Česká republika zčervenala. A to minimálně na mapě sdružení Učitelská platforma, kde jsou červenými tečkami znázorněny základní a mateřské školy, které dnes stávkují. Podle odborů se může ke stávce přidat až polovina škol. Podpořila ji i malá část rodičů podepsáním petice, koncem minulého týdne měla okolo 1 500 podpisů.

Ministerstvo školství by mělo mít podle navrhovaného rozpočtu na příští rok více peněz, podle odborů ale i tak finance chybí. Hrozí podle nich snížení maximálního počtu odučených hodin týdně (což je limit, který zřizovatel škole proplatí), což by znamenalo, že některé předměty vyučované v půlených hodinách, jako jsou například cizí jazyky, by tak už probíhat nemohly. Výtky ale pokračují. Nedostatek peněz může podle stávkujících také znamenat méně asistentů pedagogů ve školách nebo snížení finančních prostředků na nepedagogické pracovníky, ke kterým kromě kuchařek a školníků patří například školní psychologové.

Jaký vliv by vládní škrty měly na současné školství a hlavně na děti a jejich vzdělání, pro CzechCrunch rozebral Václav Korbel, který se ve výzkumné neziskové organizaci PAQ Research zaměřuje zejména na ekonomické analýzy a problémy spojené se vzděláváním. „Kroky, které se ministerstvo rozhodlo podniknout k tomu, aby seškrtalo náklady, nejsou dostatečně promyšlené,“ říká a v rozhovoru mimo jiné vysvětluje, jak by napnuté finance ve školství šly vyřešit jinak. PAQ Research představilo v minulých týdnech aktualizovaná data Mapy vzdělávání, která ukazuje regiony, kde i přes složité sociální prostředí mají školy dobré výsledky. Jak toho dosáhly, organizace brzy zveřejní na svém webu.

Učitelské odbory svolaly na dnešek stávku, nejde ale tentokrát o výši platů učitelů…
Ta stávka není o ohodnocení pedagogických pracovníků. Jde o souběh několika opatření, která ministerstvo chystá. Jedno je obecně nenavýšení rozpočtu školství tak, jak by si spousta lidí představovala. Z toho plyne, že se bude muset podle škol snížit počet nepedagogických pracovníků, to znamená kuchařek, ekonomů, ale i psychologů. Dalším bodem je snížení odučených hodin (tzv. PHmax, maximální odučený počet hodin, který školám proplatí zřizovatel – pozn. red.) a posledním je úprava regulace asistentů pedagoga, kde je riziko, že jich bude ve finále méně.

Jsou pro vás ty důvody relevantní?
Za mě všechny požadavky, které odbory prezentují, jsou legitimní. Souhlasím s nimi, ale chápu i to, že veřejné finance jsou pod obrovským tlakem. Nicméně z mého pohledu kroky, které se ministerstvo rozhodlo podniknout k tomu, aby seškrtalo náklady, nejsou dostatečně promyšlené. Používá k tomu nástroje, které by opravdu mohly ohrozit kvalitu vzdělávání u nás.

Takže jsou ty kroky nešťastně zvolené?
Ano. Už pár let místo platby na žáka ministerstvo používá odměňování podle naplněnosti tříd a odučených hodin, takzvané PHmaxy. Takže tím vlastně motivuje školy hodiny půlit. Půlí se třeba výuka jazyků, matematiky a podobně. Ministerstvo deklaruje, že se teď množství odučených hodin nesníží, naopak. To je ale proto, že ne všechny školy jsou schopné maximální počet odučených hodin čerpat.

Znamená to, že tak trochu „zaříznou“ školy, kde se s tím naučili pracovat. Většinou jsou to školy, které jsou aktivní, inovativní, které umí využívat tenhle způsob financování. Ty by o počet hodin reálně přišly. Demotivuje to progresivnější školy, ale nemění to motivaci ostatních.

Zlepšuje učení v půlených hodinách studijní výsledky žáků?
Není obecně daty podepřeno, že snižování počtu žáků ve třídách se vyplatí. Učitelům se ale v menších třídách lépe učí. Je to však hodně nákladné, zvyšuje to nároky na počet vyučujících. Odborná literatura ukazuje, že to není až tak efektivní řešení. Zároveň ale pokud se počet žáků ve třídě sníží výrazně a je jich třeba jen deset, může to být efektivní u některých předmětů.

Tato oblast není moc prozkoumaná, takže debata o ní je poměrně složitá. Opatření, které dělá ministerstvo, je ale plošné a je tam jasná snaha snížit náklady. Bez toho, aby bylo zřejmé, proč to ministerstvo dělá, komu to má pomoct a čeho tím chce dosáhnout.

