„To jste ty děti mohli odložit rovnou po porodu, když je strkáte do jeslí!“ rozčiloval se na sociálních sítích čtenář pod rozhovorem s ekonomkou Klárou Kalíškovou o čtvrtém roce rodičovské dovolené. A nebyl sám. Podobné komentáře se pod texty, které navrhují například zkrácení pobytu matek s dětmi doma, objevují pravidelně. Debata o tom, v kolika letech je vhodné dát dítě do jeslí nebo dětských skupin a jestli je to v pořádku i před třetím rokem věku dítěte, je zkrátka vášnivá. A osciluje od snahy o racionální diskusi o vývojové psychologii až k výkřikům samozvaných odborníků, kteří přirovnávají matky k opicím, které přeci taky nemají kariéru.

Ve vypjatosti diskuze nepochybně hraje roli reakce části společnosti na zkušenosti s jeslemi z dob socialistického režimu, kdy existovala – především ale v 50. a v 60. letech minulého století – dokonce celotýdenní zařízení. I komunisté od tohoto konceptu ale postupem času upouštěli a tříletou (případně čtyřletou) rodičovskou dovolenou naopak Česko zavedlo až v devadesátkách.

Realita mentálního nastavení žen v Česku se přitom dost blíží Západu, kde jsou jesle běžným zařízením. Být plně na rodičovské dovolené si přejí sice jen tři procenta matek, v reálu je ale doma s dětmi bez jakéhokoliv úvazku až 55 procent žen, tvrdí například průzkum Deloitte a Mumdoo z loňského roku, o kterém už jsme psali.

Po rozhovorech, ve kterých jsme poukazovali na data, proto nastal čas dát prostor osobním příběhům žen, které své děti do jeslí či dětských skupin před třetími narozeninami umístily. Vyprávění Michaely Bartony, Jany Víchové a Johany (která si nepřála uvést své příjmení) se občas liší v jednotlivostech, mají ale jedno společné: všechny ženy se shodují, že se jejich děti v jesličkách vývojově posunuly, našly si v nich kamarády a chodí tam rády.

K životu potřebuji trochu víc než jen mateřství

Všechny tři děti Michaely Bartony šly do jesliček dřív než ve třech letech. „Nejstarší syn šel v roce a půl, prostřední v roce a nejmladší dcera ve dvou letech. Synové chodili ještě do jeslí v Praze, dcera už navštěvuje dětskou skupinu v Klatovech, kam jsme se přestěhovali,“ vysvětluje Michaela Bartony.

V průběhu návratů do práce po rodičovské dovolené prošla více zaměstnáními, všechna se ale týkala marketingu: „Když jsem čekala nejmladší dceru, věděla jsem, že nechci pauzu od práce. Ale pracovala jsem pro státní instituci, která neuměla, nebo možná nechtěla, slyšet a řešit žádný potencionální zkrácený úvazek. A tak jsem změnila zaměstnavatele.“

Jak sama říká, bez práce by dětskou skupinu nezaplatila, a to i přes to, že ji aktuálně stojí měsíčně relativně málo. „Za jesle nejmladší dcery teď platíme zhruba tři tisíce korun. Dětské skupiny starších synů stály více, ale je to hlavně proto, že teď už nebydlíme v Praze,“ vypočítává Bartony.

S adaptací v jeslích nemělo prý problém žádné z jejích dětí: „Všechny to tam milovaly. Jediný člověk, který měl problém s nástupem našich dětí do jeslí, byla tchyně.“ Děti naopak podle matky udělaly v jeslích značné pokroky. „Jsou hlavně samostatnější. A taky vědí, že když odjedu na služební cestu, tak se zase vrátím. Lépe navazují kontakty s ostatními dětmi,“ říká.

Vysvětlit ale jejich babičce, že jsou jesle pro děti přínosné, bylo obtížné: „Tchyně mi říkala, že v jejich době se tohle nedělalo, že bych měla být s dětmi doma. Nebylo snadné s ní o tom mluvit.“ V sedmdesátých a osmdesátých letech už se totiž, na rozdíl od těch padesátých, postupně prodlužovala rodičovská dovolená a české ženy zůstávaly více doma. Protože v normalizaci je stejně žádné kariéry ani výhledy nečekaly.

Benefity z toho, že šly děti do jeslí brzy, ale Bartony vidí i u sebe: „Díky práci mám i já svůj život mimo děti a domácnost. Zpětně viděno jsem měla ještě lépe komunikovat s manželem a vysvětlovat mu, že být jenom doma a jen máma mne ničí, že potřebuji k životu něco víc. Protože i to je pro muže šok, potřebuje se srovnat s tím, že bude mít další povinnosti, třeba vyzvedávat děti ze školy a psát s nimi úkoly.“

Děti získaly denní režim a větší rozhled

I děti Jany Víchové nastoupily do dětských skupin v roce a půl. Sehnat pro ně místo nebylo ale úplně jednoduché. „Syn šel do dětské skupinky v Praze 3, kam jsme měli doporučení, a místo jsem si rezervovala půl roku předem. Dcera šla do dětské skupiny v místě bydliště.“ I v městečku kousek za Prahou bylo ale nutné dítě přihlásit už pět měsíců před nástupem, aby mu v dětské skupině drželi místo.

