Rodina, která Pražákům představila phở. Začalo to prodejem uzenin, říká majitel úspěšných podniků

Příběh kuchařského dua Tuan a Lan začal v tržnici Dragoun. Pověděl nám ho jejich syn Jackie Tran Anh, který dnes provozuje tři kavárny a bistro.

jackie-1Rozhovor

Foto: Eliška Kubíková

Jackie Tran Anh s manželkou Thu v současnosti společně řídí čtyři podniky

0Zobrazit komentáře

V roce 2010 se na pražském náměstí Jiřího z Poděbrad otevřelo bistro Phở Vietnam, za kterým stál činorodý manželský pár Tran Anh Tuan a Giap Thi Lan. Gastronomičtí pamětníci dobře vědí, že šlo tehdy o úkaz, jehož popularita raketově vzrostla a o kterém se začalo v kuloárech mluvit jako o místě, kam vyrazit na nejlepší phở v Praze. Zdá se, že jejich syn Jackie Tran Anh zdědil zápal pro podnikání. V současnosti provozuje úspěšné podniky Cafefin, Mazelab a Format Coffee, čerstvě také Ăn Bistro Cafe, které mu rodiče svěřili. Po takřka třech dekádách proměňování českého gastronomického světa se totiž rozhodli, že z něj definitivně vystoupí.

S Jackiem Tran Anhem se setkáváme v jeho království, kavárně Mazelab, kterou otevřel jako poctu světu kávy, jemuž propadl v době, kdy otevíral svou první kavárnu Cafefin. Několik málo dnů před tím totiž na sociálních sítích sdílel informaci, že se jeho rodiče rozhodli přenechat jemu a jeho manželce Thu bistro, které začali provozovat na jaře letošního roku. Měsíc po tom, co se uchýlili k prodeji kavárny Botanica Coffee Truck.

„Začátkem září přenechali rodiče Botanicu novému majiteli, který nyní pokračuje v myšlence. O měsíc na to si se mnou sedli ke stolu s vážným obličejem – znáte ho asi taky, rodiče ho jednoduše umí. Přišli s myšlenkou mi přenechat celý Ăn. A tak se stalo, že má Ăn nového majitele. Vlastně čtyři – Thu a naše dvě děti tu velí stejně jako já,“ psal na svém profilu.

Náznak, že Tran Anh Tuan a Giap Thi Lan přehodnocují své pracovní nasazení, přišel už v roce 2020, kdy po desetiletém budování prodali bistra Phở Vietnam. „Rodiče chtěli celý koncept prodat už dlouhou dobu. Přemýšleli nad tím, že celou tuhle éru nechají za sebou,“ vypráví Jackie Tran Anh. Nyní jsou tak podniky, u jejichž zrodu stál podnikavý vietnamský pár, v rukách mladší generace.

Jackie, vaši rodiče byli průkopníci vietnamské kuchyně v Česku. Jak vlastně jejich gastronomický příběh začal?

No, bylo to docela husté. Nejprve přiletěl do Česka táta. Tenkrát totiž Vietnamci museli zaplatit spoustu peněz za papírování, aby tady vůbec mohli začít pracovat. Rodiče se tak zadlužili, jako každý Vietnamec, který tehdy do Česka přicházel. Táta měl známého v Chebu, takže začal pracovat právě tam. Později přiletěla i máma, která se k tátovi přidala – bohužel ten známý tehdy zneužil jejich situace a nedával jim výplaty, museli u něj ale zůstat, protože na něm byli závislí. Když tak získali všechny potřebné doklady, mohli se osamostatnit a začali dělat to, co uměli nejlépe už z Vietnamu – vietnamské uzeniny.

