V roce 2008 se v Česku narodilo téměř 120 tisíc dětí a vznikl tak nejsilnější ročník v historii samostatné České republiky. Dnes jsou z nich čtrnáctiletí či patnáctiletí lidé, kteří opouštějí základní školy a v září zamíří na střední. Ne všichni ale tam, kam chtěli. A někteří nevědí, jestli budou mít vůbec kam nastoupit. Střední školství bojuje s nevídaným náporem, kterému se však dalo předejít. Sociologická data přitom hovoří jasně – důsledky menší vzdělanosti společnosti nejsou dobré pro nikoho.

Vzdělávací podmínky nejsou pro všechny stejné – a v Česku to platí dvojnásob. Záleží na tom, do jak movité rodiny se člověk narodí, v jakém regionu či jak velkém sídle žije. To, jakou školu vystuduje, je pak určující pro budoucí sociální status či finanční zajištěnost a korelace lze najít i se společenskými jevy jako populismus či nacionalismus. Jednoduše řečeno, českému vzdělávání se nedaří být prvkem, který by znevýhodnění vyrovnával, a přeplněné střední školy přidávají systému další komplikaci.

České vzdělávací prostředí dlouhodobě sleduje i Karel Gargulák, analytik sociologické výzkumné organizace PAQ Research. Příčiny současného přetlaku vidí i v nedostatečné koordinaci na státní úrovni, neboť střední školy zřizují kraje. Zároveň máme relativně silnou větev soukromých a církevních středních škol, které koordinaci dále ztěžují.

„Pokud samotné krajské samosprávy nezareagují, tuhle situaci s nepotkáváním se poptávky a nabídky středních škol budeme žít skoro každý rok. Demografická předpověď je teď poměrně konzistentní – do prvních ročníků středních škol se bude až do roku 2026 zapisovat zhruba 120 tisíc dětí,“ říká Gargulák v rozhovoru pro CzechCrunch.

Řada nadějných studentů se ani přes výborné studijní výsledky nedostala na preferovanou střední školu nebo dokonce na vůbec žádnou. Dalo se tomu předejít, šlo to vyčíst z dat?
Určitě dalo, minimálně data o demografických predikcích máme k dispozici. Už od minulého roku víme, že počet studentů nastupujících na střední školy je nadprůměrný a přicházejí nám silné ročníky 2008 až 2012. Je ale důležitá i vnitřní mobilita. Lidem, kteří se před lety začali stěhovat do aglomerací okolo Prahy, Středočeského kraje a Brna, dorůstají děti a snaží se tak najít své místo ve vzdělávání ve větších městech. Kdybychom tato data sledovali víc, mohli jsme předejít tomu, aby frustrace všech aktérů i poptávka byla tak velká.

Když se podíváme na věkovou strukturu českého obyvatelstva, je z ní patrné, že dnešní třicátníci, kteří šli na střední školy zhruba v letech 2000 až 2005, tvořili ještě o dost silnější ročníky. Co se tedy se vzdělávacím systémem od té doby stalo, že není schopen současný ročník pojmout?
Právě že se toho nestalo zase tolik. Kolem let 2000 až 2005 se ustanovila struktura středoškolských oborů, kdy přibližně 20 až 25 procent ročníku šlo na gymnázia, 40 procent na maturitní obory a zhruba 30 procent pak zbylo na to takzvané učňovské vzdělávání. Jenže od té doby se pole výrazně změnilo. Proměnily se preference žáků a jejich rodičů směrem ke všeobecnému vzdělávání. Zároveň tu máme obrovskou masifikaci vysokoškolského vzdělávání (maximalizace kvantity – pozn. red.), kdy se na ně hlásí i padesát procent ročníku. Podstatné přitom je, že toto rozložení oborů mají na starost krajské samosprávy.

Takže kdybych to parafrázoval, kraje se nepřipravily třeba na to, že více studentů bude chtít ve větších městech na gymnázia. Jsou právě gymnázia tím pádem pod největším tlakem?
Je to tak. Ale nejde říct, že kraje by nedělaly vůbec nic, je spousta příkladů zajímavé praxe. Praha třeba v minulém volebním období, kdy to nebylo populární, rozšiřovala kapacity gymnaziálních oborů. Jihomoravský kraj to samé – a zároveň navyšoval kapacity v okresních městech na oborech v lyceích. Čili je potřeba dost strukturované přemýšlení o kapacitách v celém kraji, ale zároveň bohužel nedochází v tomto k synergiím s tím, co chce stát.

Vezměte si, že celý ten ohromný sektor středního školství koordinují na státní úrovni jednotky lidí. Nelze tedy vinit je, kraje, ale i stát, protože nebyl dostatečně asertivní. Decentralizace našeho vzdělávacího systému je obrovský problém. Nikdo se jím vlastně systematicky nezabývá a nenese zodpovědnost za jeho celkovou kvalitu.

Hodně se mluví právě o gymnáziích, ale Deník N například popsal případy deváťáků, kteří se hlásili na učňovské obory a ani tam kapacity nestačily. Ty jsou tedy také tak populární?
Je to jako v každé jiné službě. Přitahuje kvalita a nějaký sociální nebo kulturní status. Typicky se to pojí s gymnázii, protože se na nich tvoří budoucí elity a je pak pravděpodobné, že uspějete v dalším profesním životě. Zmíněná decentralizace se projevuje i ve kvalitě vzdělávání – gymnázium automaticky neznamená kvalitu, naopak odborné vzdělávání je někdy velmi kvalitní a přitahuje zájemce. Je to tedy o kvalitě pedagogické práce, kterou ale opět nikdo systematicky neřeší, protože kraje svoje role chápou jako velmi správcovské. To říkám ze zkušenosti poté, co jsem pracoval se všemi 14 krajskými správami.

