Streamovací služby nabídly v uplynulých týdnech těžkotonážní souboj dvou adaptací fantasy literatury. Prsteny moci se pokusily navázat na úspěch filmové trilogie Pán prstenů na motivy milovaných knih J. R. R. Tolkiena. Rod draka na obrazovky přilétl na křídlech veleúspěšné, ale nepovedeným koncem extrémně zhořklé Hry o trůny podle knižní předlohy Oheň a krev spisovatele G. R. R. Martina.

První dojmy z Rodu draka i Prstenů moci jsme na CzechCrunchi po úvodních epizodách obou seriálů zveřejnili už dříve. A víceméně jsme se shodli na tom, že nás baví oba, byť někoho více a někoho méně a každý trochu jiným způsobem. Verdikt nad tolkienovským seriálem s rekordním rozpočtem od Amazonu jsme po úvodní osmidílné řadě už také vyhlásili – a to vcelku pozitivní, byť scénář skřípe. Co ale intriky a draci druhého díla?

Rod draka byl od začátku hit. Úvodní díl se stal nejúspěšnější premiérou původního seriálu v historii HBO, každý další v průměru jen ve Spojených státech posbíral 29 milionů diváku. Tedy číslo srovnatelné s oblibou Hry o trůny v sedmé sezóně, která každou epizodou nalákala 33 milionů amerických fanoušků. Osmá série k tomu ještě 15 milionů přidala. Mimo Severní Ameriku a Evropu už Rod draka dřívější seriál ve sledovanosti dokonce překonal a ujal se koruny nejstreamovanějšího titulu HBO.

Rekord si Rod draka připsal i v Česku, když za dva dny na HBO Max premiéra předčila třeba i Batmana nebo Fantastická zvířata: Brumbálova tajemství. Diváci v prvních osmačtyřiceti hodinách celkem zhlédli více hodin Rodu draka než do té doby strávili u zmíněných filmů. Oba snímky přitom byly v nabídce už několik týdnů, navíc jsou výrazně delší než hodinové díly seriálu.

Mezi českými diváky samozřejmě nemohli členové redakce CzechCrunche chybět. Jak se nám první řada Rodu draka líbila?

---

Michal Ptáček
Zakladatel CzechCrunche

Hra o trůny to samozřejmě není, a to zejména rozlohou světa a spletitostí vztahů mezi postavami. Ale v rámci seriálového fantasy sucha jsem i tak z Rodu draka nadšený. A dost právě i díky jeho kompaktnosti, která pomáhá lépe zachytit složité vztahy mezi příbuznými a intrikaření.

Jako fanoušek fantasy jsem samozřejmě paralelně sledoval i seriálového Pána prstenů od Amazonu, ale Prsteny moci to z mého pohledu prohrávají na plné čáře. Vizuálně, dějově i pocitově mi připomínají spíš německou pohádku – zejména linka s předky hobitů –, zatímco Rod draka je díky temnému pojetí a surovosti skvělým doplňkem ke Hře o trůny.

---

Tomáš Chlebek
Redaktor

Můj názor se zásadním způsobem nezměnil od recenze prvních několika epizod a následného srovnání s Prsteny moci. Stále si myslím, že to je spíš jen domněle sofistikovaný výlet do fantazijního brutálního středověku, kterému i na ploše celé řady (jistě, s výjimkou poslední epizody) chybí více emočních vyvrcholení a zajímavých témat. Několik bodů se nicméně změnilo. Něco k lepšímu, něco k horšímu.

Pozitivně překvapila zejména postava Daemona, který není zdaleka jen zloduch, ale poměrně komplexní, morálně nejednoznačný antihrdina. Seriálu se také víceméně daří vystoupit ze stínu Hry o trůny a vytvořit specificky vlastní atmosféru. Dopomáhá tomu hlavně zaměření na rozpory v královské rodině, kde cítíme neustálé, až klaustrofobní napětí a očekávání, jaký konflikt bude následovat. Díky tomu je oproti staršímu fantasy rychlejší vyprávění, které nepřeskakuje mezi více a méně zajímavými linkami a nepůsobí místy úmorně.

