Vyvíjíte produkt, a jelikož je Česko poměrně malý trh, chcete s ním expandovat do zahraničí, kde se nachází mnohem více zákazníků a navíc často s vyšším rozpočtem a kupní silou. Běžná realita nejen pro startupy, které však obzvlášť v populárních destinacích jako Velká Británie a Spojené státy musí řešit různé právní standardy. „Je běžnou praxí, že američtí právníci do smluv přidávají věci, které jsou pro nás nemyslitelné,“ upozorňuje v komentáři Pavel Čech z advokátní kanceláře Sedlakova Legal.

V Sedlakova Legal mají se zahraničními smlouvami dlouholeté zkušenosti. Svým klientům jako Supernova, jež propojuje designové systémy, softwarové studio DX heroes, kyberbezpečnostní Safetica, provozovatel kontaktních center Daktela, či vývojářské studio Applifting radí, jak se právním zvyklostem v cizině přizpůsobit. A i když může být expanze za hranice stresující, s dobrou přípravou to jde lépe.

***

Klienti se na nás často obracejí s tím, že nemají přehled o byznysových standardech v dané oblasti, a tak žádají nejen právní radu, ale hlavně tu obchodní. Například: „Tento německý distributor po nás chce neomezenou odpovědnost za IP (intellectual property, duševní vlastnictví), je to standard? Nebo můžeme zkusit vyjednat omezení?“ Další příklad: „Americká firma nám do smlouvy doplnila dlouhý odstavec o ‚warranties and liability‘, kterému vůbec nerozumíme. Co to pro nás znamená? Je standardem to tam mít? Jde to nějak omezit?“

Je běžné, že američtí právníci ve smlouvě hledají například omezení odpovědnosti a vyloučení záruky, což je v Česku nemyslitelné. V angloamerickém právním prostředí je ale očekávané, že se smluvní partneři baví o omezení odpovědnosti dodavatele. Třeba o tom, že dodavatel sice případnou škodu způsobenou vadnou službou nahradí, ale maximálně do ceny ročního obratu zakázky. V Česku se do velké míry jedná o tabu a všichni očekávají záruku ve všech ohledech.

Američtí právníci navíc často do smluv doplňují věci, které česká legislativa nezná, jako jsou indemnifikace (závazek jedné strany nahradit druhé straně újmu způsobenou nároky uplatněnými třetími osobami), specifické požadavky na pojištění nebo převod duševního vlastnictví, jako by se jednalo o běžnou věc. Některé věci také nazývají jinak nebo fungují trochu odlišně, například smluvní pokuty.

Tyto rozdíly se pak projeví například v situaci, kdy americký korporát požaduje po českém startupu pojištění určitého druhu odpovědnosti, které ale v Česku žádná pojišťovna neumí. A také je v zahraničí u větších firem standardem požadovat pojistky v řádech milionů dolarů, na což klienti často nejsou připraveni.

Odškodnění a omezení odpovědnosti

České startupy mají dvě možnosti – najít zahraničního právníka, který smlouvu dle cizích standardů zkontroluje (což ale jednak zabere spoustu času, a také je to nákladnější), anebo někoho z Česka, kdo sice nemusí být americkým advokátem, ale má se zahraničními standardy zkušenosti a dokáže najít rovnováhu mezi naším právním fungováním a požadavky partnerů.

Když revidujeme připomínky zahraničních právníků, nejčastěji řešíme otázky odškodnění a omezení odpovědnosti. Jde o jedno z témat, které je z byznysového pohledu hodně důležité, ale často není vyjednané dopředu. Pokud zastupujeme dodavatele, snažíme se u odškodnění najít kompromis v tom, že ho omezujeme jen na určité oblasti – například duševní vlastnictví a mlčenlivost a na určitou maximální částku. Zároveň se snažíme odpovědnost upravit výhradně ve smlouvě a omezit tak vliv místních předpisů.

Pro českou firmu (nebo obecně jakoukoliv) je lepší, když je ve smlouvě se zahraničním prvkem sepsané vše důležité. Protože pak se snižuje riziko „překvapení“ v tom, co všechno říkají zahraniční předpisy a praxe. Nejlepší by samozřejmě bylo, aby se smlouva řídila českým právem, ale toho se často nedaří docílit. Smlouva se tak řídí třeba podle práva státu New York, a jelikož to my neznáme do naprostého detailu, tak vše důležité upravíme přímo ve smlouvě, a tím riziko snížíme.

Duševní vlastnictví

Také je důležité najít rozumný kompromis mezi požadavkem zákazníka získat veškeré duševní vlastnictví a možností udělit licenci či postoupit výkon majetkových práv dle českého autorského zákona. Jen málokomu se podaří protlačit český autorský zákon do smlouvy se zahraničními partnery a o to důležitější je snažit se jim alespoň přizpůsobit.

Například pokud technologická firma požaduje „převod veškerého vytvořeného IP“, je potřeba říct, že to sice podle českého práva neumíme (český autorský zákon neumožňuje převést nebo prodat autorská práva), ale dokážeme to udělat trochu jinak se srovnatelnými účinky. Vše je to pak o nalezení správného kompromisu a především o vysvětlení, že to myslíme dobře, jen naše právní řády fungují trochu jinak.

Navíc se těmto problémům snažíme předcházet. Naše vzorové anglické smlouvy neděláme jako prostý překlad, ale v některých ohledech je rovnou přizpůsobujeme zahraničním standardům. Aby se nám zbytečně nevracely, s klientem rovnou probíráme palčivá témata a vzor obchodní smlouvy se snažíme připravit tak, aby ho zákazník vůbec neměl potřebu revidovat.

Obecně se dá říct, že když firma expanduje za hranice, většinou je to pro ni stresující, protože jde o velkou zakázku, padají vysoké částky nebo překonává nové limity či výzvy. Ale nemusí to být stres, pokud se dobře připravíte.