V agenturním prostředí se pohybuje deset let, před třemi lety se rozhodl založit agenturu vlastní. Michal Phan je původem Vietnamec, narodil se ale v Česku a řadí se proto k takzvaným banánovým dětem. A ačkoliv se i dnes občas setká s předsudky, svůj původ vnímá v rámci podnikání spíš jako výhodu. „Na začátku mi pomohl zorientovat se na trhu a oslovit vietnamské podnikatele, kteří naráželi na jazykovou bariéru,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch.

V rámci bratrské pomoci přišli do Československa už před padesáti lety. Vietnamci sem začali migrovat v 70. letech minulého století, obvykle jen na pár let kvůli vzdělání nebo vyučení. V 80. letech už se jejich motivace proměnila a do Československa přicházeli za prací v místních průmyslových závodech. Pak se většinou vraceli zpátky domů – tedy až do pádu komunistického režimu.

Po roce 1989 se mnozí Vietnamci rozhodli v nově svobodné zemi zůstat a využít možností, které volný trh nabízel. Rodiny si zde založily živnosti a začaly provozovat tržnice nebo obchody a stánky s textilem a obuví. Ty se původně nacházely v blízkosti českých hranic.

„První proměny v podnikání Vietnamců v Česku zaznamenávám už zhruba od roku 2004, kdy země vstoupila do Evropské unie. Tehdy se Vietnamci začali stahovat z pohraničí a zaměřili se více na večerky ve vnitrozemí,“ vysvětluje původní trend Thuy Duong Trinh, bloggerka a autorka podcastu Viet Cast, která téma vietnamských podnikatelů v Česku dlouhodobě veřejně otevírá.

Spolu s tím se vietnamští podnikatelé začali soustředit spíše na nehtová studia a obchody s potravinami, kterých v posledních dvaceti letech rapidně přibývalo až k několika tisícům. Nachází se i v těch nejmenších vesnicích a své služby poskytují sedm dní v týdnu, Štědrého dne nevyjímaje.

Podle Trinh byly v té době Vietnamci v Česku jakýmsi neznámým úkazem, což vedlo k vyšší míře předsudků. „Dříve lidé často automaticky mým rodičům ve večerce tykali. Nyní už se s tím setkávám mnohem méně,“ vysvětluje s tím, že případy byly ale i mnohem agresivnější. „Když jsem byla před deseti lety těhotná s první dcerou, v řeznictví na mě kolemjdoucí křičel „Ty vo**, se tady rozmnožujou jak krysy!“ Naštěstí to patří k velmi ojedinělým incidentům, se kterými jsem se setkala,” říká.

S postupem času se česká společnost vyvíjela a Vietnamci do ní začali být integrováni. Bezesporu i proto, že spolu s českými dětmi dospívali ve školách i děti vietnamské, označované jako banánové. Metafora má poukazovat na jejich dvojí identitu – na povrchu jsou sice Asiaty, vnitřně jsou ale ovlivněni západní kulturou, ve které na rozdíl od svých rodičů celé dětství vyrůstaly. I proto umí plynně česky, jsou plně integrovaní v místních společenských strukturách a využívají možnosti vzdělání, které země svým občanům nabízí.

Právě proto se postupem času začala druhá generace Vietnamců pro ně tradičním způsobům výdělku vzdalovat a místo toho se orientovat na své vlastní projekty. „Mladí Vietnamci se nebojí vstupovat do nových odvětví, která generace našich rodičů neznala. A pokud zůstávají u těch známých, kladou důraz na vizuál nebo marketing,“ říká Trinh.

Kýčovité fotky jídel a neonové cedule tak nahradil designový interiér, často odkazující na typické interiéry ve Vietnamu. Podle Trinh mladí Vietnamci podnikání svých rodičů ale také modernizují, třeba automatizací procesů a rozvojem brandingu. „Naši rodiče byli zvyklí na systém tužky a papíru a spokojili se s logem na počkání ze Sapy. Nevadilo, že skoro totožné mají stovky dalších,” vysvětluje.

Stále častěji se ale objevují i ti, kteří se vydávají svou vlastní cestou podnikání, mnohdy po ukončení studia na některé z místních univerzit. „Co se týče nových oborů, v současnosti mladí Vietnamci podnikají například v zahradnictví, poskytují marketingové a produkční služby, navrhují interiéry, prodávají luxusní zboží, spoluzakládají technologické startupy nebo pomáhají firmám s náborem studentů a čerstvých absolventů,“ popisuje Trinh. Příkladů je podle ní ale mnohem víc.

