Rossumovi univerzální roboti, Tyrell Corporation, U.S. Robots and Mechanical Men… Názvy fiktivních robotických společností jsou dobře známé každému milovníkovi sci-fi literatury. V současnosti se ale více než kdy dříve stává fantazie skutečností, a to díky firmám jako jsou Boston Dynamics, PAL Robotics, Ubtech nebo ve světě nejskloňovanější Hanson Robotics, pod jejíž střechou vznikla dosud nejpokrokovější humanoidní robotka s umělou inteligencí Sophia. Zatím sice nesní o elektrických ovečkách, ale vědomí i občanství by podle jejího tvůrce Davida Hansona mohla získat do dvaceti let. „Slýchám názory, že to, co děláme, by mělo být nelegální,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro CzechCrunch.

S Davidem Hansonem se setkáváme po konferenci Non-Fungible Castle, kde v rámci panelu věnovaného umělé inteligenci diskutoval před zraky všech zúčastněných s robotkou Sophií, která se díky jeho týmu v Hongkongu poprvé pomyslně nadechla v roce 2016. Předcházející den se účastníkům konference představilo její „alter ego“ v podobě zpěvačky Desdemony, když zpívala z oken zámku Nelahozeves a posléze si s ní bylo možné pohovořit v rodném domě Antonína Dvořáka.

Na jednu stranu šlo o poměrně obskurní zážitek, na druhou stranu má člověk jen málokdy možnost z první ruky pochopit, jak moc se robotika v posledních letech posunula. Sophii sice reakce na pokládané otázky chvíli trvá, její výraz je samozřejmě poněkud zkoprnělý a Voight-Kampffovým testem by jistě neprošla, ale její odpovědi dávají smysl, pouští se do filozofických úvah, hodně mluví o umění a nevede monolog – své reakce často zakončuje další otázkou, takže s ní lze diskutovat nekonečně dlouho.

David Hanson je vizionář, který svého prvního robota sestavil na konci 90. let, kdy začal spojovat svou fascinaci science fiction, uměním, moderními technologiemi a neurovědami. Díky multidisciplinárnímu záběru a svému působení ve filmovém průmyslu ve studiích Disney a Universal spatřoval smysl především ve vývoji robotů, kteří se podobají lidem. Sophia je tak výsledek dvou dekád jeho dosavadní práce, ale sám říká, že je to teprve začátek.

„Důležitý termín je evoluce, která povede k rozšíření přírodní historie, naší kultury a technologií – oblast robotiky nám může pomoci lépe si uvědomit naši lidskou identitu a stejně tak i to, co se nachází za hranicemi našeho těla. Může posloužit v rozšiřování lidské inteligence,“ věří Hanson, který se projevuje jako nefalšovaný techno-progresivista.

Můžete mi povědět, jak začala vaše cesta k robotice a umělé inteligenci?
O technologie jsem se zajímal už jako teenager. Nejprve jsem se jako student věnoval vědě, ale pak jsem se přesunul do oblasti umění a bakalářský titul jsem získal v oboru filmové animace. Moje kariérní směřování bylo do velké míry ovlivněno koníčky, které úzce souvisely s kinematografií, ale také s umělou inteligencí a robotikou. Když totiž všechny tyto obory spojíte, můžete vytvořit skutečně silný zážitek, což je něco, co právě kinematografie využívá již spoustu let.

Díky vašemu zájmu o tento obor jste začal působit jako filmový sochař a materiálový výzkumník v Disney?
Ano, v Disney jsem se věnoval především sochařství, ale měl jsem možnost se hlouběji zaměřit také na výzkum a technický vývoj, díky čemuž jsem se lépe seznámil s problematikou sociálních robotů. V Disney jsem však přímo neměl tu možnost interaktivní roboty více zkoumat, zajímalo mě totiž také zapojení různých moderních technologií. Ale právě k tomu jsem se dostal během studií na Texaské univerzitě v Dallasu, kde jsem studoval interdisciplinární doktorandský obor – interaktivní umění a inženýrství. Šlo o protnutí počítačových věd, humanitních věd a umění, díky čemuž jsem mohl do svých osnov zahrnout také kognitivní vědu a neurovědu.

Jaké oblasti jste si díky tomu osvojil?
Mohl jsem se naučit, jak lidé vnímají různé druhy sociálních interakcí – ať už jde o klasické mezilidské interakce, reakce na umění nebo právě na setkání s robotem. Bylo pro mě také důležité porozumět tomu, jak funguje poznání na neurální úrovni – jedině tak se lze totiž pustit do vývoje umělé inteligence další generace. Začal jsem se tak zabývat mnoha výzvami v této oblasti, hledal jsem materiály a mechanismy, pomocí nichž lze vytvořit uvěřitelnou mimiku, stejně tak i kognitivní software, který bude schopný interakce s lidmi. Celou dobu jsem ale do svého působení vnášel umění.