Děj první řady ale jednoduše trpí několika časovými skoky, které jsou matoucí a nepříjemně narušují kontinuitu událostí i charakterových oblouků postav. Navíc je zvláštní, když některé postavy ve vypuštěném čase výrazně zestárnou, jiné vypadají stále dokonale stejně. Chystá se snad nějaký zvrat, kdy se ve světě Rodu draka objeví upíři?

Časové skoky také přerušují načatá témata. Například princezna Rhaenyra se v mládí vzpouzí údělu urozených žen jako pouhých rodiček potomků pro zachování královské linie. Představuje tak potenciál snahy narušit patriarchální fungování společnosti, zvlášť jako dědička trůnu.

Po prvním časovém skoku se ale zdá, že tvůrci o téma ztratili zájem, Rhaenyra svoje místo přijala jakoby mimochodem v přeskočeném čase a řeší se třeba nekonvenční vztah s jejím homosexuálním chotěm. Ani toto téma nedostává uspokojivé či zajímavé rozřešení, po dalším časovém skoku skoro jakoby se ani nikdy neotevřelo.

Snad jde pouze o symptomy první řady, jež shrnuje větší časový úsek s tím, že pokračování bude více lineární. V tom, co jsem viděl, ale Rod draka jednoduše většinou jen klouže po povrchu, muže ve vládnoucí pozici nahrazuje ženou s podobným myšlením a potenciálně zajímavé motivy rozmělňuje v dějových zvratech.

A přece k sobě seriál stále s každou další epizodou znovu a znovu láká. Jeho svět hry, a někdy spíš boje o trůn má dostatek charismatu, špinavé autenticity a různých zákoutí na to, abych ho chtěl prozkoumat víc. Podobně jako tomu bylo u jeho předchůdce. Takže jakmile na HBO dorazí pokračování, budu u toho, byť spíš kvůli zvědavosti než nadšení.

---

Filip Houska
Redaktor / editor

Než se dostanu k tomu, jak na mě první řada Rodu draka zapůsobila, musím nejprve v rychlosti sepsat „metodu“, jak jsem novinku sledoval. Pustil jsem si totiž první tři díly, které byly skvělé. V ten moment jsem si říkal, že jsem se vrátil zpátky v čase do Hry o trůny – a vlastně to tak bylo, respektive se to stalo. Po třech dílech jsem totiž Rod draka odložil a naráz sjel všech osm sezón Hry o trůny.

Pak jsem se vrátil zpátky do atmosféry plné Targaryenů a hltal jeden díl za druhým. To propojení s Hrou o trůny je evidentní a já to cítil napříč všemi epizodami, které nám HBO doposud naservírovalo. Pozitivně hodnotím provedení postav, jejich zřejmé myšlenky a intriky, negativně naopak mnohdy málo emocí, o které si některé scény vyloženě říkaly. To se ale dá přežít a rozhodně nejde o aspekt, proč bych neměl Rod draka sledovat nadále.

A hrdinou večera? Respektive první série? Pochopitelně Deamon. Ta postava má jednoduše grády a ukázala snad všem, že tam není jen proto, aby byla prostým zloduchem. Její příběh je mnohem zamotanější. A já se těším, co přinese dál.

---

Vojtěch Sedláček
Redaktor

Není možné ubránit se tendenci srovnávat Rod draka s původní Hrou o trůny, u které se divák celý týden klepal v napětí na to, co přijde dál. Tedy alespoň do páté série. Rod draka je o něco skromnější podívanou, nesleduje tolik postav a většina děje se rozvíjí prostřednictvím dialogů probíhajících v královských komnatách. I tak se ovšem dílu podařilo ono pověstné kouzlo Game of Thrones opět oživit, aniž by bylo nutné původní seriál více dojit.