Takže si otevřeli vlastní obchod?
Na to neměli dost peněz, takže začínali tak, že prodávali napříč vietnamskou komunitou v Chebu. Našli si prostor pro výrobnu, což probíhalo tak, že si pronajali byt a k němu sklep – a právě ve sklepě vyráběli uzeniny. Mezi Vietnamci v Chebu se to rychle rozkřiklo a naši byli velmi slavní. Všichni věděli, že uzeniny od Tuan a Lan jsou nejlepší. Začali je prodávat v základně pro vietnamské potraviny v Chebu, kde kupovali potraviny další Vietnamci do svých prodejen. Byla to taková menší Sapa, říkalo se jí tržnice Dragoun. Chodili po ní křížem krážem, měli v ruce tašky s uzeninami a kdo si je zavolal, tomu je prodali. Takže takhle začínali.

To bylo tedy na konci 90. let?
Táta přiletěl do Čech v roce 1995, takže prodej uzenin se děl na sklonku 90. let. Našetřili si takhle nějaké peníze, takže si mohli dovolit koupit dodávku a nemuseli chodit jenom po Dragounu, ale objížděli i další menší tržnice. Postupně si tak udělali jméno, našetřili další peníze a po několika letech mohli koupit letenku a doklady pro mě. Tenkrát mi bylo osm let.

Do té doby jsi žil tedy ve Vietnamu u prarodičů?
Já jsem byl spíš na takové střídavé péči. Byl jsem v Hanoji u tety, potom jsem byl u babičky ve svém rodném městě. Prostě jsem tak pendloval. Jenže jinak to nešlo, spousta vietnamských dětí to takhle měla. Rodiče si nemohli dovolit zaplatit potřebné doklady pro všechny. Pamatuji si, že jsem přiletěl na Vánoce. Těšil jsem se na sníh, protože jsem ho nikdy předtím neviděl. A dodnes si vzpomínám, že jsem seděl v dodávce na zemi, mámě pod nohama, protože v ní nebylo dost místa. A první, co jsem viděl, byly zasněžené střechy.

Po nějaké době jste tak byli všichni pohromadě a rodiče pokračovali ve svém podnikání?
Rodiče měli vysněné vlastní bistro, takže k tomu směřovali. Ale vedla k němu dlouhá cesta. Častokrát jsme se stěhovali, táta jednu dobu dokonce choval vlastní prasata, protože se mu nevyplácelo jezdit do jatek. Nějaký čas jsme bydleli v Mostě, kde konečně upustili od uzeninového byznysu a otevřeli si svoje první bistro – pojmenovali ho Dragoun. Ale dělali tam kebab a takové klasiky z asijského rychlého občerstvení, které doplňovaly hranolky a řízky. Vůbec to ale nefungovalo, takže přemýšleli, co dál.

První pokusy o bistro tak byly na míle daleko od tradiční vietnamské kuchyně?
Naprosto, a kdyby nebylo mě, nejspíš by se k otevření ryze vietnamského bistra ani neodhodlali. Na popud jednoho známého se odstěhovali do Prahy, kde dostali nabídku zapojit se do otevření prvního bistra ze sítě Panda. Všechno prodali, tenhle krok udělali, odjeli jsme do Prahy, aby jim nakonec řekl, že to nedopadne. Ale museli nějak vydělávat peníze, takže po odstěhování do Prahy si otevřeli stánek na Proseku, kde opět dělali nějaké hamburgery, kebab a podobně. Zpětně si ale vybavuji, že v tomhle období se jim finančně dařilo. Stále ale nešlo o bistro, které by splňovalo jejich představy.

Jak se tedy dostali k prostoru na Jiřího z Poděbrad, který v následujících letech všichni znali jako místo, kde dělají nejlepší phở v Praze?
V mezičase si totiž rodiče odběhli ještě k otevření obchodu s potravinami, který otevřeli právě naproti prostorům, kde později vznikla první pobočka bistra Phở Vietnam. Bohužel se v této životní etapě zasekli na delší dobu, než kterou původně plánovali. Vůbec je to nebavilo a doteď mi říkají, že to pro ně bylo nejhorší období. Ale asi to tak mělo být, protože díky obchodu s potravinami z první ruky věděli, že naproti zavírá řeznictví. Během let se seznámili s chlapíkem, který ho provozoval, takže se s ním mohli poměrně snadno dohodnout na předání. Rok ale trvalo, než se celý prostor zkolaudoval na bistro.

