Když se v roce 1994 objevila informace o tom, že byl na jihu Čech a na Moravě před lety romský koncentrační tábor, psal o tom novinář Jindřich Šídlo v Respektu. A od té doby nepřestal. Vepřínu, který stál v Letech u Písku, na místě někdejšího tábora, dnes neřekne jinak než „prasečák“ – a tím říká vlastně všechno. „Jeho zbourání byla symbolická záležitost po letech úplně absurdních debat,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch. A že si je Šídlo, známý svojí sloní pamětí, pamatuje.

Muzeum romské kultury nyní vysoutěžilo poslední velkou zakázku, na základě které mají v chystaném Památníku holokaustu Romů a Sintů vzniknout dvě expozice. Za rok by tak v Letech mohla stát důstojná připomínka hrůz starých osmdesát let. Podle Jindřicha Šídla by sem měly začít povinně jezdit školy, protože to patří k základnímu vzdělání.

„Já jsem vyrůstal v zemi, která o romském holokaustu vůbec nemluvila, úplně ho zazdila. Ve čtyřiasedmdesátém tam dala prasečák. Když jsem o tom slyšel poprvé, někdy na začátku roku 1994, měl jsem oči navrch hlavy. Mladí lidé by to tedy podle mě měli vědět. Já tam se svými dětmi určitě pojedu,“ říká známý novinář.

V rozhovoru mimo jiné vzpomíná na to, jak se o někdejším táboře vyjadřoval Václav Klaus, ale také na to, že i Miloš Zeman kdysi říkal, že se má vepřín zbourat. Mluví také o tom, že první, kdo z ústavních činitelů na jih Čech přijel, byl Petr Nečas.

Muzeum romské kultury dokončilo poslední velkou zakázku na vybudování památníku v Letech u Písku. Vzhledem k tomu, jak dlouho toto téma sledujete, věříte tomu, že se to dotáhne?
Asi ano, byť si nejsem jistý, jestli to nakonec nemůže zkomplikovat současná rozpočtová situace. Pro mě je ale vlastně celou tu dobu nejdůležitější to, aby tam nebyl ten prasečák. A to se povedlo, za což jsem rád. Stejně tak jsem rád za to, že jsem u bourání loni v létě byl – a jsem také rád, že se toho dožil Čeněk Růžička, který tomu zasvětil strašně moc let.

Kdo je Čeněk Růžička?
Byl to předseda výboru pro odškodnění obětí romského holokaustu, který měl z Letů rodinnou zkušenost. Byl tam, když se prasečák začal bourat. Loni zemřel. Ale dočkal se toho bourání. Pro mě je tato očistná operace nejdůležitější, a na tom, jestli tam ten památník vznikne o rok nebo dva později, už tolik nezáleží, protože to hlavní bylo vykonáno. Byť Romové to mohou vnímat úplně jinak.

Asi nemá smysl se bavit o tom, jak ten pomník bude vypadat a co bude jeho součástí. Spíš mi řekněte, co fakt, že se to nějakým způsobem hýbe dopředu, znamená z pohledu společnosti nebo politiky? Začalo se jedno nebo druhé ubírat jiným směrem?
Tím si teda nejsem úplně jistý. Zbourání prasečáku byla symbolická záležitost po letech úplně absurdních debat. A celé se to povedlo jenom díky hloupému výroku Andreje Babiše, který plácnul, že to nebyl koncentrační tábor. Následně byl nakormidlován do operace odstranění prasečáku. Když jako ministr financí nakonec řekl, že na to dá peníze, situace se změnila. Čímž ale vůbec nejsou umenšené zásluhy lidí, kteří se o to celá léta zasazovali.

Jestli se tím ale něco změnilo, nevím. Možná si vzpomenete, že loni v létě se starosta Poděbrad Jaroslav Červinka vyjadřoval o Romech naprosto nepřijatelným způsobem (Červinka uvedl, že před dvaceti lety dostal důtku, protože po dopravní nehodě, kterou způsobili psi romského občana, řekl, že by bylo lepší je zastřelit. Vysvětloval to pak tím, že myslel psy – pozn. red.). Obávám se, že v tomto případě jsme byli opravdovému obrazu Česka blíž. Tím, že ten prasečák zmizí a bude tam místo toho památník, se to tak rychle nezmění. Památník si tam ale přeji, a to ještě z jednoho důvodu.

Z jakého?
Myslím, že školy by tam měly jezdit povinně. Je jedno, že se na to děti nebo studenti budou dívat možná nechápavě nebo otráveně, i tak tam má být každá třída. Patří to k základnímu vzdělání v Česku, protože lidé musí vědět, co se před těmi osmdesáti lety stalo – a co z toho pak vzniklo. Časem se ten přístup snad může měnit. Já jsem vyrůstal v zemi, která o romském holokaustu vůbec nemluvila, úplně ho zazdila a ve čtyřiasedmdesátém tam dala prasečák. Když jsem o tom slyšel poprvé, někdy na začátku roku 1994, měl jsem oči navrch hlavy. Mladí lidé by to tedy podle mě měli vědět. Já tam se svými dětmi určitě pojedu.

Foto: Jan Sulzer a Terra Florida

Památník v Letech u Písku

Bylo to tedy s romským holokaustem podobné jako s vyhnáním Němců po druhé světové válce z Brna, o čemž se vůbec nemluvilo a teprve před pár lety se za to brněnský primátor Petr Vokřál omluvil?
Tím srovnáním si nejsem jistý, protože o odsunu se přece jen trochu mluvilo. Koneckonců Václav Havel se za to omlouval ještě před tím, než se stal na konci roku 1989 prezidentem, to téma tady bylo od začátku devadesátých let. Podobnost je ale určitě v tom, že jsou obě témata zneužívaná extremisty a populisty. Bez připomínky hladového landsmanšaftu na našich hranicích, který nám sebere polovinu území, se neobešla žádná volební kampaň. Teď to trochu utichlo, ale jsem zvědavý, kdy se to zase objeví. To romské téma patří také do programu každého pořádného extremisty od Sládka po Okamuru. Tam je podoba a vliv na to může mít i to, že se o tom prostě jistou část českých dějin vůbec nemluvilo.

