„Jedete po silnici a pak odbočíte. To místo vám připadá povědomé, ale je děsivé, může to být plné absurdit, překvapení a šílených snů. Jsou tam všelijaké možnosti a je tam i plno utrpení a smutku a špatných věcí, ale je to kouzelné…“ Přestože sám David Lynch říkal, že se slovy to zvlášť dobře neumí, svoji tvorbu i přístup k umění v několika větách nejlépe vystihuje on sám. Po jeho odchodu v srdcích mnoha lidí zůstává ohlušující ticho, vyplňuje ho ale dílo, které dalece překračuje hranice jednoho života.

David Lynch se narodil v roce 1946 v Missoule v americké Montaně. Nevyrostl zde, město na úpatí hor s několika desítkami tisíc obyvatel ale poměrně silně evokuje hezčí, méně ponuré prostředí Twin Peaks ze stejnojmenného seriálu, považovaného za Lynchův opus magnum. Jeho obrazy, kresby nebo filmová a televizní tvorba vždy jasně odkazují k něčemu známému, načež se vydávají nečekanými směry. Jako by nás umělec chtěl uchlácholit, než pod námi uřeže větev.

Mnohem spíše ale proces, jakým nás jeho tvorba uvádí do vzrušujícího, inspirativního stavu zmatení, vyjadřuje jednak zkušenost se sny, jednak zkušenost s každodenním životem. Když sníme, nepřipadá nám, že řada věcí nedává tak docela smysl, místo toho je přijímáme jako samozřejmé. Lynch to převrací na hlavu a ukazuje, jak se za dojmem normálnosti skrývá složitější, často nevysvětlitelný svět. 

V praxi to znamená hru na hranicích žánrů, konvencí nebo racionální logiky. „Jeho originalita spočívá v odvaze spojovat nespojitelné, jak ve formě, tak i obsahu děl,“ poznamenává Otto M. Urban, kurátor chystané výstavy David Lynch: V Plamenech v pražské galerii DOX. „Například ve výtvarných dílech je to propojení motivů z popkultury s referencemi ke klasickým dějinám umění,“ dodává. Pro konkrétnější příklad není třeba chodit daleko – stačí si vzpomenout, jak v sobě Městečko Twin Peaks mísí prvky soap opery, procedurální kriminálky a surreálného hororu.

Tendence hledat vlastní způsoby, jak se vyjádřit nebo něčemu porozumět, u Lynche bujela už od dětství. Neměl dobrý vztah ke studiu a klasické vzdělání vnímal jako něco svazujícího, co potlačuje kreativitu. Tomu se s radostí obloukem vyhnul, když se rozhodl soustředit na malbu, na studiích ho ale zase popadla touha svoje obrazy rozpohybovat. Tak se dostal k vytvoření svého prvního animovaného filmu Six Men Getting Sick (Six Times).

Neotřelý přístup k tvorbě mu zajistil místo na tehdy nově vzniklé filmové škole AFI Conservatory v Los Angeles. Zajímavostí je, že zdejším děkanem byl český rodák František Daniel (Američanům známý jako Frank), jenž kvůli normalizaci v roce 1969 emigroval do USA coby uznávaný pedagog z české FAMU. Právě Daniel přesvědčil vedení AFI, aby Lynche přijalo, a později mladého umělce, frustrovaného neustálými poznámkami k jeho plánům, přesvědčil zůstat a pracovat na prvním dlouhometrážním filmu.

Silná potřeba něco vytvářet a hledat si při tom vždy svůj vlastní směr Lynche provázela všude. Proto se také sám pouštěl do tolika různých médií, od malby a litografie přes komiks, sochařství a design až po animaci, film a hudbu. Znamená to ale také třeba video na YouTube, ve kterém filmař s čestným Oscarem a třemi nominacemi za režii ukazoval práci na dřevěném držáku na iPhone. Co na tom, že měl jeden koupený, chtěl sám přijít na to, jak fungují a užít si tvorbu vlastního.

Lynch jako osobnost a umělec v sobě měl stejně ostrý kontrast, jako jeho tvorba odhalující strašlivé zlo na pozadí bílých plotů a upravených trávníků. Filmy, které v době jejich původního uvedení mnozí považovali za příliš násilné a zvrácené, natáčel milý, zdvořilý muž, jenž měl rád kávu a koblihy a mluvil o tom, jak umění nemůže vzniknout z utrpení. A kam chodil pro svoje temné nápady? Do hloubi svého podvědomí prostřednictvím transcendentální meditace.

