Nemléko, nemaso, nesýry a jiné rostlinné alternativy potravin, které dobře známe, se stále častěji dostávají do našich ledniček a spižíren. Některé tam měly snadnou cestu, jelikož dobře chutnají – a to je nejdůležitější parametr, který většinu spotřebitelů zajímá. Jiné však lze nahradit velmi těžko. Příkladem jsou třeba vejce. Mají totiž jedinečné výživové vlastnosti, nenapodobitelnou konzistenci i chuť. O vytvoření uspokojivé náhražky se pokusila značka Garden Gourmet. V redakci jsme se tak ochotně proměnili na pokusné králíky a jali jsme se svůj jídelníček zpestřit novými nevejci. Jak obstála?

Tekutá nevejce přišla do Česka začátkem letošního října. Šlo o příslib revoluce pro veganské strávníky nebo lidi trpící alergií na vejce, kteří se mohli dosud obracet jen na rostlinné alternativy z prášku. A jeden nemusí být velký lumen, aby mu došlo, že z prášku si třeba taková míchaná vajíčka neudělá. Inovátoři z potravinářského průmyslu se tak snažili přijít s produktem, který by byl v tekutém stavu, čímž by umožnil obdobné využití jako tradiční vajíčka.

Značka Garden Gourmet si na poli rostlinných potravin razí úspěšnou cestu a představuje jeden produkt za druhým. Velmi příjemným překvapením pro mě byly například nemasové kuličky, řízek nebo falešný tuňák vyrobený z hrachového a sójového proteinu. Připodobnit by se dal sice spíše k levnějším tuňákům z konzervy, i tak jde ale o celkem chutnou náhražku, kterou by se jistě dal nejeden strávník oklamat. Navíc bez obsahu těžkých kovů, kterými jsou mořské ryby bohužel slušně nadité.

Když se nám tak v redakci do rukou dostala tetrapaková balení s nápisem vEGGie, očekávání byla poměrně velká. Po prozkoumání složení jsme zjistili, že základním stavebním kamenem nevajec je sójová bílkovina. Kromě ní se v produktu vyskytuje už jen voda, řepkový olej, přírodní aroma a koncentrát z mrkve. Na obalu je uvedeno, že jedno balení obsahuje ekvivalent čtyř vajec velikosti M. A kdyby člověk zatoužil s pomocí nevajec něco upéct, jedno vejce může nahradit 50 mililitry směsi.

V současnosti jsou nevejce exkluzivně dostupná na supermarketu Rohlík, kde stojí 95 korun. Jedno nevejce tak vyjde na necelých 24 korun. Cena jednoho klasického vejce od smutných slepiček se pohybuje kolem 5 korun, etičtější vejce od spokojených slepiček stojí kolem 10 korun, když má přídomek bio, pak 12 korun.

Krabičky si domů odnesli čtyři experimentátoři, kteří se rozhodli, že probádají dosud neprobádané. Někdo to totiž udělat musí. Někteří se drželi ryze rostlinného pojetí, jiní si koncept trochu ohnuli podle svého a jako základ použili třeba klasické máslo nebo šunku. Především šlo však o jedno – zjistit, jak nevejce obstojí na talíři.

Lucie Černohlávková: Ideální halloweenský pokrm

V redakci sice rostlinná nevejce vyvolala velkou vlnu zájmu, když jsem ale doma mému muži s krabičkou v ruce oznámila, že tohle bude k jídlu, velké nadšení jsem nesklidila. Něco zabreptal, ale nakonec souhlasil. A do vaření jsme se pustili spolu, oba jsme totiž byli zvědaví, co jsem to vlastně přinesla.

Jako první nás zaskočil vzhled hmoty – protože jinak se to nazvat nedá –, kterou jsme vymáčkli na pánev. Světlá, bíložlutá látka připomínala spíše krémovou kaši, zatímco já čekala něco řídkého ve stylu opravdových vajíček. Tady jsme začali být opravdu podezřívaví.

