hodnoty a očekávání. Na In Utero byl ochotný pracovat jen v případě, že by šlo o přesně takovou hudbu, kterou chtějí Cobain a jeho spoluhráči tvořit, zcela bez ohledu na preference fanoušků, natož hudebního vydavatelství či nahrávací společnosti.

„Rád nechávám prostor nehodám nebo chaosu. Vytvořit bezchybnou nahrávku, kde je každá nota a slabika na svém místě a každý úder do bicích zní stejně, to není žádné umění,“ napsal Albini v dopise. „Já raději pracuji na albech, která mají ambice dosáhnout něčeho víc, originality, osobitosti a entusiasmu,“ pokračoval. Několikastránkový text, v němž řešil i čistě praktické aspekty spolupráce, zakončil poznámkou: „Pokud vytvořit nahrávku trvá déle než týden, někdo něco pos*al. Oi!“

In Utero, které mainstreamové publikum překvapilo svým ostrým zvukem a složitějším vyzněním, tohoto ducha přesně vystihuje. Není to bezčasý artefakt pořízený v dokonalých podmínkách tak, aby každého potěšil. Je to záznam živých umělců v daném momentě, který obstojí jako schránka doby svého vzniku a upřímné kreativity, již do něj jeho tvůrci vložili.

Albini tento „punkový“ přístup načerpal v prostředí, z něhož vzešel. Jeho vlastní kapely Big Black a Shellac produkovaly hudbu plnou autenticity a života bez příkras. Nahrával často s umělci bez velkých finančních a technických prostředků, z čehož přirozeně vycházely specifické techniky, přemýšlení a podoba samotné tvorby. Na přelomu 80. a 90. let pracoval s dnes kultovními skupinami jako Slint, zmiňovaní Pixies a The Breeders nebo dokonce noisovými Whitehouse.

Počátkem roku 1993 pak s Albiniho producentským přispěním vznikla alba In On the Kill Taker od Fugazi a Rid of Me od PJ Harvey, které je považované za jedno z nejlepších desek 90. let. Obsáhlejší průřez Albiniho kariéry coby zvukového inženýra je na ploše klasického článku prakticky nemožné popsat, pracoval totiž na stovkách – podle vlastních slov dokonce tisících – nahrávek. Významnou měrou se tak podílel na definování kytarového zvuku 90. let, ale také mnohem dále.

Přes jeho významné postavení v moderních dějinách hudby ho přitom jeho filosofie vedla ke skromnosti. Od Nirvany rezolutně odmítl vzít vysoký honorář a vždy si za svoji práci nechal zaplatit jednorázově, nikoliv prostřednictvím podílu z prodejů, jak je to standardem. Sám říkal, že by si připadal, jako by okrádal původní tvůrce hudby. V průběhu celé své kariéry pak spolupracoval spíše s méně známými – v mainstreamu většinou zcela neznámými – hudebníky.

Mezi umělce, s nimiž se v posledních letech setkával ve studiu, patří například experimentální metalový akt Sunn O))), japonští post-rockeři Mono, americká legenda post-hardcoru Neurosis nebo experimentátor Ben Frost, známý hlavně jako skladatel hudby pro seriál Dark. Mezi vůbec poslední nahrávky, na nichž se Albini podílel, se řadí 93696 od blackmetalového projektu Liturgy, The Above od metalcoreových Code Orange nebo bonusový materiál alba Hellfire od britské indie rockové senzace Black Midi.

„Nahrávání je ta část, na které mi záleží. Záleží mi na tom, že pořizuji záznam kusu naší kultury, životní práce hudebníků, kteří si mě najímají,“ řekl Albini v rozhovoru pro The Guardian. „Tu část beru velice vážně. Chci, aby nás ta hudba všechny přežila,“ dodal. Na své životní vášni pracoval až do samotného konce – příští týden má vyjít nové album jeho skupiny Shellac, která se měla letos vydat na turné. V úterý Albini zemřel ve věku 61 let na infarkt.