Překonal vadu řeči i bulimii, dnes patří mezi top true crime podcastery. Chci ukázat zrůdy, jaké jsou, říká
Dokumentarista Eduard Birke už roky zkoumá temná zákoutí lidské mysli i skutečné zločiny moderní historie. Jeho osobní příběh však moc lidí nezná.
Květen 1999. Jen pár ulic od policejní služebny, ve třetím patře zchátralého činžovního domu na hongkongské Granville Road, se nacházel byt, který mohl být kdysi krásný. Ten den ale připomínal spíš squatt než místo, kde by chtěl někdo pobývat. V rohu místnosti ležela špinavá, čímsi nasáklá matrace, obklopená použitými injekčními stříkačkami a hromadou nepořádku. To však nebyl důvod, proč tam operativci dorazili. Uvnitř starého, zaprášeného plyšáka kultovní japonské postavičky Hello Kitty na ně čekal mnohem horší a znepokojivější nález.
Když se dnes šestadvacetiletý dokumentarista a podcaster Eduard Birke před dvěma lety pustil do zpracování tohoto případu brutální vraždy spojené s čínskou mafií z přelomu tisíciletí, brzy pochopil, že si bude muset umět vymezit hranice. Stačil k tomu hrnec boloňské omáčky.
„Ti mafiáni tehdy věznili a mučili prostitutku. Ukradla jim peníze. Nakonec jí sťali hlavu a zašili ji do panenky Hello Kitty. Zbytek těla uvařili,“ popisuje Birke stručně příběh, jemuž věnoval desítky hodin práce.
„Ten den, kdy jsem zpracovával video o tomto případu, jsem šel vařit boloňské špagety. Jen jsem se podíval na hrnec s něčím bublajícím, vzpomněl jsem si na ten případ a doslova jsem se pozvracel,“ vypráví. V tu chvíli mu došlo, že musí začít respektovat svoje limity. „Člověk se zkrátka nemůže ponořit bez přestávky do jednoho případu, neopatrně procházet fotky z místa činu, když jsou dostupné,“ líčí.
Dnes by jeden asi stěží pohledal někoho tak odolného vůči morbidním kriminálním případům, jako je právě Birke, autor videosérie Kdo je zabil? a druhá polovina moderátorského dua pořadu Abeceda strachu.
Mladý videotvůrce se nespokojuje jen s přebíráním informací z médií či knih, místo toho se noří přímo do původních materiálů, zkoumá vyšetřovací spisy, akademické studie a sleduje soudní přelíčení těch nejděsivějších případů moderní historie.
„Člověk se obrní. To, co je pro běžného diváka šokující, se mnou už často ani nepohne,“ říká s ledovým klidem. „Zároveň jsem se ale musel naučit pracovat a pečovat o svoje duševní zdraví. Hodně spím, dodržuji osm hodin spánku, hýbu se, chodím do přírody, věnuji se koníčkům, jsem se svou přítelkyní. Člověk nesmí být v temných tématech ponořený moc dlouho.“
Od creepypasty k sériovým vrahům
Eduard Birke začínal s tvorbou na YouTube už v šestnácti letech. Jeho prvními videi byly takzvané creepypasty, krátké hororové příběhy, které kolem roku 2010 zaplavily internet a získaly obrovskou popularitu. Velkou inspirací mu byl tehdy český průkopník tohoto žánru, hudebník a youtuber Adam Miklica, známý pod pseudonymem StaySteak.
„Říkal jsem si, to je sympatický klučina, s ním bych se chtěl kamarádit. Nevím ani, jak se to stalo, ale začal jsem creepypasty točit taky, protože mě to inspirovalo,“ vzpomíná. Po čase se rozhodl Miklicovi napsat a nabídnout společnou spolupráci. „Odpověď tehdy byla stručná. Napsal mi jen: Nevidím jediný důvod proč,“ směje se dnes.
O pár let později se dvojice náhodou potkala na festivalu pro fanoušky YouTube tvůrců 4Fans. Tentokrát už si měli co říct a jejich konverzace nakonec vyústila ve spolupráci, která trvá dodnes. Ve svém podcastu Abeceda strachu do hloubky rozebírají temné stránky nejrůznějších oblastí, od vědy a filmů až po svět fastfoodů.
