Když nemáte oceán, těžko budete národem surfařů. Přesto i v Česku zájem o surfing stále roste. Jde přitom o jednu z nejnáročnějších sportovních aktivit, kterou si můžete vybrat, a bez každodenního přístupu k vlnám se na prkně jen velmi obtížně zdokonalíte. Nebo vůbec začnete. Proto považuji za zcela zásadní, že nadšenci se už dnes nemusí vydávat do dalekých surfařských oáz, ale na své si přijdou jen pár hodin od Prahy. Ověřeno to máme na vlastním prkně.

Nejbližší přírodní – a stabilní – surfařské podmínky máme z Česka relativně daleko: ve Francii, Španělsku nebo Portugalsku. Od loňského léta to už ale tak úplně neplatí. V Německu se totiž v areálu mnichovského letiště otevřela nejlepší umělá vlna v Evropě. A věřte mi, že když jako člověk surfem posedlý napíšu, že zážitek je to fantastický, tak tomu opravdu tak je.

Středisko zvané O2 Surftown každému v dojezdové vzdálenosti tří a půl hodiny od Prahy umožní zažít surfování na nejvyšší úrovni, podobně jako to v přírodních podmínkách zažívají nejlepší surfaři z Austrálie, Kalifornie nebo Havaje. Ale pojďme pěkně popořadě.

Umělé surfařské vlny nejsou v Evropě ničím novým. Jednu z prvních jste mohli vyzkoušet už v roce 2015 ve Walesu. V průběhu let se otevíraly další parky, které přinášely stále lepší technologie a zážitek a umožnily vnitrozemské surfování například v britském Bristolu (Wave Garden) nebo švýcarském Sionu.

Většinu těchto vln jsem jako surfový nadšenec vyzkoušel, a proto mohu s jistotou říct, že technologie a zážitek dostupné v Mnichově posouvají celou věc na novou úroveň. Vývoj je neúprosný a čím dál více se přibližuje k momentu, kdy bude doslova možné surfovat na vlastní zahradě. A to říkám jako člověk, který se na surfu prohání přes deset let a několikrát ročně létá za touto místy šílenou a pro mnohé nepochopitelnou zábavou na druhý konec světa, konkrétně do Mekky surfingu, městečka Encinitas u San Diega ve slunné Kalifornii.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený CzechCrunch (@czechcrunch)

Než do mnichovského Surftownu přijedete, vyberete si podle své surfařské úrovně konkrétní vlnu. Pro úplné začátečníky je level First Timer, pro opravdové profíky úrovně Expert nebo dokonce Pro. A to už je opravdu hodně profi. Během těchto sessions, jak surfaři nazývají samotnou surfovou aktivitu, není výjimkou potkat profesionální surfaře z celého světa.

Ti do Mnichova létají třeba právě proto, aby se zdokonalili v technice a pak ji aplikovali na závodech v oceánu. Není náhodou, že i na světových World Tours začínáme vídat stále více Evropanů, kteří dříve hráli v surfařském světě spíše druhé housle. Surfařské parky tento handicap mění, protože každému umožní trénovat i na těch nejobtížnějších vlnách.

Jedna perfektní vlna za druhou

Na konkrétní session dorazíte zhruba dvacet minut před jejím začátkem, dostanete bezpečnostní pokyny, rozlišovací dres a s vlastním (nebo zapůjčeným) prknem vstoupíte do klidného bazénu. Tento stav se však během pár minut změní a bazén začne generovat jednu perfektní vlnu za druhou.

V mém případě jde většinou o úroveň Advanced v režimu A-Frame, který rozděluje bazén na dvě části, levačku a pravačku, a generuje vlnu o výšce zhruba dvou metrů. K dispozici je také časově méně dostupný režim Pointbreak, který je asi o dvacet eur dražší a vlna se během něj rozprostře přes celý bazén. Jezdí se v něm pouze na jednu stranu, což znamená, že si surfař užije ještě o něco delší jízdu.

