Prvič je malý ostrov u dalmatského pobřeží přímo proti historickému městu Šibenik. Oficiálně na něm žije jen necelých 300 obyvatel, ale mezi dubnem a listopadem tamní populace až pětinásobně nabobtná. Jedním z těch, kteří na něm tráví většinu roku, je i čtyřiašedesátiletý Čech Jiří Bis. Pár let nazpátek patřil coby spolumajitel známé PR agentury Bison & Rose k vlivným lidem zdejšího politického a byznysového zákulisí, svůj podíl ve firmě ale prodal. Neprohání se ovšem na jachtě ani ve Ferrari, spíš ho najdete ve vytahaném námořnickém tričku v truhlářské dílně, kde pro známé vyrábí špičkové kytary.

Jiří Bis nezapře, že má kumštýřské kořeny a že rád vypráví příběhy, navíc se svými 190 centimetry, hřmotným hlasem a mohutnou postavou jako by vypadl z Hrabalova či Páralova poetického světa. „Na řečičky s politiky nebo bankéři jsem nikdy nebyl, já měl radši lidi od fochu, třeba ze stavebních firem. Podíval jsem se jim do očí, oni mně a věděli jsme, co jsme zač. Já byl vždycky spíš buran,“ směje se.

Mohl si to dovolit, na jemnou diplomatickou komunikaci měl parťáka, spolumajitele agentury Bison & Rose Miloše Růžičku. Právě on se uměl obratně pohybovat v politickém zákulisí a měl historicky skvělé kontakty jak v ČSSD, tak v ODS. Ostatně i dnes, pět let poté, co s Bisem prodali svou skupinu firem sdružených kolem Bison & Rose, patří Růžička do užšího poradenského týmu premiéra Petra Fialy a spoluvlastní agenturu Freedom Agency zaměřenou na politický marketing.

„Taková byla naše dohoda, že on bude tváří firmy. Já nechtěl moc lézt do popředí, neumím to,“ říká Bis s tím, že tu a tam musel udělat výjimku, třeba když v roce 2012 pomáhal tehdejšímu ČSTV vymýšlet, jak naložit s rozsáhlými majetky organizace v Krkonoších – jakožto tajemník jedné z komisí sportovního svazu vystupoval opakovaně v médiích, později stál u vzniku a pár let vedl Asociaci horských středisek ČR. „Většinou jsem se ale fakt držel zpátky. A měl jsem štěstí, že můj vzdálený příbuzný se také jmenoval Jiří Bis a byl senátorem za ČSSD, takže když zadáte do Googlu mé jméno, navede vás to na něj,“ krčí rameny.

Zatímco Růžička po roce 2018, kdy z Bizonů oba definitivně odešli a společnost od nich koupili jejich kolegové Vladimír Bystrov a Roman Šmíd, dál pokračoval v marketingu a PR, Bis zavřel byznys do skříně a už se k němu nevrátil. Roli hrálo i to, že mezi oběma přáteli je velký věkový rozdíl: zatímco Růžička letos oslavil padesátiny, Bisovi bude pětašedesát. „Chci si už život užívat a dělat to, co mě baví. Genetika a statistika je neúprosná. Většina mých předků umřela kolem sedmdesátky, takže je pro mě důležitá kvalita života, ne jeho délka.“

Do Chorvatska poprvé zavítal před dvaceti lety a nejprve ho poznával z paluby jachty, kterou si se známým pořídil. Šplouchání vln jej sice postupně omrzelo, jenže počasí, příroda a život u moře ne – a tak prodal loď a koupil domek. „To bylo osm let zpátky. Ceny byly tehdy mnohem přijatelnější než dnes. Dům u moře včetně rekonstrukce mě vyšel do pěti milionů, hodně jsem si toho tam udělal sám,“ vypráví.

Nemovitostí v Chorvatsku nakonec koupil víc a dnes tam jezdí celá jeho rozvětvená rodina, jeho snem ale bylo mít skvělou truhlářskou dílnu a na stará kolena se vrátit k výrobě dřevěných šperků a plastik. Tedy k tomu, čím si vydělával, než koncem 90. let založil agenturu Bis-on, jež se nejprve věnovala realitní činnosti, pak reklamě a když se k němu připojil Růžička se zkušenostmi z Komerční banky, začala s komplexní komunikací a lobbingem.