Jednou z těch, kdo se rozhodl jít vlastní cestou, je i Mai Hoa Nguyen, zakladatelka obchodu Luxuryphile s použitým luxusním zbožím. Ten má na Instagramu téměř 13 tisíc sledujících, objevil se také v doporučení módních magazínů, jako je třeba Elle. „K práci v tomhle segmentu jsem se dostala díky celoživotnímu hobby v oblasti módy. Během studií jsem několik let pracovala v jednom z butiků s luxusní módou v Pařížské ulici, kde jsem získala mnoho zkušeností a kontaktů, které mi pomohly při nastartování vlastního podnikání,“ popisuje Nguyen.

Podobnou zkušenost má i Michal Phan, zakladatel agentury Digital Creative Group, který se věnuje marketingu a kreativitě. „V agenturním prostředí se pohybuji zhruba deset let, z toho tři roky vedu svou vlastní agenturu. Po sedmi letech práce v českých agenturách jsem se rozhodl vydat vlastní cestou,“ vysvětluje Phan. Jeho firma se zaměřuje na propojení kreativců i mladých Vietnamců s firmami a značkami, spolupracuje třeba s časopisem Vogue nebo organizací Miss Czech Republic. V minulosti ale dělala i kampaň pro spořitelnu Modrou pyramidu, teď už spadající pod Komerční banku.

Podle Phana se podnikavých Vietnamců objevuje v jeho okolí čím dál víc, nemyslí si však, že se jedná o trend. „Spíš je to přirozený vývoj. Vietnamci druhé generace vyrůstali v Česku, měli možnost studovat a vybrat si vlastní cestu,“ míní. Podle Nguyen pak hraje svou roli i otázka konkurence – večerek a nehtových studií přece nemůže být nekonečně mnoho.

I v novém směřování se ale vietnamští podnikatelé potýkají s předsudky. Phan například popisuje, že v začátcích jeho agentury měli někteří jeho klienti pochybnosti ohledně kvality copywritingu. Paradoxně přitom vycházely od jiných Vietnamců, ale i od českých klientů. Zkušeností má ale podnikatel mnohem víc.

„Před lety za mnou přišel jeden český režisér, chtěl natočit studentský snímek, dokument o druhé generaci Vietnamců. Já se ho zeptal, jestli má nějakého přítele či známého s vietnamským původem, že o nás chce natáčet dokument. On mi řekl, že ano – chodil k němu každý den do večerky,“ říká Phan s tím, že nakonec se dokument přeci jen natočil.

Kromě problémům ohledně svého původu ale naráží vietnamští podnikatelé pravidelně na obtíže jiné. Thuy Duong Trinh zmiňuje, že ačkoliv předsudky, jako „co je od Vietnamců, to musí být levné,“, stále přetrvávají, nejsou největším problémem. „Ty jsou spíše systémové, jako je byrokracie a komplikované zákony, s nimiž se potýkají i čeští podnikatelé,“ vysvětluje.

S tím souhlasí i Phan, podle kterého řeší v Česku podobné problémy každý podnikatel, včetně těch vietnamských. Právě v jeho oblasti podnikání, tedy v marketingu a kreativě, mu jeho původ naopak pomáhal, především v začátcích. „Díky tomu jsem se mohl zorientovat na trhu a oslovit vietnamské podnikatele, kteří potřebovali marketingovou podporu, ale naráželi na jazykovou bariéru,“ říká. Jeho firma proto začala s vietnamskou klientelou, dnes se ale zaměřuje i na širší český trh.

I v rámci vietnamské komunity ale existují mezi podnikateli stále trvající vazby. „Přijde mi, že si mezi sebou pomáháme a jsme soudružní. To si myslím, že nás naučili právě rodiče a první generace, která si vždy dokázala pomoct, i když otevírala stejné obchody hned vedle sebe,“ říká a doplňuje, že možná i proto jsou všechny ty večerky a nehtová studia stále v provozu. „I tyto segmenty jsou stále lukrativní, hlavně z finančního hlediska,“ uzavírá Phan.