Zmínil jste už, že Jihomoravský kraj je v tomto směru ukázkou dobré praxe. V čem nás může inspirovat?
Z toho, co já jsem vnímal, tamější náměstek hejtmana Jiří Nantl šel už do krajských voleb v roce 2020 tvrdě s tím, že chce podporovat všeobecně vzdělávací obory, gymnaziální a lyceární. Zároveň kraj podpořil dostavbu zcela nového gymnázia – to je vlastně dost nestandardní, že by se zakládala zcela nová škola. V kraji je zároveň vždy množství projektů, při nichž se rozšiřují kapacity nebo staví nové budovy.

Jsou naopak nějaké střední školy, kde i za současné situace žádný kapacitní problém nebyl?
Dle toho, jak mohu sledovat nabídku druhých kol, jsou to právě ty obory, které nejsou úplně atraktivní a mají nějakou špatnou pověst. Třeba hotelnictví nebo odborné školy zaměřující se na gastro. Jsou vždy nějaká místa na učňovských oborech, protože mají pověst oborů, kde nejsou kognitivně nadaní žáci, což nemusí být vůbec pravda. Osobně bych se ale nad tímhle zamyslel hlouběji –  vzhledem ke změnám na pracovním trhu a nástupu umělé inteligence nevidím moc význam v nějakých administrativních oborech. Nebo podle mě nemá smysl se na obchodních školách zaměřovat nějak výrazně na účetnictví.

Zkusme se teď podívat na makro obrázek. Má tedy nějaký zásadní společenský dopad to, když se třeba nadějný student nedostane na střední školu, ať již vybranou, nebo dokonce žádnou?
Samozřejmě má. S PAQ jsme vytvořili velkou studii Mapa vzdělávacího neúspěchu. Má několik částí a jednou z nich je modelový příklad dvou studentů. Ti jsou kognitivně úplně stejní, mají tedy stejné studijní předpoklady. Jeden z nich dokončí střední vzdělávání a druhý ho z nějakého důvodu nedodělá. Snažili jsme se kvantifikovat přínos těchtou dvou do státních peněz na daních, sociálním a zdravotním a započetli negativní vlivy jako sociální dávky, kriminalita, hazard a podobně. Člověk, co má dokončenou jen tu základní školu, přinese během života do rozpočtu 1,3 milionu korun, zatímco kognitivně úplně stejný student se středním vzděláním asi o 2,5 milionu víc. To je vzorová situace, proč se vyplatí do vzdělávání investovat.

Pokud krajské samosprávy nezareagují, velmi důvodně vyhrocenou situaci s „nepotkáváním se nabídky a poptávky“ po vybraných oborech střední škol budeme „žít“ v podstatě každý rok. 1/3 pic.twitter.com/sFH4fksk1C

— Karel Gargulák (@KarelGargulak) May 5, 2023

A počítám, že čím dříve tu vzdělávací dráhu člověk ukončí, tím hůře pro stát a i nějaký sociální status.
Tak to prostě je. Samozřejmě, že když se podíváme na rozložení kognitivních vlastností v populaci, ne každý může být na špičce, ale většinová populace se může někam posouvat, hýbat a školy v tom mohou být značnou silou. Ale my patříme k zemím, kde to, kam se člověk narodí, do jakého regionu a zázemí, se výrazně promítá do faktu, jestli ve vzdělávání uspěje. A nám se kvalitou pedagogické práce nedaří tyto nesrovnalosti kompenzovat.

Zmínil jste, že zhruba polovina maturantů dnes míří na vysoké školy. Očekáváte, že v současném ročníku to bude méně?
Ano, tam je to poměrně jasné. Pokud nebude pedagogicky kvalitní náhradní volba toho žáka, je velmi pravděpodobné, že nebude spokojený, bude měnit obor a bude střední školu třeba začínat znova. To je pro stát velice nákladné a je to velký znak neefektivity systému. To se pak projeví následně i na vysoké škole – když třeba skončíte na obchodní akademii nebo finančním oboru místo gymnázia, následně je mnohem menší šance, že se chytnete na vysokoškolském studiu medicíny. Navíc máme v Česku velmi vysokou míru nedokončování bakalářských studií a ztrácíme tak potenciál žáků.

Můžeme podobně silné ročníky čekat i v blízké budoucnosti? Neuvidíme za rok touhle dobou úplně stejné trable?
Pokud samotné krajské samosprávy nezareagují, tuhle situaci s nepotkáváním se poptávky a nabídky středních škol budeme žít skoro každý rok. Demografická předpověď je teď poměrně konzistentní – do prvních ročníků středních škol se bude až do roku 2026 zapisovat zhruba 120 tisíc dětí. Pak se tlak možná trochu zmenší, ale pořád bude výrazný kvůli mobilitě v Praze a Brně a dalších centrech.

Kdybych teď byl krajský radní nebo hejtman, okamžitě zaměstnám špičkového odborníka, který by začal řešit kvalitu pedagogického vedení škol a pracoval by s řediteli na jejich rozvoji. Ihned a maximálně bych rozšiřoval kapacity gymnaziálních oborů, lyceí a vůbec všech oborů se všeobecným základem. Zároveň bych apeloval na vládu, aby připravila zákon o celoživotním vzdělávání, což má být základ pro celé odborné školství, profesní vzdělávání a jeho propojenost s firmami.