Ve chvíli, kdy se hustá hmota zahřála, zřídla a po pánvi se roztekla o něco méně kompaktní skvrna, která začala bublat. Ovšem ne tak příjemně a libě, jako když na mírném ohni probublává, řekněme, nějaká domácí omáčka. To, co dělala na pánvi nevejce, připomínalo spíš přípravu čarodějného lektvaru s velkými prskajícími a praskajícími puchýři. Což sice nevypadalo ani trochu vábně, ale vzhledem k tomu, že se blížil Halloween, to naší domácnosti dodalo na patřičné atmosféře. A přiznávám, dobře jsme se u toho bavili.

Bublavou směs jsme míchali a podle návodu čekali, až zhoustne. Jestli jste někdy dělali odpalované těsto, tak se chovala podobně – nejdřív se v ní začaly dělat drobné cucky, pak se najednou proměnilo všechno. Na talíř jsme tak dávali jídlo, které připomínalo velké hroudy míchaných vajec. A chuť? Po zážitku z vaření vlastně ne tak špatná, ale zároveň nic moc.

Při přípravě jsme schválně nepřidávali nic kromě soli a pepře, abychom mohli výsledek co nejzodpovědněji posoudit. Jedli jsme tak poměrně hutnou hmotu (pořád mě nenapadlo lepší pojmenování), která byla na rozdíl od klasických vajec stále hodně hutná a krémová, mírně nakyslá a tak nějak umělá.

Shodli jsme se, že kdybychom ji dostali na talíř někde v kavárně a nevěnovali jídlu pozornost, nepoznali bychom, jestli jíme nepovedená nebo rostlinná vejce, mírně syrové těsto nebo nějakou zdrcnutou kaši. Snít se to dalo, ale rozhodně jsme si nepochutnali.

Sára Goldbergerová: Neurazí, ani nenadchnou

Přichází sobotní ráno, ideální okamžik pro dlouhou snídani. Rozhodnu se, že nevejce využiji dvojím způsobem – umíchám je a také z nich zkusím vytvořit veganské lívance. Jejich potenciál je přece potřeba prozkoumat z více úhlů. Na pánvi tak rozpaluji lžíci olivového oleje a o chvíli později se na ni z tetrapaku snažím vylákat hmotu, kterou ukrývá. Krabičku je potřeba trochu víc zmáčknout, nevejce totiž netečou, spíš se pozvolna přesouvají jako jedna celistvá hmota. Takový blob.

Po tom, co blob úspěšně končí na pánvi, rozprostírám ho po celé její ploše, aby se začal rovnoměrně prohřívat. Objevují se větší bubliny, mírně šedavá hmota začíná chytat přívětivější žlutou barvu a po ustavičném míchání, které mi připadá až příliš dlouhé, začíná vzdáleně připomínat míchaná vejce. Solím, pepřím, přihazuji pažitku, naposledy promíchávám.

Mám pocit, že mi to celé zabralo na silnějším plameni nějakých pět minut – míchaná vajíčka mám přitom standardně hotová během minuty. Ve známém vesmíru totiž není nic horšího než přesušená míchaná vajíčka. Sójovou bílkovinu je ale potřeba pořádně tepelně upravit, než se začne konzistencí a barvou podobat obrázku na obalu.

Po ochutnání mě zaráží velmi krémová konzistence, která ale po druhém soustu není úplně nepříjemná. Chuť by si zasloužila ještě něčím zpestřit, sama o sobě je hmota vážně nijaká a sůl a pepř jí příliš nepozvedávají. Neurazí, nenadchne, ale musím říct, že po prvním ne úplně příjemném dojmu z hmoty zvláštní barvy to vlastně není taková hrůza. Nejlépe by asi fungovalo nevejce zabalit do tortilly se zeleninou jako snídaňové burrito.

