V současné politické situaci může heslo na státním znaku Spojených států působit poněkud nepatřičně – Z mnoha jeden. Původní význam je poměrně přímočarý a odkazuje k prostému faktu, že dnes jedna z nejmocnějších zemí na světě vznikla jako kolonie, časem sjednocující mnoho lidí z různých koutů planety ve snaze vybudovat lepší budoucnost. Na americké státní pečeti je ono motto napsané latinsky – E pluribus unum.

Právě odsud si vzal název nový seriál z produkce Apple TV+. Proč? Je také o snaze vybudovat lepší budoucnost, a přitom začíná koncem lidstva – aspoň tak, jak ho známe. Všichni se totiž nakazí tajemným virem, který svoje oběti nezlikviduje, ale dá jim permanentní dobrou náladu. Jinými slovy, stane se globální katastrofa. Ke svému štěstí, nebo možná spíš neštěstí, jí odolá spisovatelka Carol (Rhea Seehorn známá z Volejte Saulovi jako právnička Kim), jenž se pokusí zachránit svět před štěstím.

Jakmile v prvních pár epizodách zjistíme trochu víc, Pluribus nemá až tak originální premisu, jak se zprvu zdá, hraje si s ní ale unikátním způsobem. Vinci Gilliganovi, tvůrci Perníkového táty a Volejte Saulovi, se daří znovu a znovu navozovat kouzelný pocit vycházení z kina po přelomovém filmu, kdy svět kolem najednou působí jinak. A seriál působí jako by byl přesně s takovým cílem postavený.

V tom je výrazně jiný, než předchozí Gilliganova tvorba. Zatímco příběhy středoškolského učitele v bezvýchodné situaci a právníka, co se snaží prorazit ve stínu svého bratra, do hloubky zkoumaly svoje ústřední postavy, Pluribus se ve své devítidílné první sérii zaměřuje hlavně na odhalování pravidel fikčního světa. Ne že by Carol nebyla důležitá, její osobní příběh je pro seriál stěžejním hybatelem, funguje ale spíš jako typický prostředník divácké interakce s univerzem, které Gilligan vytvořil.

To je do detailu promyšlené a je zábava vůbec jen objevovat, jak funguje, podle jakých pravidel se lidé změnění infekcí chovají, jak pocit štěstí ovlivňuje individualitu, co nás vlastně dělá lidmi nebo co je morálně správné. Snad poprvé v éře kvalitní televize se tu objevuje rozpracovaný koncept utopické komunistické společnosti, která je poskládaná velmi logicky a přitom, nebo možná právě proto, ostře nabourává vše, co nám přijde normální.

Pluribus má přitom díky svojí premise, kde odpadá klasické napětí a nebezpečí, prostor se vlastně kdykoliv vydat kterýmkoliv směrem. V jedné sekvenci sledujeme, jak bizarně působí prostá cesta Carol do supermarketu, v jiné se vydáváme do luxusního casina, kde se odehrává nesmyslná replika vypjaté pokerové scény z Casina Royale – ano, té bondovky s Danielem Craigem.

Carol má v tom všem roli udržet vše pohromadě a jelikož je po většinu času vlastně sama proti zbytku Země, obrovská část úspěchu seriálu stojí právě na hereckém výkonu Rhey Seehorn. Její hrdinka se jako spisovatelka vědomě vzdává uměleckých ambicí ve jménu komerčního úspěchu, pořád ale sní o možnosti dosáhnout něčeho víc. V nové realitě, kde něco takového zcela odpadá, ji proto už samotná frustrace a bezmoc vede ke snaze hledat limity a věci zvrátit.

Herectví Seehorn je pro takovou situaci perfektní a když se v její mimice mísí zmatení, smutek a vztek, věříme jí každý moment. Většina ostatních herců určitou letargičností a neustálými přiblblými úsměvy její výkon ještě umocňuje. Zvlášť když všichni působí, jako by je nic nemohlo rozhodit, zatímco Carol se snaží vyrovnat se ztrátou svých nejbližších. To je jeden z nejostřejších kontrastů v jádru Pluribusu, díky němuž je jeho sledování tak specifické.

Foto: Apple

+5

Přesto, že jde vlastně o postapokalyptický příběh, kde zemřela kvanta lidí a osamělá hrdinka trpí, má seriál téměř většinou komediální nádech. Je to vlastně typický prvek Gilliganovy tvorby kombinující vážné a kritické situace s absurdním humorem. Zde ale bezprostřední nebezpečí ze strany drogového kartelu nahrazuje všeobecná podivná atmosféra tísnivého údolí (uncanny valley), která má k tendenci dělat si z toho všeho srandu blíž.

Další aspekt, ve kterém je Pluribus prakticky zcela unikátní, je výprava. Mezi
sci-fi, fantasy nebo historickými seriály působí na první pohled velmi civilně, přesto má ale vysoký rozpočet podobný třeba Rodu draka nebo The Last of Us. Místo zničených a zarostlých měst nebo mýtických stvoření ale dostáváme to, co dobře známe, jen v radikálně jiném kontextu – zcela vyprázdněné Las Vegas, velké supermarkety operující přesně na povel nebo přesně koordinované davové scény.

Seriálu se tím daří vytvořit svět, který nám je na rozdíl od velkolepých fantazií v mnoha ohledech blízce známý, a přesto působí naprosto odcizeně. Naposledy jsme podobný pocit mohli zažít v obdobích nejpřísnější karantény za covidu.

Pluribus ale místo nepříjemných vzpomínek předkládá prostředí zvláštní anarchie a totálního rozpadu společenských pravidel, který otevírá nové možnosti. Jako by se celý svět resetoval a začal v úplně jiném módu, co nás nutí o politice, morálce nebo umění, ale i o obyčejných každodenních věcech, přemýšlet jinak. Díky tomu je to jedna z nejzajímavějších televizních zkušeností posledních let.