Je to telenovela. Je to muzikál. Je to brutální thriller o extrémním násilí mexických kartelů. Je to příběh o proměně nemilosrdného zločince v ženu. Emilia Pérez je kritiky vyzdvihovaný a současně spoustou diváků zatracovaný film. Jak vůbec může kombinace tohohle všeho fungovat?

Kolem Emilie Pérez se točí kontroverze kvůli spoustě věcí. Mexičanům se nelíbí vyobrazení drogové problematiky a jejich země zahraničními filmaři. Část LGBT komunity protestuje kvůli tomu, jak nakládá s tranzicí. Představitelka hlavní role zase v minulosti pronesla dost ostrých výroků ohledně islámu, menšin a tak podobně. Kritici se ohánějí tím, že její postava skrz změnu pohlaví jednoduše najde vykoupení.

Zároveň je to film, který získal třináct oscarových nominací, což se za posledních bezmála sto let povedlo jen třem dalším. Odnesl si i cenu poroty z festivalu v Cannes. A teď je konečně v českých kinech.

Co k tomu říct? Ke kritice představitelky hlavní role Karly Sofíi Gascón není co dodat, ta je oprávněná a její výroky nemají ve slušné společnosti co dělat. U všeho ostatního se ale musíme ptát, jestli jsme byli na stejném filmu.

Foto: Aerofilms

+5

Sice jsme ti bílí Evropané, kteří se na Emilii Pérez dívají tou Mexičany tolik kritizovanou optikou. Ale to, co jsme viděli, to byla hyperstylizovaná, nádherně přehnaná a na smysly útočící pohádka, která z tohoto podhoubí vyrostla. Nikoliv dokument, který by to podhoubí detailně zkoumal.

Emilia Pérez je film, kde vám běhá mráz po zádech z únosu právničky drogovým dealerem doprovázaného adekvátně tvrdým songem – a za pár minut vyvolává údiv a úsměv muzikálovým číslem o vaginoplastice. Zoe Saldana v roli zmíněné právničky si v jeden okamžik zoufá nad svým osudem bez větších vyhlídek, načež plynule přejde v masovou scénu s tancem v mexických ulicích.

Proč tyhle věci kombinovat? A proč ne. Lepší odpověď nemáme. Co se vám bude odehrávat před očima je ale opravdu pestrobarevná jízda, jejíž rytmus vás mnohdy strhne k tomu, abyste si do něj podupávali nohou. A to je ta hlavní linka, kterou jsme my dva sledovali.

Ne každý film přece musí mít poselství. Chce se nám říct, že dílo Jacquese Audiarda je vlastně fraška, ale ne ve smyslu něčeho trapného a podřadného, ale v tom, který tohle označení mělo původně – hýřivá a barevná komedie, která pracuje s nadsázkou. Emilia Pérez ji má sice hodně velkou, ale vždyť je to přece muzikál o drogovém bossovi, co projde změnou pohlaví! Tak by se k němu podle nás mělo přistupovat. A pak si ho opravdu užijete.

Takhle napsané to nemá tu sílu a originalitu jako při sledování v kině. Emilia Pérez je zážitek, jaký přece jen mainstreamový film dlouho nenabídl. Podobně jako zpracovává škálu témat od tranzice přes dopady krutovlády kartelů až po běžné rodinné radosti, tak nabízí plejádu žánrů a s nimi spojených emocí a dojmů.

A když je řeč o tranzici, tak těžko soudit filmové vyobrazení tohoto složitého osobního kroku, ale – aniž bychom přehnaně spoilovali – nevěřte hlasům, které do světa křičí o tom, že podle filmu se stačí přeoperovat na ženu a vaše hříchy jsou zapomenuty. Kdepak. Proměna z padoucha na titulní hrdinku skutečně otevírá mnohé dveře, a to včetně těch vedoucích k vykoupení, ale minulosti a pochybnostem nelze uniknout chirurgickým zákrokem.