Mnohem lepší je to ale v případě lívanců – krém se základním těstem, do kterého místo klasického mléka dávám ovesné, rychle splývá a dodává mu hebkou konzistenci. Na porci lívanců pro dva ho stačí přibližně dvě vrchovaté polévkové lžíce.

Při smažení lívance poslušně drží svůj tvar, takže jako pojivá hmota nevejce obstojí slušně. Lívance mažu marmeládou a klasickým bílým jogurtem a po ochutnání bych nepoznala, že obsahují něco, co v nich běžně nepoužívám. Pro pokusy s jednoduchými zákusky by tak mohla rostlinná alternativa vajec fungovat dobře.

Peter Brejčák: Nepomůže jim ani kečup

Kdo by neměl rád míchaná vajíčka na snídani! Když se ke mně dostala možnost otestovat nevejce, hned jsem to musel zkusit. Po otevření jsme zhodnotili, že konzistence této hmoty byla poněkud zvláštní, během vaření se navíc moc neměnila a nebylo tak moc poznat, kdy jsou „hotová“.

Při přípravě jsme využili jen sůl a pepř, což byla možná chyba. Chuťově pak hmota spíš připomínala něco jako prášek než vajíčka. Navíc s tím, jak jsme nevajíčka jedli, se s každým soustem chuť zhoršovala. Pravděpodobně kvůli tomu, jak chladla. Jak ví každý správný kuchař – když se něco nepovede, použij hodně kečupu. V tomto případě moc ale nepomohl ani ten. Na budoucnost bez vajec si ještě asi musím počkat.

Tomáš Tománek: Se šunkou chutnají obstojně

Předně, nejde o vejce. Hmota v úhledném tetrapaku mnohem více odpovídá těstu. Můžete ji označit vzletně jako vehikulum pro přidání dalších přísad, nebo – jako moje babička – za kejdu. Nořím prst do vehikula a chutnám mdlou chuť. Tohle bude chtít koření. Poučen Peterovým nezdarem se dávám do přípravy jakés takés omelety. A protože jsem pragmatik, obsah balení používám čistě jako náhražku vajec, nikoli jako základ pro fantastickou ryze veganskou kulinářskou explozi. Sahám po másle, přihazuji nadrobno nakrájenou cibulku a poté i šunku.

Po chvíli konečně obracím tetrapak, jeho náplň ale nechce podlehnout zemské tíži a z krabičky vytéct. Pomáhám si tedy lžící a na pánev postupně vykydám téměř celý vnitřek balení. A snažím se vytvořit souvislou vrstvu omelety. Její povrch posolím, opepřím a přidávám ještě raclette koření. Navrch pokrájené papriky, aby výsledek měl syté a zářivé barvy. Poté chvilku čekám, než se vše spojí a obsah pánve vypadá, že by mohl držet pohromadě.

Při přendavání na talíř to tak úplně neplatí – plocha omelety se rozpadne vedví, ovšem to není zase taková tragédie. Výsledek se dá jíst a spolu s cibulkou, šunkou a kořením chutná fajnově. Pro toho, kdo se zbytečně dopředu neošklebuje a nevejce si nehnusí, jde vlastně o normální přísun potřebných bílkovin.

Dokážu si představit, že bych tuhle náhražku používal k zahuštění polévky či omáčky. Nebo třeba jako pojivo při přípravě smaženice. Slepička by se nemusela trápit v kleci a snášet na písknutí. A já bych měl ušetřenou karmu do zásoby, pokud by mi před auto náhodou vběhla bipolární liška.

Za skutečná vejce ale náhražkovou bílkovinu považovat nelze a bez řádného koření si skvělou chuť vajec opravdu neužijete. Úplnou tečku za kulinářským experimentem pak píše večer. Je mi těžko, ach těžko. Buď je to samotnou kejdou, nebo tím, že jsem podle textu na balení povečeřel ekvivalent pěti vajec. A to je na jednoho venkovana až moc.