Používají se na něj čtyři základní barvy – žlutá, červená, zelená a modrá. K barvám pak patří jednotlivé prvky – jablúčko, tulipán, srdéčko nebo jatelinka. Jako takový je neopakovatelný, má svoje pravidla a podle toho je také poznat, odkud pochází. Jde o ornament. Tady v Havlíčkově vile v Břeclavi se snaží zachovat a posunout do moderních dob především ten z Podluží.

Příběh nejen o ornamentu, ale i o vile a pozdějším nadačním fondu Moravská krása, stojí na několika ženách. Ty všechny daly Břeclavi, a především pak její části Poštorná, budoucnost, která zachovává minulost. Díky nim totiž právě v Poštorné vzniklo unikátní centrum, které se snaží o zachování místních tradic nebo o rozšiřování povědomí o slavných rodácích. Najdete ho ve zmíněné Havlíčkově vile, které je jak sídlem fondu, který chce zachovat unikátní tradice, tak místem, kde se pořádají různé dílny, čímž se daří také budovat komunitu. Nic z toho by ale nebylo, nebýt tří žen a samotné vily.

Dagmar Benešová fotila a ráda také malovala. Malovat ornamenty se chtěla naučit vždycky, čas na to ale začala mít až ve chvíli, kdy děti trochu odrostly. Jak je co správně, tehdy netušila. Dagmar Benešovou to všechno naučila Marie Švirgová, malérečka z Lanžhota, který leží na hranici se Slovenskem a Rakouskem. Ta ornamenty malovala už od dětství, měla prý precizní a dobře čitelný rukopis a její dílo je k vidění na mašlích, šátcích, keramice i na žudrech, tedy u vchodů do domů.

Benešová se Švigrovou daly dohromady omalovánky. Jsou plné ornamentů a člověk se na nich může snadno naučit, jak co vybarvit. Vyšly dohromady dvoje. Možná by zůstalo u nich a omalovánek by dnes existovalo vícero, to se ale nestalo. Do všeho totiž zasáhla Monika Vintrlíková.

Podnikatelka původně žila na druhé straně města a s manželem rádi podporovali projekty související s folklorem nebo uměním jižní Moravy. Vintrlíkovi se v roce 2011 přestěhovali do USA, aby tam založili pobočku rodinné výrobní firmy Albaform, na jižní Moravu ale nezapomněli. Kousek z ní chtěli přenést i za oceán, a proto si zvali do Ameriky různé umělce. Tak přišlo i na Dagmar Benešovou a Marii Švigrovou.

Monika Vintrlíková dala tehdy dohromady několik dalších žen, byla mezi nimi Cecilia Rokusek, ředitelka Českého a slovenského muzea a knihovny v Iowě, Lenka Mohwish z České školy v Atlantě, Klára Moldová z České školy v Chicagu či Šárka Vamberová, tehdejší kulturní atašé z české ambasády ve Washingtonu. Ty všechny se zasloužily o to, že se dvě dámy z Břeclavi tehdy vydaly do USA.

„Jely jsme na Velikonoce. Mařenka letěla poprvé a rovnou do Ameriky. Folklor milujeme, a tak jsme tehdy nabalily kroje a barvy, že budeme za oceánem barvit vajca. Na ambasádě ve Washingtonu jsme pak pro krajany dělaly různé workshopy,“ vypráví Dagmar. V roce 2017 letěly poprvé, pak už je Čechoameričani nepustili a ženy se musely vrátit každý rok, než to v roce 2020 překazil covid. Tak v podstatě začal příběh Moravské krásy.

Všechno to, co se v uplynulých třech letech podařilo, se Vintrlíková, Benešová a Švigrová rozhodly jen tak nezahodit. Vznikl proto nadační fond. „V březnu 2020 jsme se vrátily z Ameriky a týden potom začal covid. O nějaké nadačním fondu ještě nikdo neměl ani tušení, všechno se zavíralo. Plánovaly jsme ale, že bychom jely i s malérečkami do Iowy, to ale bylo nakonec nereálné. Na podzim ještě toho roku už jsme ale s Monikou založily nadační fond,“ líčí Dagmar Benešová.