Zmiňoval jste, že kdyby ale nebylo vás, ryze vietnamské bistro by neotevřeli. Co tam tedy mělo vzniknout původně?
Opět ta jejich klasika: kebab, hamburgery, kung pao, sushi – prostě mix všeho. A já jsem se do toho vložil, už jsem měl totiž svůj rozum. Ptal jsem se jich, proč tam nezačnou dělat třeba phočko, něco vietnamského, protože tenkrát v Praze něco takového ještě vůbec nebylo, jenom na Sapě. Tehdy teprve začínala vietnamská vlna, tak jsem jim řekl, ať si otevřou právě vietnamské bistro.

Poslechli vás?
No, jen částečně. Přece by neposlouchali malé děcko. Vymyslel jsem název: Phở Vietnam. Takže s phočkem mě poslechli. Ale dělali stále to kung pao, sushi, prostě šílené věci. Ale pak přišel první zákazník a objednal si phở, takže si řekli, že na tom asi něco bude. O bistru se pak začalo mluvit víc a víc a lidé tam chodili ne na kung pao a sushi, ale na phở. Bylo to něco úplně nového, rodiče si nebyli jistí, že si na tyhle neznámé chutě Češi zvyknou. Ale zvykli si, protože phočko se prodávalo úplně nejvíc. Dodnes však vůbec nechápu, jak je možné, že první bistro tak rychle vyletělo nahoru. Pamatuji si, jak jsem zakládal Facebook a každý den jsem sledoval, jak počet fanoušků strmě roste. Díky tomu pak mohli rodiče po poměrně krátké době otevřít další bistro v Anglické, později také v Kodaňské. Ale v téhle fázi jsem už jim do toho vůbec nezasahoval, bylo to celé čistě v jejich režii.

Vy jste se místo toho vydal na cestu designu, je to tak?
Byl jsem akorát u otevření prvního a druhého bistra, tím to pro mě končilo. Začal jsem se naplno věnovat designu, což trvalo asi sedm let. Vydělal jsem díky němu první milion, také jsem ale spoustu peněz utratil. Po čase mě ale přestal design bavit, respektive mi spíš hodně začali vadit klienti a jejich nesmyslné požadavky. Byl jsem z práce hodně znechucený, nedělala mi radost, takže přišel takový bod zlomu, kdy jsem se mohl vydat úplně jiným směrem, pryč z designového světa.

Jakým obloukem jste tedy skončil v gastronomii?
Vlastně docela zajímavým. Začal jsem hodně fotit, zjistil jsem, že mě to moc baví a jednou jsem přišel za kamarádem s tím, že si otevřu kavárnu s galerií. Tehdy se mi smál, ale já jsem to myslel naprosto vážně. Měl jsem ale trochu naivní představu, že když budu mít galerii, budu tam prodávat svoje fotky a díky tomu budu moci cestovat. Kávě jsem tehdy vůbec nerozuměl, přesto jsem šel za rodiči s tím, jestli mi nechtějí pomoct otevřít kavárnu. Řekl jsem jim: „Žádný Vietnamec si v Česku ještě neotevřel kavárnu. Máte možnost být první.“ Ale jako každý Vietnamec jsem si myslel, že nejlepší káva je ta vietnamská, kterou budou chtít Češi určitě ochutnat.

cafefin-1

Foto: Cafefin

Cafefin byl první podnik, který měl Jackie Tran Anh ve vlastní režii

Po předchozích zkušenostech s vaším prvním skvělým byznys plánem po tomhle nápadu rodiče jistě skočili.
Vůbec, nechtělo se jim do toho, báli se riskovat. Vzal jsem je ale do kavárny Můj šálek kávy, jinou jsem tehdy vlastně ani moc neznal. Místo se jim zalíbilo, začali se o koncept kavárny víc zajímat – a nakonec to dopadlo tak, že jsme společně otevřeli kavárnu Cafefin v prostorách bývalé francouzské kavárny, která byla přímo vedle prvního bistra Phở Vietnam. Když totiž rodiče začali o vlastní kavárně vážně uvažovat, dostala se k nim informace, že ta původní tam bude končit. Ale kdyby se to takhle neseběhlo, rodiče by do kavárny nejspíš nešli.