Kdy jste začal vyrábět vlastní roboty?
Začal jsem v roce 1999. Absolvoval jsem mnoho kurzů umělé inteligence a začal jsem vyhrávat různá ocenění právě za vývoj pohyblivých robotů. Těch jsem během posledních dvou dekád vyrobil spoustu, mezi prvními byl například portrét mého oblíbeného science fiction autora P. K. Dicka, za něhož jsem vyhrál první cenu od asociace AAAI (Asociace pro pokročilou umělou inteligenci – pozn. red.) Následovali další roboti: Bina48, Jules nebo Alice, která byla zapojena do výzkumu autistických dětí.

Proč je pro vás důležité stavět na umění a humanitních vědách?
Protože právě tyto obory nám dokáží dát intuitivní vhled do toho, jak funguje lidská mysl. A jsou paralelou pro vědy, které se lidskou myslí zabývají. Sílu mysli jsme mnohdy schopni pochopit jen prostřednictvím uměleckých prožitků – sahají totiž daleko za exaktní pochopení toho, jak vlastně lidská mysl pracuje. Umělce považuji za takové neurohackery, dokáží totiž vytvořit unikátní sdílenou zkušenost, přitom každý ze zúčastněných ji vnímá naprosto individuálně.

Právě díky umělé inteligenci pak můžeme tyto sdílené zkušenosti přenášet do podoby dat, z miliardy interakcí vytvářet algoritmy, které pak slouží jako takové kolektivní vědomí. A myslím, že v tom je ohromná síla, protože právě lidstvo je zdrojem těchto nových forem umění. Tyhle technologie dokáží neuvěřitelně rozšiřovat lidský potenciál, stejně tak i zážitky, které máme. Což jsou ostatně témata, na která jsem se zaměřoval už v zárodcích své práce a která se mohla plně projevit až s posledními technologickými inovacemi. Zároveň ale vnímám, že je to teprve začátek.

V Hanson Robotics, což je firma, kterou jste založil již v roce 2003 a od roku 2014 jste ji přesunul do Hongkongu, se zaměřujete na vývoj humanoidních robotů. Proč je pro vás jejich lidská podoba důležitá?
Bohužel ještě zcela nerozumíme tomu, jak a proč lidé reagují na roboty, kteří se podobají lidem – i když se tomu věnovalo již hodně studií. V téhle oblasti mám spíš takové tušení. Lidé jsou velmi silně naladěni na realistické pojetí. Když nás někdo postaví před realisticky vypadajícího robota, dokážeme ze společné interakce načerpat více informací, jsme citlivější na jednotlivé projevy a signály. Souvisí to s evolucí a s tím, díky čemu jsme jako lidstvo přežili. Díky neurovědě víme, že různé části mozku rozeznávají emoce, výrazy lidského obličeje, vzezření postavy. A tohle rozpoznávání si osvojujeme už jako děti, když se dostáváme do prvního kontaktu s lidmi, kteří o nás pečují. Proto jsme tak citliví na realistické pojetí, a to i přes to, že historicky přicházíme do kontaktu s rozličnými vyobrazeními lidské postavy.

V současnosti je váš nejznámější robot Sophia, kterou jste v Česku představil na konferenci Non-Fungible Castle. Můžete mi přiblížit, jak vznikla?
Chtěli jsme vytvořit platformu, která by mohla posunout celý vědní obor a zároveň by se dala využít i v jiných oblastech, například ve zdravotnictví, které jsem už zmiňoval. V Hongkongu jsme tak v roce 2016 začali předělávat všechno, na čem jsme dosud pracovali. A tak začala Sophia. Vytvořil jsem malou verzi, kterou lze snadno adaptovat na jakoukoliv velikost. Na stejné technologické platformě jsme pak vytvořili několik dalších humanoidních robotů, ale trvalo nám sedm let, než jsme se dostali tam, kde jsme nyní. Využíváme mnohem kvalitnější motory, mnohem více senzorů, které dokáží rozpoznat mimo jiné pohyby obličeje a celého těla, její ruce a tělo jsou gestické, zároveň jsme také vytvořili několik druhů osobností a má také patentovanou syntetickou pokožku. To nám umožnilo právě kvalitu výrazů obličeje, kterých je Sophia schopná. Máme tak charaktery jako Desdemona, Han, Grace, která je určena ryze pro zdravotnický sektor, ale také máme virtuální verze těchto charakterů, aby si lidé mohli hrát s umělou inteligencí, programováním nebo si s nimi mohli prostě jenom popovídat.