Možná jsou půlené hodiny efektivní ve chvíli, kdy jsou ve třídách žáci, kteří potřebují pomoci…
To jsou, ale my zároveň nevíme, jestli je školy takto využívají. Já bych si spíš tipnul, že půlené hodiny využívají školy, co nemají tolik žáků, kteří potřebují asistenci. Neviděl jsem ani žádnou detailní analýzu ministerstva. Teoreticky to mohou být – když to hodně zjednoduším – školy z velkých měst, kam chodí děti z vyšší střední třídy. A ty školy jsou schopné využívat půlené hodiny, ale zároveň i další podpůrné prostředky, jako jsou třeba asistenti pedagoga. Naše Mapa vzdělávání ukazuje, že realita je v Česku velmi různorodá. Hodně závisí na každé jednotlivé škole, jak si to sama zařídí.

My teď ale vlastně nevíme, jaké důsledky bude opatření mít. Takže se ani nedá s jistotou říct, že by uškodilo žákům, kteří by z něj měli nejvíc profitovat, tedy jak těm znevýhodněným, tak nadaným.

Další věc, proti které někteří stávkují, je snižování platů nepedagogických pracovníků, tedy nejen kuchařek, ale i školních psychologů. Těch je ve školách málo už teď. Jaký to bude mít vliv?
Je to trochu složitější. V současné době ministerstvo eviduje osm tisíc neobsazených míst nepedagogických pracovníků, mezi které patří i školní psychologové. Úspory by prý měly vést spíš k seškrtání volných pozic. To je ale něco, co se špatně ověřuje, když není vypracována detailní analýza.

Máte pravdu, že v současnosti jsou nepedagogickými pracovníky i školní psychologové. Ti by se teď ale měli dát financovat z Operačního programu Jan Amos Komenský a po nějaké době by snad přešli do financování státním rozpočtem. Je ale pravda, že některé obce dofinancovávají tyto pracovníky i skrze jiné zdroje, které se teď snižují. Takže je to opět snaha plošně škrtat, ale ne efektivním způsobem.

Co by byl ten efektivní způsob?
Máme v Česku strašně moc obcí, víc, než je třeba v okolních zemích zvykem. A z toho důvodu máme i hodně decentralizovaný systém a velký počet malých základních škol. To není efektivní, jejich provoz je velmi drahý. Navíc si většinu svých agend řeší školy samy, zřídkakdy se sdružují do nějakých svazků a dělí si agendy a náklady mezi sebe, čímž by vznikly úspory. Dalo by se pracovat jak s odpovědnostmi škol, aby za některé zodpovídal vyšší celek jako třeba obec s rozšířenou působností, tak s jejich počtem.

Takže sloučit náklady…
Dlouho se mluví o tom, že by se to mělo dít skrze nějakou formu reformy samosprávy, je to obrovský dluh, který tahle republika měla a má. A měla by s tím něco dělat. Není dlouhodobě udržitelné přenášení takového množství odpovědností a agend na školy. Nelze to ale dělat tak, že škrtneme pracovní pozice a nezměníme systém. Pak se tristní platy kuchařek doplácejí z různorodých zdrojů obcí.

Máme se spíš bavit o tom, jak by to mělo fungovat, aby například školní jídelna nemusela být v každé škole, když to přeženu. Aby efektivněji fungovala správa ekonomických agend nebo správa projektů napříč školami. To, co teď zamýšlí ministerstvo, je ale takové tupé a moc nevíme, k čemu to povede. Může se klidně stát, že nějaká menší škola nebude mít peníze na školního psychologa nebo na platy kuchařek.

Takže ta reforma je podle vás málo promyšlená, měla by být hlubší a nejen o škrtání peněz?
Úplně ideálně ano. Já samozřejmě chápu, že škrty je teď potřeba udělat z roku na rok. Ale o tom, že reforma je potřeba, se mluví už dlouho. I teď, zatímco je potřeba rychle škrtnout nějaké peníze, by se dala provést cíleněji, s příslibem do budoucna, že bude komplexnější, promyšlenější a efektivnější.

Na které žáky zamýšlené reformy ministerstva nejvíce dopadnou?
To je dobrá otázka, na kterou se mi bude asi těžko hledat odpověď. Snížení peněz pro nepedagogické pracovníky a snížení odučených hodin asi spíš na malé školy mimo velká města, takže na široké spektrum žáků. Snížení počtu asistentů pedagoga pak na ty žáky, kteří jsou znevýhodněni, ať už zdravotně, nebo sociálně. Na druhou stranu změna legislativy ohledně asistentů pedagoga není ještě úplně vyjednaná. A je otázkou, jak nakonec bude vypadat.