Když v roce 2020 zasáhla svět pandemie, Birke natáčel o creepypastách, pracoval jako promotér fotoaparátů Nikon a zároveň studoval na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Vybíral si především předměty, které ho aktuálně bavily. Psychologii, dokumentární tvorbu, 3D grafiku i tvůrčí psaní. „Zvládal jsem balancovat práci, YouTube i školu, ale bylo to náročné,“ vzpomíná. „Škola byla benevolentní, měli jsme ji jen od úterý do čtvrtka. Pondělky a pátky jsem věnoval práci. A víkendy taky.“
Postupem času mu svět creepypast začal být těsný. „Začaly mě nudit. Věděl jsem, že jsou to jen fikce. Pak mi došlo, že podobně tajemné příběhy se ale skutečně staly i u nás. A že mnohé z nich zůstaly nevyřešené.“
Zájem o fiktivní horory tak přirozeně vystřídala fascinace reálnými zločiny. Birke se začal věnovat studiu sériových vrahů, k čemuž ho přivedla britská dokumentární série Born to Kill. „Říkal jsem si, že je škoda, že to běží jenom v televizi. A pak jsem zjistil, že když člověk hledá na YouTube, najde jen tyhle dokumenty. Tak jsem si řekl, že tenhle obsah by mě bavil dělat.“
První případ, kterému věnoval pozornost, byl ten Huberta Pilčíka. V letech 1948 až 1951 se vydával za převaděče přes státní hranici do Německa, ale své klienty nikdy nedovedl na svobodu. Místo toho je zavraždil a ponechal si jejich majetek. „Tam lidi hodně bavilo, že si policie nechala jeho hlavu naložit do lihu. Dodnes je v policejním muzeu, můžete se na ni podívat,“ láká.
Video zabodovalo. Birke pochopil princip: vybírat případy podle toho, jestli v nich je nějaká zajímavost, na které by se dal vystavět příběh. „Chtěl jsem a chci vrahy popsat syrově. Byly to zrůdy. Lidi by měli vědět, čeho byli schopní. Ne jako v seriálech na Netflixu, kde je hraje atraktivní herec. Zajímavější je poznat, za co byli tito lidé souzeni a co všechno spáchali,“ říká dnes rázně.
Mýty, které je třeba vyvrátit
Postupem času se z Birkeho stal detailní znalec true crime žánru a dnes dokáže rozpoznat nepřesnosti i v případech, které se už desítky let považují za uzavřené. „V devadesátých letech se v mnoha dokumentech o sériových vrazích objevovaly neověřené informace. Jenže jak se opakovaly, lidé je časem začali brát jako fakta,“ vysvětluje. „Mě strašně baví, když můžu takové chyby najít a uvést věci na pravou míru.“
Nedávno například narazil na případ údajného sériového vraha, který si měl postavit „hotel na zabíjení“ s mučírnami, slepými chodbami a propadlišti. „Zjistil jsem, že to vůbec není pravda. Ten hotel sice existoval, ale fungoval úplně normálně, jako každý jiný. Tehdejší tisk si to vymyslel, aby kauzu nafoukl, a lidé tomu věří dodnes,“ říká.
Nastartujte svou kariéru
Více na CzechCrunch JobsPodobně kriticky přistupuje i k populárním zpracováním na streamovacích platformách. „Podle dostupných materiálů byl Dahmer, kterého pro Netflix ztvárnil Evan Peters, hodně věrný své předloze. Pak režisér snímku natočil sérii o bratrech Menendezových, ta byla ještě relativně přesná, ale už tam začal přidávat spekulace. Třeba že bratři měli mezi sebou intimnější vztah, což nikdy nebylo potvrzené,“ upozorňuje Birke.
A poslední série Netflixu o Edu Geinovi? „Ta je úplně mimo. Jsem v šoku, jak se může stát, že člověk, který natočil Dahmera, se najednou úplně odpoutá od skutečnosti a začne vyloženě fabulovat. Spousta lidí dnes Geina obhajuje jako chudáka. A tím, že ho hraje atraktivní herec, se z něj na sociálních sítích dělá skoro sexsymbol. Ve skutečnosti to byl padesátiletý, zakrslý chlapík se zkaženým chrupem, který o sebe moc nepečoval.“
Materiál chystá i měsíce
Birke nevytváří krátká videa, jeden díl jeho pořadu vyjde v průměru na dvě až tři hodiny. A detailní rozbor krvavých příběhů u něj nevyhledávají jen mladí, naopak. „Mé publikum je hezky různorodé. V 17 letech, kdy jsem začínal, to byly primárně ženy okolo 50 let, které vydržely až do začátku mé true crime éry. Abeceda strachu přilákala zase mladší. Takže nás poslouchají náctiletí, stejně jako lidé, kterým táhne na třicet, ale i senioři,“ vysvětluje.
