Psychologie úspěšného startupisty: Nenechte sami sebe vyhořet aneb 12 tipů, jak předejít burnout syndromu

Univerzální recept na úspěšný startup neexistuje. Musí toho secvaknout vícero a nejde pouze o skvělý nápad, jeho perfektní realizaci a dostatek peněz. Zásadní je také psychologická stránka věci, na niž se často zapomíná. Ať už jste začínající podnikatel a právě si stavíte vlastní firmu, nebo do dravého týmu naskakujete, brzy zjistíte, že nelze hledět pouze na výkon, ale je třeba také řešit další aspekty, aby firma úspěšně fungovala.

Ve spolupráci se startupem Soulmio Simony Zábržové, jehož vizí je přinést psychickou pohodu do celé společnosti a pomáhá s tím zatím hlavně firmám, jsme proto spustili velký seriál nazvaný Psychologie úspěšného startupisty, v němž se s předními odborníky postupně podíváme třeba na to, jak podpořit své psychické zdraví, jak předcházet syndromu vyhoření nebo jak ve firmě zavést program péče o psychickou pohodu.

Ve čtvrtém díle píše právě zakladatelka Soulmia Simona Zábržová o tom, jak předejít vyhoření. Sama během své kariéry vyhořela hned dvakrát, a tak předkládá svých dvanáct praktických tipů, co dělat, aby se to nestalo i vám.

***

Žijeme v době výkonu a zároveň instantního prožitku. Všechno musí být rychle připraveno, rychle realizováno, rychle prožito. Ideálně ruku v ruce s úžasnými výsledky, které se budou prezentovat na příští kvartální poradě. Jenže se všudypřítomným tlakem výkonnostní doby bychom měli umět pracovat.

Není to tak, že si řeknu: „Chvilku ten tlak přece vydržím a pak si odpočinu.“ Časem totiž zjistím, že jsem střídavě v mírném či větším tlaku pořád. A když k tomu přičteme atmosféru vyvolanou covidovými opatřeními, náš mozek ztrácí jakékoliv pomyslné jistoty. Začne „propadat panice“ a vyšle signály do celého těla. Snadno se tak můžeme dostat do nepříjemných depresivních stavů, ačkoliv jsme je nikdy dřív nezažili nebo k nim nemáme sklony.

Ale já přece dost spím a piju vodu…

Současná nejistá, přesto primárně výkonnostní doba, syndromu vyhoření vyloženě nahrává. Proto vám v dnešním článku popíšu několik konkrétních taktik, které pomáhají vyhoření předejít. Nebojte, nebudu vám říkat, že máte víc spát a pít hodně vody. Doufám totiž, že tyto základní věci už dávno víte. Podělím se s vámi o to, co funguje mně.

Burnout mindset

Jako dvakrát vyhořelý člověk, který si poprvé myslel, že syndrom vyhoření je jako neštovice – jednou ho chytneš a doživotně budeš mít imunitu – jsem byla nucena projít všemi možnými symptomy. Hned na úvod se podělím o myšlenky, které se mi honily hlavou, když u mě vyhoření eskalovalo.

  • Nevidím smysl svého života.
  • Každý den je špatný den, nic lepšího už mě nečeká.
  • Jsem fyzicky i emocionálně vyčerpaná a nic mi nedělá radost.
  • Pečovat o sebe i okolí je pro mě plýtváním energií.
  • Většinu dne dělám věci, které mě nebaví a nevidím v nich žádný smysl.
  • Nikdo mi nerozumí, nemá mě rád a neumí mi pomoct.
  • Nic mě nemotivuje.
  • Necítím potřebu se posouvat ani se jakkoli realizovat.
  • Ráda se izoluji od ostatních, lidé mě vyčerpávají.
  • Cítím se prázdná, ztracená a osamocená.

A sakra. Já se v tom poznávám!

Pokud prožíváte minimálně polovinu těchto pocitů a uvedené myšlenky s vámi rezonují, doporučuji nic nenechat náhodě a konzultovat své rozpoložení s psychologem. Ne nutně ve smyslu „mám nějaký problém“, ale klidně jen jako prevenci. Sdílené trable s někým nezávislým, kdo vás nesoudí, nesnaží se vás změnit a přijímá vás takové, jaké jste, vám dovolí vidět váš život z jiného úhlu a uvědomit si, kde je kořen vašich negativních myšlenek a pocitů.

Já jsem to tak neměla. O syndromu vyhoření jsem vůbec nic nevěděla a jela jsem takzvaně na doraz. Byla jsem natolik zapálená pro svou práci, že jsem signály svého těla nevnímala a vyhořela. Dvakrát. Proč? Protože poprvé jsem se nepoučila. Teprve po mnoha měsících jsem si troufla říct, že mám situaci pod kontrolou.

