Závěr uplynulého roku byl tak trochu černou kronikou – nejen, že zemřel bývalý papež Benedikt XVI. nebo fotbalová legenda Pelé, ale své sbohem dala světu i Vivienne Westwood, uznávaná britská módní návrhářka bez kreativních zábran, která do módního průmyslu dostala v sedmdesátých letech estetiku anglického punku a vymyslela i jedny z nejznámějších šatů ze Sexu ve městě. Jen o módě ale její život nebyl. Její rebelie se propisovaly i do společenského dění.

Rodačka z malé vesnice Tintwistle v okolí anglického Manchesteru přičichla k módě už na konci šedesátých let, kdy jí bylo zhruba dvacet. Zatímco se módní svět klaněl uvolněné estetice hnutí hippies, která přišla z Ameriky, Vivienne Westwood se na této vlně nechtěla vozit. Už na začátku své později blyštivé kariéry se u ní projevily sklony dělat věci jinak – a protože milovala punk z padesátých let, rozhodla se, že estetiku tohoto hudebního žánru začne komponovat do svých prvních kusů oblečení.

Dala se dohromady, v profesním i osobním životě, s britským umělcem Malcolmem McLarenem, mimo jiné promotérem slavné kapely Sex Pistols, a společně si v Londýně roku 1971 otevřeli první obchůdek, kde prodávali oblečení pro punkery – unisexová natržená trička s lebkami, tvrdé kožené bundy i doplňky s kovovými zipy. Nebáli se ani provokativních sloganů, kterými se punkový lifestyle odlišoval od jiných. Z butiku s přímočarým názvem Sex se v průběhu let stalo místo, ve kterém se scházela raná londýnská punková scéna.

Od punku k pirátům a britským tradicím

Westwood se stala osobou, která punkerům udávala trendy – a také inspirovala ke změně. Ostatně jak ve svých pamětech píše australsko-britská punková hudebnice Viv Albertine: „Její mohérové svetry pletené na velkých jehlicích tak volně, že je skrz ně vidět, nebo ručně prořezávaná a popsaná trička se švy a štítky na vnější straně, které ukazují konstrukci díla… To byly kusy, které znázorňovaly, že je v pořádku být nedokonalý. Hlavně, že odráží postoje, které tlačíme ve své hudbě.“

Přes své výrazné renomé v počátcích britského punku se Westwood postupně dostávala i do jiných sfér. Skvěle to ilustruje rok 1981. Tehdy se totiž spolu s McLarenem, který byl v té době už jejím druhým exmanželem, poprvé objevila na přehlídce s vlastní kolekcí inspirovanou piráty. Na základě ní vznikla estetika jejího dalšího butiku The World’s End s prvky pirátské galeony, kde hrály prim romanticky laděné designy ve zlaté, oranžové a žluté barvě. Mnozí považují právě tuto kolekci za vstupenku Westwood na londýnskou vysokou módní scénu.

Během osmdesátých let navrhla Westwood několik kolekcí – některé z nich zapadly, jiné naopak znovu vyvolávaly emoce. Zpravidla ty, ve kterých využívala tradičních střihů britských oděvů a dávala jim vlastní, osobitý šmrnc. Namátkou lze třeba vybrat kolekci, ve které zkombinovala oblek z tkaného tvídu (známého jako Harris Tweed) s odnímatelnými elementy ze středověkých brnění nebo miniaturní viktoriánskou krinolínu, pro niž čerpala inspiraci z ruského baletu.

Westwood už měla tehdy natolik velké jméno, že si jí začali všímat kolegové z branže. V polovině osmdesátých let ji měl chtít dokonce finančně podpořit Giorgio Armani, zakladatel stejnojmenného italského módního domu, ze spolupráce ale nakonec sešlo. Setkávala se ale také s kritikou, vesměs takovou, která přicházela od lidí, kteří její styl nechápali. V devadesátých letech se nicméně vnímání širší veřejnosti postupně otáčelo – a Westwood se dostávala více do mainstreamu.

Hned dvakrát po sobě získala prestižní britské ocenění Designér roku, což se tehdy ještě nikomu nepodařilo, představila své kultovní korzetové šaty, odhalila světu vlastní tartan, který byl používán pro doplňky její značky, a mimo jiné debutovaly i její ikonické boty na platformě, které ona sama dlouho nosila. Do toho otevřela několik dalších butiků (z toho jeden v japonském Tokiu, který byl první mimo území Spojeného království) a přišla s vlastním parfémem. A také od královny Alžběty II. získala Řád britského impéria.