Začal se proto hledat vhodný dům, kde by mohl nový fond sídlit. „Nejprve jsme měly zálusk na víc než stoletý domeček v Charvátské Nové Vsi, pak jsme se ale rozhodly pro naše aktivity využít budovu původního zdravotního střediska v Poštorné, kterou jsme jako rodina vlastnili. Můj otec si kdysi přál, aby tam bylo místo pro umění a setkávání, projekt Moravské krásy se tam tedy hodil jako ulitý,“ líčí Monika Vintrlíková. Za jedenáct měsíců proměnili předloni Vintrlíkovi sto dvacet let starou budovu na nové centrum fondu a pojmenovali ji Havlíčkova vila. Teď je tu středobod moravského folkloru a také oblíbená kavárna.

Marie Švirgová, čestná členka nadačního fondu, loni v prosinci zemřela. Dagmar Benešová s Monikou Vintrlíkovou teď její odkaz posouvají dál. V Havlíčkově vile to hýří rozličnými dílnami. Především se tu můžete naučit samotný ornament, učí se tu ale i základy modrotisku. V srpnu byla ve vile k vyzkoušení také vínomalba, tedy malování vínem akvarelovou technikou. Moravská krása si ale rovněž předsevzala pečovat o tradici lidového kroje a tvoří také sbírkový fond lidové kultury. Fond ve vile pořádá také různé výstavy, teď třeba Z luhů a hájů, což je sbírka šperků a výšivek manželů Lamrových, kteří se při tvorbě inspirovali příběhy jižní Moravy.

V neposlední řadě ale Moravská krása také sdružuje a pomáhá těm, kdo se o zachování tradice snaží také. Mezi nimi je například Renata Slámová z Velkých Bílovic, která strojově vyšívá, a to i kroje. Patří sem ale i Alexandra Pěčková, která šije oblečení i kabelky plné ornamentů. „Přenáší naši krásu do moderního života, což se nám líbí,“ říká Dagmar Benešová.

Alexandra Pěčková založila značku Vyšívaný folklor a s ní vyšívá ornament třeba i na džínovou bundu, na kraťasy, na ledvinky nebo trička. A na rozdíl od jejích kolegyň nemusí být s ornamentem tak přísná. „Podlužácký ornament na mašle, na žudru, na kroje, musí být tak, jak má. Ale na šátek může klidně ladit k sukni. Jsme moderní ženské, chceme nosit jen čtyři barvy? Nechceme,“ vysvětluje Dagmar. Alexandra ale všechny zásady ornamentu, aspoň toho z Podluží, zná, naučila se je totiž právě od Dagmar Benešové. Nebrání se i jiným ornamentům, potřebuje ale kvalitní předlohu.

Každý kousek, který Pěčková vyšije, je originál. Dřív vyšívala především pro zákazníky na Břeclavsku, teď se to otočilo a posílá zboží hlavně mimo kraj, její kabelka putovala už do Londýna, do Mexika a do Švýcarska.

Ženská síla Moravě evidentně svědčí. Moravská krása má nyní v plánu založit jakýsi malérečský cech. Když byly na návštěvě Havlíčkovy vily malérečky a vyšívačky ze Slovenska, záviděly už současnou komunitu a to, že si mohou malérečky navzájem radit.

„Když jsme malérečku překládali do angličtiny, říkali jsme folk artist, byť Mařenka k tomu měla výhrady a říkala: cožpak já jsem nějaký artista nebo co? Jsou to prostě ženy a muži, kteří ovládají ornament, což není jen tak. My sdružujeme nadšené umělce, co se učí od tradičních maléreček, které toto umění předávají z generace na generaci,“ líčí Benešová. Letos do Ameriky díky grantu, který Moravská krása uděluje svým spolupracujícím umělcům, vyrazila nová generace maléreček.

Kromě cechu chtějí ale v Moravské kráse také dostat ornament na seznam světového dědictví organizace UNESCO. „Chceme se spojit a dostat tam naše ornamenty. Jsou tak jedinečné, že se o to budeme snažit. Už je tam třeba ten ukrajinský. Bude to dlouhá cesta, třeba v případě modrotisku to trvalo šest let,“ líčí Dagmar Benešová. Zdá se ale, že když se do něčeho opřou ženy z Moravské krásy, má to nakonec velký úspěch.