Už jste mluvil o tom, že si nejste jistý změnou ve společnosti. Jednou jste ve svém komentáři napsal, že problém je, že k památnému dni romského holokaustu nikdo z ústavních činitelů pravidelně nic neřekne. Pomůže památník aspoň k tomu?
Velmi doufám, že letos se v Letech objeví nový prezident. Naposledy tam byl Václav Havel, který ten provizorní památník před dvaceti osmi lety otevíral, doufám tedy, že se tam Petr Pavel objeví. Potěšilo mě, že se po svém zvolení zastavil v Ústeckém kraji ve vyloučené lokalitě. Nic to nestojí – a ne že by to vyřešilo tamní situaci, ale jsou to důležité kroky. Čekám, že tento dluh, který má česká reprezentace vůči tématu romského holokaustu, se Petr Pavel bude snažit splácet. Ale abychom byli fér, jako první tam byl Petr Nečas.

A nebyl sám, několikrát tam byl i Bohuslav Sobotka, že?
Ano. A je to dobře. Politici mají cítit povinnost 2. srpna, na den romského holokaustu, jet do Letů nebo do Hodonínka u Kunštátu a mají o tom mluvit.

Hodonínek byl druhý takový tábor, podobný tomu v Letech. Sledujete situaci i tam?
Méně, byť je to možná nespravedlivé. O Letech se asi mluví víc, protože celý ten příběh udělal postavený prasečák naprosto absurdním. I proto se pravděpodobně Lety staly symbolem. Ani na Hodonínek se ale samozřejmě nemůže zapomínat, protože druhou světovou válku nepřežilo devadesát procent českých Romů.

Napravujeme si budoucím památníkem mezinárodní ostudu?
O tom jsem vždycky přemýšlel. Celá za záležitost samozřejmě byla mezinárodní ostuda. Hlasoval o tom Evropský parlament, mluvilo se o tom na různých fórech – a to je nepříjemné. Koneckonců do Letů vždycky jezdili zástupci diplomatického sboru, a to i v dobách, kdy se tam objevil maximálně ministr bez portfeje. Pro mě bylo ale vždy důležitější to, že se s tím musíme vyrovnat kvůli nám, ne kvůli pověsti ve světě. Jednak z hlediska piety vůči obětem, ale i pro připomínku toho, co se tam odehrálo a čeho byla společnost svědkem.

Tu historii už jsme tady trochu nakousli. Začala se psát v roce 1994, kdy americký badatel Paul Polansky zveřejnil dokumenty, které dokazovaly, že u Písku stál koncentrační tábor. V podcastu, který děláte s Janem Dobrovským, jste zmínil, že se pořád operovalo s nějakými částkami a nakonec to vždy skončilo u toho, že než vepřín odkoupit, raději dát peníze do školství pro romské děti. Nesla se ta debata posledních dvacet let ve stejném duchu?
Polansky tady tehdy rozrazil dveře, ale je důležité říct, že po celou dobu se tomu věnoval profesor Ctibor Nečas na brněnské Masarykově univerzitě, za to mu patří věčná sláva. Co se týče té debaty, byla velmi podobná. Opakování, že na to nejsou peníze a že jsou důležitější věci, byla až úmorná. Vlastně mě urážel argument, že nemůže jít obojí. To je přece nesmysl, má se udělat obojí. Petr Nečas rovnou řekl, že na to nemají peníze, ale jel tam a přece jen se za jeho vlády okolí tábora, respektive toho prasečáku, nějakým způsobem zkultivovalo. Přiznám se ale, že po dvaceti letech té debaty už jsem to pak přestal sledovat.

Proč?
Přestal jsem považovat za možné, že by se to někam hnulo. Nebýt toho zmiňovaného neuvěřitelného výroku, možná by se s tím nehnulo. Když jsem tam byl loni v červenci na slavnostním bourání, chodili jsme tam okolo a někde jsme se vždycky zastavili a někdo něco říkal. Muzeum romské kultury mě požádalo, abych také něco řekl, tak jsem mluvil o tom, jak strašně velká politická ostuda to byla. A ministr kultury Martin Baxa tam lehce pohoršeně a s porozuměním kýval hlavou.

Byla to ale i jeho strana, která k tomu byla dlouhá léta netečná. Vždycky se spíš uvnitř partají objevil někdo, kdo vstal a řekl, že to není možné, že se s tím má něco udělat. První byl Vladimír Mlynář v Tošovského vládě, svého času byl velmi slyšet Pavel Dostál. Dokonce i Miloš Zeman kdysi říkal, že se to má zbořit, než pochopil, že se s tím asi úplně neshodují jeho voliči. Mimochodem Miloš Zeman v Letech také nikdy nebyl. Václav Klaus o tom zase pronášel podle mého skandální výroky, byť v devadesátých letech napsal z dnešního pohledu neuvěřitelně empatický text, který se jmenoval Nezapomeňte na Romy.

Už jsme říkali, že se tomu věnujete od roku 1994. Berete si nějakou zásluhu za to, že se to dostalo do, řekněme, přijatelné fáze, nebo minimálně za to, že to téma nezapadlo?
Zásluha je velmi silné slovo. Jestli jsem tomu pomohl, tak snad opravdu tím, že se o tom nepřestalo mluvit, že to nezmizelo. Za to jsem rád.