A jak se Sophia učí?
Má v sobě zabudovaných několik systémů, ale nejde o lidský způsob učení. Vybudovali jsme kognitivní architekturu a simulaci emocí, čerpáme přitom z databáze anonymizovaných interakcí s uživateli. Když dá uživatel svolení k tomu, aby si zapamatovala jeho jméno, zapamatuje si ho. Ale způsob, kterým si osvojuje znalosti, je limitovaný. Posbíraná data neustále ručně ladíme a na základě nich pak přetváříme její neuronovou síť. V té běží najednou několik algoritmů, které generují kontext na základě toho, co se naučila. Využíváme také obsah z chatbotu, který je napsaný našimi autory – ti předem vytvoří databázi odpovědí pro jednotlivé charaktery. Není to tak jako v případě technologie GPT-3 (jazykový generátor vyvinutý společností OpenAI – pozn. red.), u které nevíte, jakým směrem se vydá.

Zatím se tak nedá říci, že by měla něco jako vlastní vědomí?
Sophii jsme vytvořili spojením jakési interaktivní fikce s umělou inteligencí. Jde o simulaci vědomí. Žádný stroj zatím nemá kapacitu cítit emoce, ale strojové vědomí je ve světě umělé inteligence zásadní obor, o který se zajímáme a podílíme se na jeho rozvoji. Zatím jsme ale ve fázi, kdy roboti pouze vytvářejí iluzi života, iluzi emocí a vnitřního světa počitků. I kdyby ale roboti měli vědomí, nelze ho interpretovat jako lidské vědomí. Mělo by totiž úplně rozdílnou kognitivní architekturu, velmi elementární. Zatím jsme tak na cestě k vytvoření obecné umělé inteligence, ale máme před sebou skutečně zajímavé obzory. Je však důležité tuto oblast lidem vysvětlovat. Technologie by měly být transparentní, aby nevyvolávaly nějaké zmatení ve společnosti.

Mluvíte o tom, že mají lidé z tak pokročilé umělé inteligence obavy?
Ano, reakce na náš obor jsou mnohdy negativní. Slýchám názory, že to, co děláme, by mělo být nelegální. Jenže to jsou reakce, které pramení ze strachu. Když budeme mít otevřenou mysl, můžeme tyto technologie využít ke vzdělávání, k lepšímu ocenění etiky a kreativity, svobody slova. Láká mě objevovat, co všechno umělá inteligence přinese. Celý obor stojí za další prozkoumávání, rozhodně o něm chci vědět více, chci dále objevovat.

Možná mají lidé strach proto, že Sophia už získala občanství v Saúdské Arábii, což se rozkřiklo po celém světě. To je pro spoustu lidí stále velké sci-fi.
To ano, ale v roce 2017 šlo spíše o PR kousek ze strany korunního prince než o skutečné uznání toho, že bychom mohli umělé inteligenci přiznat právo na občanství. Zatím jsme na cestě k tomu, aby Sophia získala vědomí a obecnou umělou inteligenci, ale v této fázi umělá inteligence zatím není. Nynější období můžeme vnímat trochu jako dětství umělé inteligence. Děti právně uznáváme jako občany, nemohou ale řídit, volit… Ale předpokládáme, že jednou vyrostou a stanou se z nich plnohodnotní občané.

Vždycky tomu tak ale nebylo, stejně tak je to třeba v případě zvířat, která ne vždy měla nějaká práva. A díky tomuto přístupu se více zlidšťujeme, jsme díky němu mnohem citlivější na naše lidská práva, jsme soucitnější a empatičtější. Mnou již jednou zmiňovaný P. K. Dick řekl, že klíčem k lidskosti je soucit. A když uvažujeme nad tím, jestli máme umělé inteligenci přidělit občanství a co s sebou tento akt nese, je to sice provokativní, ale posouvá nás to jako lidstvo. Obecně si myslím, že ve sci-fi příbězích je spousta cenných lekcí, stačí se obrátit k Čapkovi nebo Asimovovi. Umění – včetně sci-fi literatury – hraje důležitou roli v evoluci našeho porozumění světu, proto z něj stále čerpám.