Podobně jako Prsteny moci z produkce Amazonu byla i první sezóna Rodu draka především o seznamování s postavami a vytvářením pozic do další série s příslibem epičtější podívané. V tomto případě však vše dávalo smysl a bylo na svém místě, což se o Prstenech moci úplně říci nedá.

Vraťme se však zpět do Západozemí, ve kterém vše funguje i díky hereckému obsazení. Vypíchl bych zde především Rhyse Ifanse alias Otto Hightowera. Kdo by to byl kdy řekl, že kromě pomuchlaného Otty ztvárnil Ifans také Spikea, šíleného spolubydlícího Hugha Granta ve snímku Notting Hill.

Za zmínku stojí také Ewan Mitchell, který ztvárnil samolibého Aemonda Targaryena s páskou přes oko. Má očekávání od příští sezóny jsou veliká a skálopevně věřím, že jim Rod draka vyjde vstříc. Jak ovšem víme z předchozích zkušeností, spálit se dá velice snadno.

---

Michal Mančař
Redaktor

Závěr Hry o trůny – a to nejen přímo osmá série, strašlivý puch rozkladu se uličkami Králova přístaviště i Zimohradu šířil už dřív… – byl tragédií, kterou by nenapsal ani Shakespeare ve svých nejchmurnějších dnech. Tedy, aby nedošlo k mýlce, tragický byl nikoliv ve smyslu osudů hlavních hrdinů, ale v tom, jak strašně nepovedený byl. Je fascinující, jak hrstka epizod dokázala jeden z největších popkulturních fenoménů své doby zaříznout. Ne snad, že by Hra o trůny úpěla někde v zapomnění, ale měla na mnohem víc, pokud by ji televizní tvůrci nezmasakrovali.

Očekávání pro Rod draka tedy nebyla vysoká. A o to příjemnější překvapení úvodní řada seriálu připravila. Ačkoliv to je až nezasloužené podhodnocení, faktem totiž je, že čekání na tu další bude dlouhatánské. V převážně velmi komorním provedení se Targaryenům, jejich nepřátelům i spojencům povedlo nikterak revolučně, ale zábavně načrtnout dvorní intriky a představit sympatické (občas – RIP Vizzy T) i extrémně dráždivé (většinou) postavy. Což je znak povedeného díla a také věrnost šedému světu G. R. R. Martina, který odmítá černobílost.

Právě v tomto ohledu se nelze vyhnout srovnání s Prsteny moci. Občas nelogický scénář a místy až primitivní dialogy seriál na motivy díla J. R. R. Tolkiena sužují přinejmenším třikrát více než Rod draka. Ale základy mytologie elfů, hrdých Númenorejců i předchůdců hobitů jsou pro fantazii přece jen větší lákadlo než státotvorné výměny myšlenek půl tuctu sobeckých postav v potemnělých místnostech, jakkoliv dobře napsaných. Navzdory tomu, že dračí série je kvalitněji natočený seriál, o tři hobití chlupy v očekávání každého nového dílu vedly Prsteny.

Nadšená představivost asi pomohla zakrývat zející scenáristické propasti, ale chladně kalkulující mozek musí uznat, že v objektivním porovnání prequel Hry o trůny létá na dračích křídlech. Zatímco prstenoví protagonisté prozatím jen cválají na ponících. Snad jen ono komorní měřítko je u Rodu draka občas na škodu. Ne že by měl člověk dojem sledování televizní inscenace z osmdesátých let na ČT 2, ale představu života šlechtických rodů rozhodujících o celých říších uměla Hra o trůny ztvárnit o něco velkolepěji.

Čímž se mimochodem nabízí ještě jedna kritičtější myšlenka vůči Rodu draka. A to dojem, že tohle všechno jsme už takříkajíc v bledě modrém (respektive vzhledem k paletě záběrů obou seriálů spíš šedo-černém…) viděli ve Hře o trůny. Ačkoliv i tady draci, krev, intriky a incest baví, ne že ne.