Evropská centrální banka tento týden zpřísnila svou měnovou politiku a zvýšila základní úrokovou sazbu o půl procentního bodu na 0,5 procenta. Je to poprvé po mnoha letech. A jde zároveň o přísnější opatření, než banka původně avizovala. Instituce chce zkrotit rostoucí inflaci v eurozóně. A ta má podle očekávání šéfky Evropské centrální banky Christine Lagardeové zůstat ještě nějakou dobu na neuspokojivě vysoké úrovni.

Spolu se zpřísňováním centrální instituce představila ale i nástroj, který umožňuje zásadně rozvolnit. Co ke kroku, který dlouho odsouvala, banku donutilo? Na koho s ním ukazuje? A co na dalších plánech může změnit recese? Nejen to ve svém komentáři pro CzechCrunch rozebírá hlavní analytik brokerské společnosti XTB Jiří Tyleček.

***

Evropská centrální banka (ECB) ustoupila na čtvrtečním zasedání tlaku jestřábů a zvýšila sazby o 50 bazických bodů na 0,5 procenta. Bylo to poprvé od roku 2000, kdy sáhla k tak výraznému růstu, sazby se pak zvýšily naposledy v červenci 2011. Při očekávání polovičního růstu sazeb ECB zaskočila akciové trhy i euro, které se vydaly na nižší úrovně.

Banka tím ukončila dlouhé čekání na utažení měnové politiky v reakci na vysokou inflaci, která se v posledních měsících rozlévá po Evropě. Přesto se nelze zbavit pocitu, že tato instituce dělá příliš málo a příliš pozdě na to, aby vysoký nárůst cen v eurozóně stabilizovala. Ne že by neměla střelivo, ale spíše se nechtěla střelit do vlastní nohy.

Nový nástroj

Banka kromě růstu sazeb představila také silný nástroj proti takzvané fragmentaci trhů nazvaný TPI. Díky němu bude moci neomezeně nakupovat dluh zemí, které by se dostaly do problémů. A dokonce bude moci zabrousit i do korporátních dluhopisů!

Takže zatímco ECB přišla na jedné straně s podstatným utažením, na straně druhé představila nástroj neomezeného rozvolňování. Rozhodnutí o holubičím či jestřábím vyznění čtvrtečního zasedání tak není vůbec jednoduché.

ECB má zpoždění

Utahování měnové politiky je už tématem více než rok. Česká národní banka začala jako jedna z prvních zvedat sazby ještě v první polovině minulého roku. V té době si velké centrální banky včetně ECB nebo amerického Fedu problém nepřipouštěly. Nálada se dlouho neměnila a až na přelomu listopadu se vzpamatoval Fed, který opustil svoji „temporary“ mantru. ECB si však stále jela své a nechala inflaci volný prostor.

Cenový růst však ve druhém kvartálu 2022 došel do fáze, když už ho ani Evropská centrální banka nemohla ignorovat. Data za květen ukázala nárůst inflace v eurozóně o 8,1 procenta a růst sazeb na červencovém zasedání se výrazně přiblížil. A to i přesto, že se ještě na začátku jara spekulovalo, že sazby letos vůbec neporostou. Červnová inflace vystoupala až na 8,6 procenta a růst sazeb zpečetila. Vysoký růst cen dokonce vystrašil centrální bankéře natolik, že nakonec sáhli po nadstandardním zvýšení.

Cenová stabilita dostala na frak

O hlavním důvodu odkladu utahování měnové politiky není třeba dlouze spekulovat. Je to vysoké zadlužení jižního křídla eurozóny. Vysoké sazby by prodražily financování dluhu a přiblížily bankrot některých zemí v problémech. A ECB si nechce vypustit vlastní rybník, takže se dá se pochopit, že hrozba tohoto scénáře držela banku dlouho nečinnou. Nicméně péče o cenovou stabilitu, hlavní cíl centrální banky, dostala na frak.

Největší bolístkou ECB je Itálie

Největší problémy se zadlužením v eurozóně má v současnosti Itálie, která je zároveň její třetí největší ekonomikou. V březnu 2022 dosáhl dluh na 152,6 procenta (dle CEIC). Země si zároveň prochází politickou krizí.

Premiér Mario Draghi podal ve čtvrtek ráno do rukou prezidenta Mattarelly svou demisi a prezident následně rozpustil parlament. Italové navíc musí schvalovat reformy, aby měli nárok na postpandemickou pomoc EU v řádu desítek miliard eur. Hrozí, že v zářijových volbách se k moci dostanou populisté, kterým se reformy nebudou chtít schvalovat. Investoři se bojí politické nestability a dluh země vyprodávají.

Tlak na italské bondy nepolevil

Problémy vlády i růst sazeb ECB vyvolaly reakci na italských dluhopisech, které byly ve čtvrtek pod tlakem. Výnosy z desetiletých italských dluhopisů rostly o více než 20 bazických bodů až k úrovni 3,64 procenta, kde se pohybovaly naposledy na konci června. Rozdíl mezi výnosy italských a německých dluhopisů překonal hodnotu 2,3 procentního bodu. Byl tak jen o něco málo nižší, než když v polovině minulého měsíce zasáhla ECB.

Zachrání TPI eurozónu?

Nový nástroj proti fragmentaci dluhopisových trhů TPI se tak při první možné příležitosti příliš neuvedl, ovšem díky svým parametrům včetně neomezené výše se v případě krize může jednat o žolíka, který zachrání celou hru.

Bohužel jsme se ani v detailu mechanismu nedozvěděli, co by se dělo, pokud by země v problémech nedodržovala fiskální disciplínu, případně by nastoupila na cestu neudržitelné fiskální politiky. Přestala by ECB v tomto případě dluhopisy nakupovat a nechala zemi zkrachovat?

Dosud se nakupovaly dluhopisy dle klíče vycházejícího z podílu na základním kapitálu banky. Použití TPI by mohlo poměry naprosto změnit a výrazně zvýšit rozvahu celé banky. Jak dlouho ale bude bavit země s udržitelným dluhem financovat ty, které se dostaly na scestí? Evropská centrální banka doufá, že s takto silnou zárukou k tomu nikdy nedojde.

Další kroky ECB

Co můžeme od ECB čekat nadále? Banka si nechala otevřený prostor v podstatě k čemukoliv. Sazby chce dále zvyšovat. Tempo růstu však nechá na přicházejících makrodatech. Závazný slib dalšího růstu sazeb ale nepřišel. To by mohlo znamenat, že okno pro další zvyšování se může uzavírat, zvláště pokud ceny komodit včetně energií budou korigovat.

Normalizace měnové politiky k 2procentnímu inflačnímu cíli tak nakonec nemusí proběhnout zcela. Sazby mohou zůstat „na půli cesty“, protože další vzestup inflace udrží přicházející recese. A pokud bychom se dočkali nějaké měnové krize, tak ECB má nástroj, jak situaci zvládnout. Bylo by však nutné přiznat barvu a otevřeně říci, že celá eurozóna musí hrát za jeden tým. A touto jednotou si nejsem vůbec jistý.