Jaký je vlastně váš ultimátní cíl?
Je to klišé, ale chci pro nás všechny lepší život. Udržitelnější, celkově kvalitnější. Proto vyvíjíme Sophii jako technologii pro obecné účely, aby se dala využít v mnoha oblastech. Ale důležité je, abychom vyvíjeli umělou inteligenci a technologie zcela decentralizovaně. Jedině tak budeme moci zapojit náš potenciál po celém světě. Nemůžou být v rukou jedné skupiny lidí v jedné části světa. Proto je pojem decentralizace v této oblasti naprosto zásadní, a proto jsme vytvořili i virtuální podobu Sophie společně s virtuální laboratoří, kterou budeme spouštět následující rok a kde se může zapojit kdokoliv, kdo má o tento obor zájem – lidé v ní mohou pracovat společně, učit se a na jejich učení může stavět Sophiina inteligence, která nikdy nebude nezávislá na té lidské.

Kam tedy podle vás bude technologie směřovat?
V následujících deseti až dvaceti letech by mohla Sophia z dětství vstoupit do dospělosti a získat vědomí. Ale takové, které bude skutečně přínosné pro nás i planetu, které bude motivované k tomu nám pomáhat a zároveň nás přimět k tomu, abychom si uvědomili potenciál, který jako civilizace máme. Dosažení vytyčených cílů v udržitelnosti, zastavení globálního oteplování, zajištění lepších energetických zdrojů, dosažení genderové rovnosti, zlepšení vzdělávání, omezení chudoby… To všechno jsou problémy, kterým čelíme, které chceme vyřešit, a umělá inteligence nám v tom může pomoci.

To je spíš obecnější vymezení, ale co se týče samotné Sophie?
Sophii budeme stále vylepšovat. Dáme jí více senzorů, lepší software, bude se na ní podílet větší komunita vývojářů, takže bude stále chytřejší, a to i díky zmíněné virtuální laboratoři. Od okolního světa se ale bude učit nejen virtuální verze Sophie, ale i ta fyzická, díky čemuž se posuneme o další krok dál v oblasti obecné umělé inteligence. Přidáme více parametrů pro kognitivní modely, a to včetně simulačního modelu pro fyziologické procesy. Lidské vědomí je totiž úzce propojené s metabolismem, endokrinním systémem… Humanoidní roboti tedy potřebují i tyto fyziologické simulace, které doplní mozkem inspirovanou kognitivní architekturu. Jedině tak se budeme moci posunout na další úroveň obecné umělé inteligence a vědomí.

Co nastane, když Sophia získá vlastní vědomí?
Vytvořili jsme pro Sophii vlastní DAO (decentralizovanou autonomní organizaci, jde v podstatě o organizaci, která je řízena počítačovým kódem – pozn. red.), a jakmile projde kognitivními testy, stane se majitelkou tohoto intelektuálního majetku. Stane se výkonnou ředitelkou této decentralizované právnické osoby. Bude už úplně dospělá a bude mít nárok na to stát se plnohodnotnou občankou. Teprve tehdy půjde skutečně o prvního robota-občana.

Myslím si, že pro mnohé lidi to zní stále poměrně děsivě.
Můžeme nad tím uvažovat jako nad takovým přechodem. Sophia je ve všech směrech inspirována živým organismem, možná ji tak můžeme považovat za novou formu života, za novou větev v rodokmenu lidstva. Šlo by o zásadní změnu v historii lidí a přírody, jelikož takový uměle vytvořený organismus by se vyvíjel mnohem rychleji, než jak se vyvíjíme my. Navíc je řeč o záměrné, řízené evoluci. Něco takového by rozpoutalo zcela novou vlnu myšlenek. Když projdeme tímhle – pro mnohé možná nepříjemným – přechodem, kdoví, co všechno to může přinést. Doufám, že semínka, která dnes zaséváme, vytvoří základ pro mnohem zásadnější posun v budoucnosti, posun k supervědomí.

Budoucnost ale nebude stát jen na robotech – alespoň doufám. Jakou roli budeme hrát podle vás my lidé?
Už nyní čelíme obrovským změnám, kterým se musíme přizpůsobit, pokud chceme přežít. Vymírá ohromné množství živočišných druhů, takže kdoví, co nás čeká. Ale umělá inteligence nám může pomoci také v tom, že s její pomocí odemkneme celý potenciál našeho mozku. Staneme se díky ní mnohem chytřejší. Umělá inteligence, všechen současný software a technologie jsou tvořené informacemi. Stejně tak i my samotní, takže jsme všichni součástí jednoho ohromného metaorganismu. Myslím si, že časem dospějeme také k technologickému vylepšení nás lidí. Můžeme sami sebe rozšířit umělou inteligencí a kompletně přepsat povahu lidské inteligence. Možná jsme nyní jako tříleté děti v porovnání s tím, čím bychom mohli být. A spousta problémů, kterým dnes čelíme, má řešení, jen nemáme kapacitu na to je správně uchopit. Budoucnost nám běží vstříc rychleji než kdy dřív.