Devadesátá léta zformovala Westwood do ikony evropského módního průmyslu, to ale neznamenalo, že se změnily její rebelské postoje. Například když přebírala Řád britského impéria v roce 1992, na ceremonii přišla bez kalhotek. Nikdo by si ničeho nevšiml, kdyby své šaty přímo před Buckinghamským palácem neroztočila tak, aby své intimní partie zčásti odhalila. Bořit konvence uměla vždy – a patrně to pochopila i královna, která jí o čtrnáct let později udělila i šlechtický titul.

Zajímavé je, že úzce spolupracovala také s Richardem Bransonem, zakladatelem skupiny Virgin, při navrhování uniforem pro posádku letadel společnosti Virgin Atlantic. Uniforma pro ženskou posádku se skládala z červeného obleku, který zdůrazňoval ženské křivky a boky a měl strategicky umístěné záševky kolem poprsí. Pánská uniforma byla naopak založena na šedém a vínovém třídílném obleku s detaily na klopách a kapsách.

Šaty pro Carrie a atomové odzbrojení

To, že byla Westwood na přelomu milénia známá už napříč světovým oděvním průmyslem, ještě ale nebylo zárukou toho, že ji budou znát běžní lidé, kteří k módě tolik netíhnou. Britská návrhářka ale moc dobře věděla, jak se ukázat i jim. Šla na to přes kultovní americký seriál Sex ve městě, přesněji řečeno jeho filmovou adaptaci, která vznikla roku 2008. Pro ni totiž navrhla celkem jednaosmdesát modelů šatů, přičemž ten, který se stal světoznámým, patřil slavné Carrie Bradshaw v podání Sarah Jessiky Parker.

Její svatební šaty se staly nezapomenutelným kouskem v historii Sexu ve městě – a nepochybně i unikátní rekvizitou ze všech populárních seriálů. Úspěchu krásného oděvu si byla Westwood vědoma, přece jen měl ve filmu i samostatnou zápletku. Co ale na tom, když tato velká dáma z premiéry snímku odešla po deseti minutách, protože ji zklamalo, že v něm není žádná „pronikavá móda“. Šlo o další příspěvek do její sbírky rebelií a potvrzení, že z ní i ve věku 67 let stříká provokace.

When you say Vivienne Westwood,Carrie Bradshaw’s wedding dress comes to mind, may her soul rest in peace. 🕊️
#VivianWestwood pic.twitter.com/lmv2pxuw3L

— Bu. (@Buhleee_) December 30, 2022

Vedle toho, že byla návrhářkou a podnikatelkou, která skrze svou stejnojmennou společnost provozovala po světě několik obchodů a spolupracovala s jinými umělci (například rapperem Pharrellem Williamsem), se také aktivně angažovala v politickém a společenském dění ve Velké Británii. Ostatně její nátura k tomu vyloženě vyzývala. Od roku 2015 byla podporovatelkou britské Strany zelených, což naznačuje, jaké smýšlení v posledních minimálně sedmi letech měla.

Stavěla se na stranu lidí, kteří po státech požadovali nukleární odzbrojení, a dala to jasně najevo už v roce 2008, kdy se zúčastnila největší demonstrace na toto téma za poslední dekádu. Objevila se v ekologické kampani organizace PETA, kde upozorňovala na množství vody, které se spotřebuje konzumací zvířat, a také varovala před změnou klimatu – jako formu protestu zvolila vyholení hlavy. Byla také ambasadorkou fondu Trillion Fund podporujícího udržitelné projekty a využívání čisté energie.

Vlastní jí byla i ideologie takzvaného antikonzumerismu, zjednodušeně řečeno opaku neustálého (a často impulzivního) nakupování a konzumace hmotného majetku, čemuž ostatně zčásti uzpůsobila své nové kolekce, v nichž se soustředila na kvalitu, nikoliv kvantitu. Snažila se je dělat i udržitelně k přírodě, byla nicméně několikrát napadena za to, že jde jen o marketingová gesta, protože se v jejím oblečení stále nacházely neekologické látky. A mělo být vyráběno v Číně.

Dlouhodobě mimo jiné podporovala i Juliana Assange, zakladatele WikiLeaks, a vyzývala k jeho propuštění z vazby. V roce 2012 dokonce na londýnské akci Fashion Week představila trička s nápisem „I am Julian Assange“. Aktivista, který zveřejnil několik vysoce tajných informací o vojenských akcích Spojených států, je aktuálně za mřížemi věznice v Londýně.

Westwood tak byla dámou mnoha tváří, která se nebála jít na hranice toho, co širší veřejnost považovala za nemyslitelné. Ať už šlo o módu, nebo postoje ve společnosti. Uznávaná britská návrhářka zemřela 30. prosince ve věku 81 let na londýnském předměstí Clapham, kde byla doma. Podle vyjádření její firmy zemřela „pokojně a v obklopení své rodiny“. Kondolence poslala řada celebrit včetně Paula McCartneyho nebo Victorie Beckham.