Každopádně v obou režimech dostane surfař kolem čtrnácti perfektních vln. Pokaždé, kdy přijedete. Jedna jako druhá. To, že je těch vln tolik za sebou, je přitom taktéž důležité. Nic vás v surfingu neposune tolik jako tzv. wave count, tedy počet vln, které sjedete. A mnichovský Surftown v tomto popravdě nabízí lepší podmínky než oceán. V přírodě jste závislí na odlivu, přílivu, větru či typu dna. I ty nejvyhlášenější lokality tak nemají stoprocentní podmínky každý den.

U umělých vln ale toto neplatí. To, co v Mnichově zažijete za dva dny, se v oceánu podaří možná za dva týdny. Zlepšení na perfektních umělých vlnách tak přichází rychle a znatelně. A pokud za den zvládnete tři až čtyři sessions, výrazně to akceleruje váš progres. Na umělé vlně totiž pádlujete výrazně méně než v oceánu a za den zvládnete sjet třeba i čtyřicet perfektních vln.

A jak to funguje v praxi? Seřadíte se na označené místo, počkáte na první předvlnu, která vás posune na místo, kde potřebujete být v rámci správné take-offu (postavení se na prkno), a s druhou vlnou začnete pádlovat. Pokud vše uděláte správně, vlnu chytíte a užijete si až dvacetivteřinovou jízdu podle vaší úrovně surfingu. A tento proces se opakuje po celou session.

Každá hodina je určena konkrétní úrovni. Například od 12 do 13 hodin bazén patří středně pokročilým, o hodinu později profíkům a podvečer třeba úplným začátečníkům. Po sjezdu nebo pádu z vlny máte dvě možnosti: buď vylezete z bazénu a dojdete zpět, nebo dopádlujete pomocí protiproudu, který je po krajích bazénu nainstalován.

Může to nahradit oceán?

Jedna hodina surfování stojí zhruba 85 eur (2 100 korun) a je na každém, aby si vyhodnotil, zda je to hodně, nebo málo. Surftown navíc nenabízí jen perfektní vlny. Je tu restaurace s nabídkou burgerů či pokebowlů, které by obstály i v tvrdé karlínské konkurenci, kavárna, obchod a také půjčovna, kde vám zapůjčí veškeré surfařské vybavení. Velká venkovní zóna k odpočinku je v zásadě samozřejmostí.

Díky umělému osvětlení je vlna navíc aktivní od sedmi hodin ráno do deseti večer, aby mohla být maximalizována doba jejího využití a fungovalo to celé i po byznysové stránce. A to je za mě dobře. Čím více se podobné projekty osvědčí, tím větší šance je, že něco podobného vznikne jednou třeba i v Praze a my všichni budeme mít surfování doslova za domem.

Ačkoliv velkou část mého volného času poslední dobu trávím právě na mnichovské vlně, je nicméně třeba brát v potaz, že se stále nejedná o plnohodnotný surfařský zážitek. Samotná jízda na vlně je totiž jen jedním z mnoha aspektů surfingu. V přírodních podmínkách se pro úspěšné surfování a zároveň vaši bezpečnost musíte naučit číst i mořské proudy, které vlny chytat a nechytat a také pádlovat.

Nedílnou součástí toho všeho je také disciplína zvaná duckdive. Tedy takzvané podplavání vln i s prknem, abyste se dostali na surfařský lineup, místo, odkud můžete vlny chytat. A všechny tyto aspekty, které v závislosti na podmínkách tvoří klidně i 90 procent surfingu, na umělé vlně nezažijete a nenaučíte se. Může se tak klidně stát, že zatímco vaše jízda bude díky moderním technologiím vyladěná do posledního puntíku, v oceánu ji nebudete mít ani možnost pořádně předvést. Zkrátka proto, že se k vlně, kterou potřebujete, ani nedostanete.

Přesto si troufnu říct, že lepší trenažér surfingu a možnost nejen pro nás vnitrozemce, jak se v surfingu zlepšit, tu zatím nebyla. A pokud vás tento sport pohltil tak jako mě, doporučuju sednout do auta, vyrazit směr mnichovské letiště a vyzkoušet na vlastní kůži. Má to totiž ještě jeden bonus, který jsem nezmínil. V Mnichově se na rozdíl od skutečného oceánu nemusíte bát noční můry každého surfaře – žraloků nebo jiných mořských nebezpečí a predátorů.