„Vybavit dílnu mi trvalo určitě rok. No a pak jsem ji ukázal sousedovi…,“ usmívá se. Oním sousedem na dalmatském ostrůvku je slavný srbo-chorvatský kytarista Miro Tadič. „A ten mi řekl, že by byla skvělá na výrobu kytar. Mně to hned sepnulo, věděl jsem, že to je ono. Vždycky mě lákal užitý design a hudební nástroje jsou jeho vrchol.“

Žádné kytary do té doby nikdy nevyráběl a netušil, co to obnáší. Ale pod Tadičovým dohledem si vše nastudoval, ostatně jako nadšený důchodce, o jehož čas soupeřila s kytarami jen vnoučata, si to mohl dovolit. Dílnu pak musel znovu upravit a dovybavit, nakupoval hlavně ve Španělsku a USA. První kytaru vyrobil před třemi roky. „Miro, který sám hudební nástroje vyrábí, mi ukázal všechny triky a fígle. Jen díky němu můžu říct, že vyrábím docela dobré kytary.“

Jiří Bis, který o sobě stejně jako lidé, co ho znají, hovoří jako o Bisákovi (neplést si s hovorovým označením pro pracovníky tajné služby BIS), nikam nepospíchá. S jednou kytarou, kterým říká zásadně holka, si hraje klidně dva měsíce. Tvoří je po vzoru starých mistrů, takže místo lepidla používá klih a místo laku šelak. Co je to šelak? Je to sekret, který produkuje hmyz červec lakový. Na ozvučnici, která u kytary funguje jako membrána přenášející zvuk, se nanáší postupně lněnou houbičkou.

„Dávám klidně třicet vrstev šelaku, jedna mi zabere tak tři hodiny. Ale je to lepší než lak, který už z desky nikdy nedostanete. Víte, staří mistři nebyli žádní blbci. Stejné to je s klihem. Když použijete lepidlo, kytaru už nerozeberete, ale klih nad párou povolí,“ vypočítává Bis, když spolu sedíme ve sklípku jeho multigenerační vily na Břevnově. Tam ale žádná dílna není, tu má jen v Chorvatsku.

Materiál na výrobu jedné kytary vyjde na 50 tisíc korun, ozvučnice musí být z alpského smrku, postranice či luby a zadní deska ideálně z brazilského palisandru a krk z cedru nebo mahagonu, suroviny navíc obvykle putují z dálek. Bis ovšem nástroje tvoří pro radost a buď za ně nic nechce, nebo maximálně jen za náklady: „Dělám koncertní španělky, žádné westernovky nebo tak, ty mě nebaví. Teď by ode mě chtěli vyrobit kytaru moji kamarádi Jarda Hutka a Jirka Dědeček, asi i Rudy Linka, takže mám na nějakou dobu plno. To jsou fakt ale moji známí, pro cizí bych to nedělal a určitě se tím nechci živit, nemám to zapotřebí.“

V Chorvatsku tráví Bis kolem osmi měsíců v roce, naprostou většinu času je s manželkou jen na ostrově, kde už má řadu přátel, navíc se naučil dobře chorvatsky. V létě tam s nimi bývají jejich čtyři vnoučata, na podzim se z toho, jak říká s nadsázkou, vzpamatovávají. Do Česka se vrací před Vánoci a v dubnu opět prchá na jih. „Zimy tam stojí za houby. Buď fouká od severu bóra, která je studená a suchá, nebo od moře jugo. To je sice teplejší, ale je vlhké a klesá tlak. A když to trvá dlouho, lidem začne kapat na karbid,“ kroutí hlavou a připomíná, že letos k Šibeniku vyrazí později než jindy kvůli zdravotním komplikacím.

Jelikož při povídání často říká, že skončit s byznysem bylo výborné rozhodnutí a že schopnost umět posoudit, kdy má podnikatel pro firmu ještě přínos a když už je na obtíž, je důležitá jak pro společnost, tak pro byznysmena samotného, nabízí se otázka, jestli ho přece jen někdy nesvrbí ruce?

Odpovídá, že vůbec, o čem ale údajně víc a víc přemýšlí, je jiná otázka: Kde je vlastně doma? „Hodně lidí se mě ptá, jestli mi nechybí kamarádi, když jsem furt u moře. Nechybí, protože tam za mnou pravidelně jezdí. Jestli mi nechybí kultura. Nechybí, protože mám za souseda Miru Tadiče, na zahradě mám díky němu pětkrát do roka koncert špičkových umělců, kteří tam za ním jezdí…“

Takže – kde je doma? „Stal se ze mě Dalmatinec. Jsem líný, rád filozofuju a popíjím víno. Mám to tam rád, takže už jsem doma spíš tam. Tak to holt je. Prachy jsou fajn, ale časem zjistíte, že je ani moc nepotřebujete a že nejsou to hlavní. Ale to přijde s věkem, kdyby mě teď slyšel někdo, komu je dvacet, řekne si, co to je za blbce. Nebyl jsem jinej.“