Cafefin už byl tedy ve vaší režii?
Ano, rodiče byli investoři, já jsem vymyslel koncept a dělal jsem tam vše od A do Z. Nevěděl jsem ale, co je výběrová káva. Říkal jsem pořád, že vietnamská káva je nejlepší. Tady se zase ukázala prozřetelnost mojí mámy, která mi řekla, ať jdu před otevřením alespoň na nějaký kávový kurz. Poslechl jsem jí, šel jsem na kurz od Petry Veselé – díkybohu, ona je vážně nejlepší – a otevřel se mi úplně nový svět. Po kurzu jsem tak řekl mámě, že měla pravdu, akorát že do rozjezdu kavárny budeme muset dát mnohem víc peněz. Koupili jsme kávovar asi za tři sta tisíc, objednali jsme kávu od pražírny Nordbeans a otevřeli jsme.

Ptal jsem se rodičů, proč nezačnou dělat třeba phočko, protože tenkrát v Praze něco takového ještě vůbec nebylo.

Jaké byly začátky?
První týden byl hrozné zklamání, vůbec nikdo nechodil. Nevěděli jsme, co máme dělat, protože jsme nikdy předtím kavárnu neprovozovali. Ale najednou se to úplně zlomilo, zpětně opět nevím, proč se to stalo. V první fázi jsme ale měli špatného manažera, kolem roku 2019 tak měl Cafefin velmi špatné období. Takže i když byl podnik hodně vyhledávaný, jeho popularita šla v téhle době dolů. Naštěstí se pak do týmu přidala moje manželka Thu, dala to celé dohromady a v současnosti jsme na tom lépe, než kdy dřív. Ona je totiž skvělá manažerka, já jsem jen ten, kdo umí věci vymýšlet.

Po Cafefinu jste se do kavárenského světa opřeli ve velkém. Nejprve jsi otevřel Mazelab a zčistajasna se objevily i kavárny Botanica Coffee Truck a Format Coffee. Svět kávy se tak pro vás ukázal být tím pravým?
Ano, hodně jsem se v něm našel. Mazelab jsem nosil v hlavě delší dobu. Chtěl jsem otevřít tak trochu na hlavu postavený podnik, hodně striktní, pro lidi, kteří si skutečně potrpí na skvělou kávu. A nechtěl jsem se v něm věnovat ničemu jinému, i když by tady byl prostor třeba na kuchyň. Do Mazelabu opět investovali rodiče a byl potřeba velký kapitál, zejména kvůli vzduchotechnice – šlo asi o pět až šest milionů. Teď jim to postupně splácím, stejně jako v případě Cafefinu.

Nyní plánujeme investovat do vlastní pražírny, pro kterou je tady místo. Navíc v tom objemu kávy, který v našich podnicích spotřebujeme, se nám vyplatí pražit vlastní kávu. Pražičku už máme, stojí nám tady ale už šest měsíců, protože na její instalaci potřebujeme kominíka. A jak víme, ti mají teď trochu jiné věci na práci.

maze

Foto: Eliška Kubíková

Mazelab Coffee je kavárna pojatá jako kávová laboratoř

Botanicu ale otevřeli vaši rodiče, že?
Ano, ta vznikla úplnou náhodou. Máma si chtěla otevřít květinářství, takže když jsem měl k dispozici prostor nedaleko Čechova náměstí, nabídl jsem jí ho, jelikož jsem v něm nemohl zrealizovat právě Mazelab. Asi týden před otevřením květinářství jsme se tam jeli s manželkou podívat a zděsili jsme se, co tam rodiče vymysleli. Museli jsme se do toho vložit, během týdne jsme všechno předělali a nakonec jsme v malém vnitrobloku, který ke květinářství patřil, zaparkovali kávový truck a vznikla Botanica. Celé místo to proměnilo, byl kolem toho ohromný humbuk, lidé se tam hrnuli po stovkách.