Zároveň stála zařízení pro obě dvě děti rodinu dost peněz: „Synova skupinka byla finančně náročnější, ale platili jsme jen za dny, kdy opravdu chodil, takže obvykle jsme se v měsíci vešli do patnácti tisíc korun.“ U dcery měli štěstí, dětská skupina byla podporována projektem Evropské unie, a tím pádem stála méně. „Sice se s tím pojila pro nás větší administrativa s dokladováním věcí, ale školka nás stála maximálně deset tisíc korun měsíčně včetně stravného,“ vypočítává Víchová. Ani jedno z dětí ovšem nechodilo do dětské skupiny na celodenní provoz a na všechny dny v týdnu – kdyby ano, cena by byla ještě podstatně vyšší.

Jana Víchová pracuje jako tajemnice a správkyně rozpočtu Fakulty financí a účetnictví na Vysoké škole ekonomické, kam se po obou rodičovských dovolených vrátila. Připouští, že škola by jí nejspíš pozici držela, i kdyby se rozhodla být šest let doma, zároveň ale ví, že by pro ni samotnou byl návrat po takové době velmi obtížný: „Úplně bych vypadla ze všech pravidel, jak co funguje, kam směřuje fakulta. Bylo to znát i jen po těch dvou letech, co jsem byla na rodičovské, šest let si neumím představit,“ říká.

Výhody skutečnosti, že její děti šly brzy do dětských skupin, ale nevidí jen v tom, že mohla zpět do práce, na které jí záleží. „Dětem to pomohlo i k získání většího rozhledu. Doma vaříte jen určitá jídla, hrajete stejné hry a děti také získaly denní režim, který nám doma moc nešel,“ popisuje.

Mladší dcera zároveň chvíli navštěvovala montessori skupinu, již si Jana Víchová velmi chválí: „Jejich vzdělávací program jí přesně sedl. Učili se samostatnosti, trénovali aktivity praktického života, jejich učení je založené na samoobjevování. Jediná věc, kterou bych zpětně udělala jinak, je, že bych do ní přihlásila i syna.“

Zároveň si nevybavuje, že by děti měly se zvykáním v dětských skupinách problém. „Oba měli skvělý adaptační program, který trval zhruba dva měsíce, a pak jsme vždy měli štěstí na paní učitelky a asistentky, které si děti oblíbily a kvůli kterým se pak obě do školky těšily,“ uzavírá Víchová.

Dcera prohloubila svoji společenskost

To původním povoláním markeťačka Johana dceru do dětské skupiny nejdřív dávat nechtěla, plány jí ale zkomplikovala velmi smutná životní událost, kdy v pátém měsíci těhotenství přišla o druhé dítě. „Měla jsem nastupovat na druhou mateřskou. O miminko jsme ale přišli. Původně jsem měla rodičovský příspěvek napočítaný do doby odchodu na mateřskou. Na tu jsem ale nenastoupila,“ vypráví.

Aby nebyla s penězi úplně na nule, rozhodli se situaci s mužem řešit dětskou skupinkou. „S dcerou jsem sice na rodičovské dovolené předtím pracovala, ale to ještě hodně spala a dalo se zvládnout pracovat během této doby,“ vysvětluje. Dítě ale postupně spát přes den přestalo a organizaci práce a péče o ně musela Johana přenastavit.

„V srpnu po tom, co jsme o druhé dítě přišli a bylo jasné, že na druhou mateřskou nenastoupím, jsme tedy obepsali narychlo různé dětské skupinky,“ vysvětluje. Rodičům bylo jasné, že sehnat místo několik měsíců poté, co proběhly zápisy, může být problém. Nakonec se však jedno volné přeci jen objevilo. Šlo o soukromou skupinu s náklady kolem pěti tisíc korun měsíčně za tři dopoledne v týdnu, což byla částka, kterou si mohli s mužem dovolit.

Slabinou naopak je pro Johanu komplikovaná dostupnost dětské skupiny: „Skupina je sice patnáct minut autem od nás, hromadnou dopravou je ale v podstatě nedostupná, takže musíme vozit dceru autem, což občas komplikuje organizaci rodiny, protože máme jen jedno auto.“

Holčička tedy nastoupila ve dvou letech na tři dopoledne v týdnu. Z původního plánu tří celých dnů musela Johana ustoupit: „Dcera chodí stále jen na dopoledne, protože si učitelky nedokázaly poradit s tím, že tam nechce po obědě spát.“

Johana také připouští, že zvykání si na dětskou skupinu bylo pro dceru náročnější. „Dcerka na začátku trochu plakala, vždy se nám to povedlo přizpůsobit situaci a případně si ji převzít dříve. Občas se vracela období pláčů po nemoci. Ze začátku byla většinou týden nemocná, týden ve školce, takže to bylo náročné. Děti má ale ráda a místo si oblíbila,“ vypráví.
Co se týče peněz, Johana připouští, že její návrat do práce kvůli finanční situaci rodiny zas tak nutný nebyl. „Manžel vydělává dostatečně. Ale spíše jsme chtěli třeba začít šetřit na práce na domu a na dovolené, abychom nežili jen spotřebně.“

Pozitivní vliv měly jesle ale pro ni samotnou i pro dceru: „Mně to pomohlo po psychické stránce. Občas mi již docházely nápady na aktivity s dcerou, potřebovala jsem se též realizovat, odpočinout si, i když u práce. A pro dceru byla určitě přínosná změna prostředí a děti. Více se rozmluvila, což ale nemusí být jen školkou,“ vyjmenovává mladá matka a dodává: „Ve školce se dcera naučila různé výtvarné dovednosti, seznámila se s více dětmi, prohloubila svoji společenskost, má spoustu nových zážitků a trochu obměnu programu.“