Materiály na natáčení si připravuje desítky, někdy i stovky hodin. Například vlastní dokumentární video o bratrech Menendezových, s nímž mu pomáhala i jeho partnerka a producentka podcastu Abeceda strachu Kristýna Mrňáková, mu zabralo půl roku práce. „Sledovali jsme doma stovky hodin záznamů ze soudní síně. Ověřovali jsme, jestli je pravda, že tohle někdo řekl. Ověřovali jsme všechno, co se nám zdálo zvláštní.“
V roce 2020 Eduarda Birkeho oslovili lidé z Mall.TV, kteří tehdy spolupracovali s youtuberem Mikýřem a byli fanoušky jeho i Miklicových videí, která chtěli dostat do televize. Společně zkusili vytvořit pořad Abeceda strachu, ale Mall.TV měla jinou představu, chtěla patnáctiminutový formát, což se tvůrcům nelíbilo. Natočili tak na zkoušku první dva díly, ty však nikdy nevyšly.
Netflix v případě Eda Geina vyloženě fabuluje. Byl to zakrslý padesátník se zkaženými zuby, který o sebe nedbal.
Birke pak na Mall.TV publikoval svou sérii Kdo je zabil?, zatímco Miklica pokračoval ve svých videích. Poprvé měl k dispozici celý tým, rešeršistu, který dokázal vypátrat i těžko dostupné informace, a dramaturga, jenž mu pomáhal efektivně vystavět příběh.
„Najednou jsme nedělali videa jen tak v pokojíčku. Chtěli jsme tomu dát punc profesionality, a tak jsem si řekl, že když už mám kolem sebe lidi z televize, novináře, moderátory, speakery, měl bych na sobě taky zapracovat,“ vzpomíná. A protože od dětství čelil vadě řeči, rozhodl se začít chodit k logopedovi.
„Nebyl to žádný zázrak přes noc, jen hodiny a hodiny cvičení. Musel jsem se naučit, jak vlastně tvořit r, protože jsem ho tahal krkem. Až logoped mi ukázal, že ten zvuk vzniká jazykem. Byla to dřina, ale za jedno léto jsem to zvládl,“ říká. Když však Mall.TV začala měnit směr a čím dál tím více jeho tvůrců se rozhodlo publikovat na vlastní pěst, Birke s Miklicou odešli. Vrátili se k původnímu nápadu Abecedy strachu, tentokrát na platformě Hero Hero.
Dnes je pro Birkeho právě tento server hlavním zdrojem obživy. YouTube má totiž s true crime obsahem problémy, videa často dostávají věkové omezení, algoritmus je nedoporučuje a někdy jsou označena „žlutým dolarem“, což znamená, že na něm sice dál běží reklamy, ale výdělek z nich nejde autorovi, nýbrž samotnému YouTube.
Snadné není ani najít podporu v případném sponzorství. Mnohé firmy se totiž na true crime dívají s nedůvěrou a nechtějí spojovat své jméno s kontroverzními případy. „Některé spolupráci odmítnou hned, jiné ji přijmou, ale po zveřejnění epizody zjistí, o čem přesně je, a stáhnou se,“ vysvětluje Birke.
Překonání vlastních démonů
Kromě YouTube se Eduard Birke věnuje i analogové fotografii a dokumentární tvorbě. Má za sebou dva studentské snímky Creepypasta v Čechách aneb internetové legendy s prvky hororu (2017) a krátkometrážní film Léčebna, který se dotýká tématu poruch příjmu potravy.
Právě osobní zkušenost s bulimií se stala jedním z důvodů, proč se rozhodl téma zpracovat i filmově. „Před nástupem na střední školu jsem byl trochu větší. Když se ale blížily přijímací zkoušky, nemohl jsem jíst kvůli stresu, zhubnul jsem a spolužačky mi tehdy řekly: ‚Jé, ty jsi zhubnul, sluší ti to.‘ Pro mě to byl impulz, když člověk zhubne, líbí se. A já jsem se bál, že když začnu jíst, přijdu o to,“ vzpomíná.
Dostal se do stavu, kdy mu vypadávaly vlasy a zhoršila se mu kvalita kůže. Rodiče ho vodili po lékařích, ale protože se ke svému problému nepřiznal, nikdo nedokázal zjistit příčinu. Zlom nastal, když ho jeho současná partnerka přistihla, jak zvrací.
„Začala plakat. To byl pro mě moment, kdy jsem si uvědomil, že musím něco změnit. Když už to neubližuje jenom tobě, ale i lidem kolem,“ říká. Partnerka mu tehdy pomohla najít psychoterapeutku a po roce intenzivní práce se jeho vztah k jídlu postupně uzdravil.
Dnes Eduard Birke pokračuje v tvorbě na Hero Hero i YouTube, pracuje na dalších dílech Abecedy strachu a vydává novou knihu s názvem Celebrity, které zabíjely. Tu si budou moci nadšenci přečíst už 17. listopadu a ti, co si ji objednají přímo od Birkeho, k ní dostanou i podpis. „Rád bych pokračoval i v sérii Kdo je zabil. Ideálně kdyby se to dostalo třeba do televize nebo na nějakou VOD platformu,“ svěřuje se.