„Nezávisle na médiu je pro tvorbu Lynche charakteristický zájem o určité tajemno, něco, co je ve tmě, ve stínech nebo za oponou. Jednoduše to vystihuje název monografie o něm, co u nás vyšla v 90. letech – Temné stránky duše,“ vysvětluje Urban.

Radikální způsob odhalování a zkoumání skryté, podvědomé úrovně naší existence zpracovává hned Lynchův celovečerní debut Mazací hlava. Námětem je zcela jednoduchý příběh mladého páru, kterému nečekaně vstoupí do života dítě a který se snaží vypořádat s tím, jak nový přírůstek do rodiny akceptovat a vychovávat s omezenými prostředky.

Reprofoto: The Beauty Of/YouTube

+1

Režisér ale celou věc pojal jako noční můru. Při návštěvě rodičů pečené kuře na stole nechutně protestuje proti nakrájení, hlavního hrdinu pronásledují bizarní vize, dítě nemá s lidským novorozenětem společného nic kromě pronikavého křiku. Mazací hlava se typicky chápe jako vyjádření neuróz spojených se strachem z otcovství či života v chudobě. Sám Lynch k ní řekl, že je to jeho nejvíce spirituální film – co tím myslel, ale odmítl vysvětlit.

„V jeho poetice se opakovaně objevují motivy ohně, mravenců, letícího letadla, osaměle stojícího domu a další. Jsou to hodně obecné symboly, které on vždy doplňuje o něco, co je znejistí a ukáže je v nezvyklém světle,“ říká Urban. „Vlastně tím pokládá otázku, jestli se díváme opravdu na to, na co se díváme. Hraje s námi hru,“ pokračuje.

Snad nejvýrazněji je to vidět v Lynchově čtvrtém filmu a podle některých prvním mistrovském díle Modrý samet z roku 1986, který vznikl po relativně konvenčním Sloním muži a propadáku Duna. Příběh nás zavádí do malého, idylického amerického města, kde student Jeffrey jednoho večera v trávě objeví uříznuté lidské ucho. Když se pokusí sám vypátrat, jak se tam ocitlo, objevuje temné podsvětí plné zločinu, násilí a sexuální perverze.

Modrý samet je z hlediska samotného vyprávění poměrně srozumitelný, v rovině významů ale pracuje s psychoanalýzou a konfrontuje diváky s nepříjemnou realitou skrývající se za fasádou reaganovského amerického snu. Následující filmy, s výjimkou Příběhu Alvina Straighta, se vydávají hlouběji a hlouběji do podvědomí, výrazně experimentují s vyprávěním a usilují o to, aby publikum vytrhly z letargie klasických interpretací kinematografie.

V Twin Peaks: Ohni se mnou pojď, což je filmový prequel kultovního seriálového hitu Městečko Twin Peaks, zaznívá věta „Žijeme ve snu.“. Na první pohled je to zvláštní myšlenka, která zní jako nějaká hádanka. Vzato doslova je to ale skutečně pravda – svět kolem nás nevnímáme tak, jak skutečně existuje, ale prostřednictvím našich nedokonalých smyslů, zkušeností nebo mentálního rozpoložení. Tomu, jak vnímáme realitu, nelze porozumět přísně logicky, je to výsledek komplexní hry našeho těla a aspektů osobnosti a pro každého je trochu jiný.

Proto snažit se rozluštit Lynchovy filmy jako hádanky možná tak trochu postrádá smysl. I když pro jejich tvůrce mohou mít všechny prvky svoje specifické místo a význam, odhalit, jaký ten význam je pro režiséra, není jejich pointa. Pointa je mít svůj vlastní intuitivní prožitek, najít svůj vlastní význam. Ostatně záhada v jádru Městečka Twin Peaks, totiž kdo zabil Lauru Palmer, původně neměla být nikdy vyřešena, celou dobu šlo o hru s diváky.

Pokud výraz „kafkovský“ označuje absurdní situace, do nichž nás zavádí byrokracie a moderní systémy moci, pak „lynchovský“ odkazuje k lidské zkušenosti obecně. Filmy Davida Lynche nedávají a klasickým způsobem nemají dávat smysl, ale když si představíme, že režisér snad napsal i náš vlastní život, najednou světu porozumíme o něco lépe. Nebo spíš budeme více ochotní ho akceptovat.

Skutečný svět je složitý, chaotický a jsme do něj vrženi bez ohledu na naši vůli a Lynchova tvorba nám říká, že v tom nejsme sami. Nedává nám návod, co dělat, naopak ukazuje, že nikdo návod nemá. To je osvobozující uvědomění, které nám dovolí ve vší té absurditě, nočních můrách a smutku najít něco kouzelného.