A co malá kavárna Format Coffee?
Ta také vznikla náhodou. S manželkou jsme měli chuť na kuře…

Tak jste si otevřeli další kavárnu?
No, šli jsme do letenského podniku Pipca na grilované kuře a vedle byl volný prostor. Líbil se nám, zavolali jsme tam a trvalo nám měsíc a pár dnů k tomu, než jsme otevřeli. Takový podnik je vlastně ideální pro každého, kdo v gastronomii začíná. Investovali jsme totiž asi nějakých 200 tisíc korun. Věděli jsme, že nechceme otevírat nic velkého, jako je Mazelab.

Poslední počin je Ăn Bistro Cafe, které ještě donedávna provozovali vaši rodiče…
Rodiče totiž po letech prodali pobočky Phở Vietnam a nechtěli se pouštět do stejného konceptu. Nejprve provozovali jen Botanicu, ale pak za mnou přišli s tím, že jim provoz bistra chybí. Objevili jsme prostor v Dejvicích, já jsem vymyslel koncept – chtěl jsem, aby se odlišil od bistra, které začínalo na Jiřího z Poděbrad. Oslovil jsem kvůli tomu také architekty Neuhäusl Hunal, kteří navrhli skutečně krásný interiér. Rodičům jsem tak předal hotový projekt a dál jsem se v tom nechtěl angažovat, jelikož jsem měl spoustu práce se svými podniky. No, a pak prodali Botanicu, v Ăn fungovali asi šest měsíců a došli k tomu, že už je to na ně prostě moc. Že na to nemají věk.

an-1

Foto: Jackie Tran

Posledním otevřeným podnikem je Ăn Bistro Cafe

Po téměř třech dekádách tak rodiče odešli do důchodu a bistro předali vám?
Původně jsem jim říkal, ať Ăn prodají. Jenže táta mi nabídl, že by nám to celé přenechali, s čímž jsem vůbec nepočítal. Byl jsem zrovna před podpisem prostoru na nový projekt, takže jsem neměl ani pomyšlení na to, že bych přebíral celý provoz. Dlouze jsme se o tom ale bavili, chtěli, abychom si to s manželkou vzali na starost. Zainvestovali do toho deset milionů, takže nám přišla škoda podnik prodávat někomu cizímu. A i když jsem se toho hodně bál, říkal jsem si, že bych sám tolik peněz do podniku nikdy neinvestoval. Mazelab a Cafefin rodičům splácím, ale Ăn nám dali. Darování ale podmínili tím, že projekt, který jsem plánoval, předám celý bratrovi – aby to bylo vůči němu fér.

Teď tedy máte s manželkou na starosti jedno bistro a tři kavárny?
Přesně tak. V Ăn jsme museli trochu změnit koncept – vrátili jsme mu původní myšlenku, předělali jsme menu, nastavili jsme jiný způsob práce. Design ale zůstává takový, jaký byl, protože na něm kluci z Neuhäusl Hunal měli spoustu práce. Brácha dělá na novém projektu, který jsem mu přenechal, a myslím, že když do toho dá všechno, mohl by z toho vyjít skutečně pěkný podnik.

A co byste dělal, kdyby za vámi rodiče přišli s tím, že se nudí a chtějí otevřít nový podnik? Z vašeho vyprávění mám totiž dojem, že jde o neskutečně činorodou dvojici.
Vím, že tátovi svět gastronomie určitě chybět nebude. Posledních pět let mi říkal, že to nechce dělat. Máma ještě před rokem v sobě měla tu potřebnou vášeň, ale vím, že posledních několik měsíců se také těšila na důchod. Chce dělat něco s oblečením, táta chce chovat kapry koi. Ale kdyby náhodou přišli, řekl bych jim, že už jim s ničím nepomůžu, protože bych je jenom podporoval v dalším shonu. Teď mohou být konečně více ve Vietnamu než v Česku. Vím, že jsou tam mnohem šťastnější než tady.

an-2

Foto: Jackie Tran

Původně bistro provozovali Tran Anh Tuan a Giap Thi Lan, nakonec se rozhodli přenechat ho synovi