Komentář Petera Brejčáka. Druhá srpnová sobota již více než deset let patří „duhovému průvodu“ Prague Pride. První se v hlavním městě konal v roce 2011, kdy se jej podle organizátorů účastnilo asi osm tisíc lidí, před pandemií to bylo čtyřicet tisíc a loni i letos odhadovaných šedesát tisíc. Jde o skutečně masovou událost, která každoročně roste, stejně tak jako navazující akce v průběhu celého týdne.

Nejenom mezi heterosexuály, ale i v samotné komunitě LGBT+ se přitom lze často setkat s názorem, že takové pochody již v Česku nemají smysl. Že společnost je již velmi tolerantní, že tato komunita má již stejná práva, že nemá smysl „oslavovat“ svou minoritní sexuální orientaci, s níž se člověk rodí. Opak je ovšem pravdou.

Jak v komentáři pro CzechCrunch s odvoláním na nejrůznější statistiky popsal lidskoprávní aktivista Kryštof Stupka, urážlivé výroky, vnímání nenávisti a averze či počet útoků a obtěžování vůči LGBT+ lidem v Česku pořád rostou. Podívejte se na komentáře na sociálních sítích pod články o letošním průvodu nebo na blízké Slovensko, kde loni v rámci teroristického útoku útočník zabil dva gaye. Lidé v naší menšině asi zdaleka nejsou v bezpečí, jak se někomu na první dobrou může zdát.

Jak už to obecně bývá, proti duhovému pochodu nejvíc protestují ti, kteří s ním reálně nemají nic společného. Mluví o pobuřování, špatných hodnotách, opakují pořád dokola ty samé písničky. Ano, svoji pozornost můžete zaměřit na různé výstřední jedince, stejně tak ji ale můžete zaměřit na desítky tisíc dalších lidí, což by ale asi byla nuda. Pokud jste něčím či někým, koho vidíte, pobouřeni a voláte po zakazování takového průvodu, mám jen jeden vzkaz – v reakci na takový menší „průvod“ heterosexuálních mužů centrem Prahy byste měli chtít zakazovat fotbal.

Na rozdíl od těchto jedinců je Pride mírumilovným pochodem hlavním městem, mezi jehož základní hodnoty patří tolerance, láska a otevřenost. Samozřejmě s tím, že se jej účastní přes šedesát tisíc lidí – a řadí se tak mezi vůbec největší kulturní akce v republice –, je jej hodně vidět a hodně slyšet. A přesně takový má být.

Protože v dnešním světě je pořád nutné ukázat zejména mladým, že je tady obří komunita lidí jako oni, v celé škále a záběru různých orientací či identit, s nimiž se mohou ztotožnit. O to víc pokud nežijí v bublině centra Prahy či větších měst, ale místo toho vyrůstají někde v konzervativním prostředí, které jakoukoliv jinakost neukazuje, neoslavuje a odsuzuje ji.

Přesně takový pocit jsem měl i já, když jsem byl na Pridu poprvé v roce 2012. Vyrůstat jako homosexuál na Slovensku od devadesátých let nebylo zrovna jednoduché, byť mám štěstí na skvělou rodinu a přátele. Vidět na Václavském náměstí obří masu – z mého pohledu – se stejnou sexuální orientací bylo osvobozující a nabíjející v tom, že ano, je nás opravdu hodně, jen nejsme vidět.

To se během posledních více než deseti let výrazně zlepšilo, ale pořád máme jako společnost v toleranci co dohánět. I proto jsem od roku 2012 až na jednu výjimku byl na každém ročníku pochodu Prague Pride (během pandemických let 2020 a 2021 se průvod nekonal) a budu v tom pokračovat. Nejen mladým je potřebné ukázat, že jsme tady. Vždy jsme byli a vždy budeme.