Samozřejmě, že se mi pomyslná ručička vah mezi prací, osobním životem a duševním zdravím občas vychýlí, to je asi přirozené, nejsme stroje, ale už neupadám do dlouhých depresivních stavů a pocitů úzkosti. Prevenci je potřeba budovat vědomě a dlouhodobě. A hlavně vědět jak.

Podělím se s vámi tedy o celkem 12 věcí, které mi pomohly:

Investuji energii pouze do situací, které mohu změnit

Je to jedna z věcí, kterou jsem se horko těžko učila, ale skutečně přinesla své ovoce. Za žádnou cenu se nesnažím investovat energii do lidí a do věcí, které nemohu změnit. V momentě, kdy cítím tlak a musím vyvinout 100% úsilí, abych například 5 % dostala zpět nebo něco doopravdy změnila, odcházím.

Není to útěk před problémem nebo konkrétní situací. Naopak si vytváříte prostor pro to, co v dané chvíli můžete doopravdy změnit. Neplýtváte tak velkým množstvím energie, které by vám po celém dni chybělo.

simona-zabrzova2

Simona Zábržová má sama se syndromem vyhoření zkušenosti

Foto: Nguyen Duy McLavin/CzechCrunch

Abych to uvedla na konkrétním příkladě. Nabíráte například nové zaměstnance a nábor obsahuje desítky různých komplikací, které nemůžete ovlivnit. Kandidát reaguje bez velkého nadšení, pohovor dvakrát zruší. Na třetí pokus to sice vyjde, ale pak ho zase vy musíte popohánět k tomu, aby si vůbec přečetl smlouvu.

Navíc pak z jeho strany následuje spousta připomínek, prostřednictvím kterých na vás vyloženě vyvíjí tlak, a vy tak do poslední chvíle nevíte, na čem jste. Vynaložíte od začátku do konce 100% energii a zpět dostanete pouze pár procent. Navíc s otazníkem, zda vůbec kandidát přežije zkušební dobu. Uvědomuji si, že kvalitních lidí je málo, ale stojí tolik vynaložené (neopětované) energie opravdu za to?

Nedělám víc, než je mé maximum

Zjednodušeně řečeno: nejet přes čáru. Učím se to tak, že pozoruji, co mi přináší jakou energii, jak se při tom cítím a zda mi to více dává než bere. Občas mám tendenci uklouznout, ale hned, jak si to uvědomím, vrátím se zpět. Odkládat odpočinek „na potom“ nefunguje, protože téměř vždy přijde něco dalšího, lepšího nebo většího, co bych měla stihnout a mě to nutí být pořád v tlaku.

A jak známo, tlak vytváří protitlak, takže se rychle dostanu do vnitřního boje. Proto se snažím do něj vůbec nedostávat a hlídat si, kde jsou v jednotlivých oblastech práce i života má maxima. Zároveň neposuzuji sama sebe podle ostatních, protože každý má vlastní nastavení a odlišné tempo.

Neplním očekávání ostatních

Jasně, všichni máme svá KPIs. Neberte tedy tento tip doslova. Myslím to tak, že neplním očekávání lidí, kteří si dělají nároky na můj čas a energii, i když já to tak necítím. Pokud mám možnost volby, nenechám se ovlivnit očekáváním ostatních, ale v prvé řadě se ptám sama sebe, jestli je tohle skutečně pro mě dobré. Jestli je to i můj cíl.

Změna prostředí

Pro náš mozek je důležité často měnit prostředí, aby mohl nasávat nové vjemy, zaměřit se na nové prožitky a tím i odpočívat. Často prokládám svůj denní stereotyp prací v kavárně, meetingy ve firmách nebo objevováním nových míst. Například tichý kavárenský šum mi paradoxně umožňuje soustředit se víc na svou práci, než když mám home office.

Pravidelný bodyscan

Žádné přístroje a aplikace potřeba nejsou. Stačí si každý večer lehnout do postele a uvolnit napětí v těle. Na místo, kde cítím stažení z uplynulého dne, zaměřím svou myšlenku a „prodýchám“. S každým nádechem vědomě nabírám víc energie. S každým výdechem ze staženého místa odchází stres, který si tímto způsobem uvědomuji a nechávám rozpouštět.

„Pokud mozek nemá jistoty, kterých by se mohl chytit, začne panikařit. Proto je důležité vytvářet si vlastní vize.“

Smysluplnost práce je víc než uznání okolí

Jedna z mých top 5 zásad, kterých se držím. Nedělám věci proto, aby mě někdo chválil nebo abych se někomu zavděčila, abych byla dobrá pro jiné. Dělám věci tak, aby dávaly smysl mě samotné.

Sama sobě nejlepším pozorovatelem

Jednou za čas se úplně zastavím a pozoruji své pocity, přání a touhy. Jen sleduji, jaké myšlenky mi přichází. Jaké touhy cítím hluboko uvnitř a jaké sny se mi rýsují. Jsou reálné a dosažitelné? Netlačím na sebe příliš? Nelpím na nich tak, že doslova dusím sama sebe touhou je naplnit? Základem je poslouchat své srdce, ale nevytvářet na sebe zbytečný tlak.

Mám krátkodobé i dlouhodobé vize

Jak jsem už zmiňovala, pokud mozek nemá jistoty, kterých by se mohl chytit, začne panikařit. Proto je důležité vytvářet si vlastní vize. Nejen ty, které nám ukazuje společnost, ale ty, které dokážeme reálně ovlivnit.

V horizontu několika hodin či dnů jsou to krátkodobé vize, například: „Těším se večer na tenis.“ V rámci měsíců a let jsou to dlouhodobé vize, například: „V prosinci chci vyrazit lyžovat do Alp.“ Náplň vizí může být jakákoliv, ale musí být jednoduše dosažitelná. Pokud nároky přestřelíte, opět na sebe vytváříte nepříjemný tlak a dostanete se do začarovaného kruhu honby za naplněním těchto vizí.

Odpouštím sobě i druhým

Nenechávám si v sobě křivdy, negativní pocity nebo sebeselhání. Proč? Protože tím ochuzuji jen sama sebe. Pokud odpouštíte vědomým způsobem (opravdu chcete danému člověku, situaci, či sami sobě odpustit), čeká vás to skutečné od-puštění. Zbavíte se všech pocitů, které vás vyhazují z rovnováhy. Proto je důležité odpouštět průběžně, všem a všechno.

Tvořím a realizuji se

Sepište si činnosti, ve kterých něco tvoříte a realizujete se vy sami. Všechno, kde se cítíte soustředění, nadšení a uskutečňujete své fantazie. Kolik jich je? Často stačí jediná, která vám pomůže vypnout na chvíli splašené myšlenky a ponořit se do tvorby něčeho, co vás vnitřně skutečně vyživuje. Mozek si odpočine a vy tuto pozitivní energii budete využívat po delší čas.

Pěstuji nezávislé vztahy

Všichni potřebujeme někoho, kdo nám naslouchá, kdo se skutečně stará o to, jak se cítíme, ale zároveň nás nechává svobodně žít a prožít si situace, které si prožít máme. Mně se nejvíc osvědčilo říkat, jak jsem situace prožila já. Neříkat: musíš dělat to a to. Naopak inspirovat tím, jak to mám já, a nechat druhého, aby na to nahlížel vlastní optikou a vzal si z toho jen to, co s ním rezonuje.

Zároveň dbám na to, aby mé vztahy nebyly založené na vzájemné závislosti, ale na svobodě a inspiraci. V momentě, když mi někdo říká, co bych měla, aby mě měl skutečně rád, odcházím. Nevěnuji energii ničemu, co začíná větou: “Až…, tak tě budu mít rád.“ Zdravé vztahy jsou nezávislé.

Mám na sebe reálné nároky

Syndrom vyhoření u mě vyrostl na nedostatku sebehodnoty a zdravého sebevědomí. Laťku jsem si nasadila tak vysoko, že jsem měla sama co dělat, abych jí dokázala dosáhnout. A když se to náhodou povedlo, preventivně jsem ji posunula ještě výš. Jenže úspěch nebyl tak rychlý, jak jsem čekala. Rychle pak přišly úzkosti, pocity, že za nic nestojím, nejsem dost dobrá nebo že nastaveného cíle nikdy nedosáhnu. A tak jsem se musela naučit klást takové nároky, které jsou reálné. Nejen na sebe, ale i na své okolí.

O zdravém vztahu sama k sobě mě uslyšíte mluvit také na listopadové online konferenci k podpoře duševního zdraví Mental Wellness Days. Hlavním speakerem je Paul Bloom, americko-kanadský profesor kognitivní psychologie z Yale University, který prozradí, proč někdy volíme bolest, i když k tomu zdánlivě nemáme racionální důvod. Další renomovaní speakeři z řad psychologů, psychoterapeutů a koučů otevřou témata zranitelnosti, digitálních závislostí, našeho ega nebo například skloubení úspěšné pracovní kariéry s rodičovstvím. Rozhodně je na co se těšit. Už 2. a 3. listopadu 2021.

Simona Zábržová se pohybuje v byznyse již 15 let. Působila jako CEO ve společnostech Suitu, Giftisimo a Bushman. Prošla digitální agenturou, startup studiem a je vyhledávanou byznys konzultantkou a terapeutkou. Od roku 2019 se naplno věnuje startupu Soulmio, který se zaměřuje na komplexní péči o psychické zdraví ve firmách a pořádá pro veřejnost konferenci Mental Wellness Days.