Ministerstvo chce také omezit množství odkladů nástupu do první třídy. Může to v kombinaci s nedostatkem asistentů pedagoga být pro děti, které jsou z horšího sociálního prostředí a potřebovaly by ho, problém?
Pokud se tyhle dvě věci zkombinují, mohl by to být opravdu problém. Snížit počet odkladů nástupu do školy je ale potřeba. Máme extrémně vysoké číslo u odkladů v porovnání s ostatními státy Evropy. Dvacet procent dětí u nás ročně dostane odklad, to vůbec není dobré. V některých okolních státech je to dokonce zákonem zakázané.

Je pravda, že často odklad dostávají žáci, kteří jsou nějakým způsobem znevýhodněni, ale ten trend také bývá, že rodič nechce mít nejmladší dítě ve třídě, a proto požádá o odklad. Motivace k odkladům jsou různorodé, a navíc i praxe poraden, které vydávají doporučení, zda dítě má nebo nemá nastoupit do školy, je různorodá. Takže snaha o snížení množství odkladů je správná, v kombinaci se snížením počtu asistentů pedagoga ve školách to ale správné není.

Říkal jste, že není jisté, jestli jsou asistenti pedagoga využíváni efektivně…
Množství a využívání asistentů pedagoga se musí nějak zastropovat a jasně říct, kdy se má asistent využívat. Když u nás analyzujeme data, tak sice vidíme, že často jsou asistenti ve školách, kde je víc znevýhodněných žáků, ale neplatí to univerzálně. Občas je zaměstnávají elitní školy, které jen umějí využívat systém podpůrných prostředků.

Takže je potřeba jasně říct, jaká jsou pravidla pro využívání asistentů pedagoga. Ujistit se, že jsou tu pro děti, které je potřebují a pro něž jsou extrémně důležití. Aktuální plánovaná parametrizace a změna v odměňování ale podle mě nezaručuje, že to tak bude.

V PAQ Research jste vydali Mapu vzdělávání, která ukazuje stav jednotlivých regionů v České republice. Jak jsme na tom teď v Česku obecně se vzděláváním?
Hodně se to liší obec od obce. Nemyslím si však, že bychom na tom byli nějak zásadně špatně. Ukazují to koneckonců i data z různých mezinárodních testování. Některé fenomény se zhoršily, jiné ale zlepšily, takže jsme pořád nad mírným průměrem Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).

My touhle mapou dlouhodobě ukazujeme, že je velká roztříštěnost, a to, jak se s tím jednotlivé regiony dokážou vypořádat. Vzdělávací neúspěšnost (tedy nejzávažnější vzdělávací problémy, jako jsou míra neprospívání, opakování ročníků, vysoké absence a nedokončování základní školy) je logicky extrémně vysoká v sociálně znevýhodněných oblastech jako Vítkov, Bílina, Most nebo Kraslice. Přijde nám ale klíčové ukázat, jak rozdílně se s touhle startovací čarou dokážou jednotlivé regiony vypořádat skrze sociální nebo vzdělávací politiku.

To je ta druhá, méně rudá mapa?
Ano, ta ukazuje, jaké jsou v regionech vzdělávací výsledky vzhledem k sociálním podmínkám. Jsou obce s rozšířenou působností jako třeba Kadaň, Litvínov nebo Krnov, kde jsou známé příklady, jak dobře pracují právě s asistenty pedagoga. Nebo kde velmi dobře funguje spolupráce školního psychologa a lidí ze školního poradenského pracoviště, ať už je to výchovný poradce, nebo metodik prevence.

Tohle všechno v Litvínově nebo Kadani funguje velmi dobře. My bychom očekávali, že vzhledem k sociálním podmínkám tady základní školu nedokončí třeba osm nebo deset procent žáků, ale ve skutečnosti je ta hodnota poloviční. Vidíme ale také naopak obce, kde bychom nečekali, že je situace tak špatná, třeba v Plzeňském kraji.

Čím to v Plzeňském kraji je?
Není to nic překvapivého, jsou tam jistá specifika. Hodně velkých fabrik, hodně cizinců, kteří v nich pracují. Jejich děti logicky chodí do škol a mají odlišný mateřský jazyk, ať už je to ukrajinština, mongolština, nebo vietnamština. A vzdělávání těchto dětí je náročnější. Asi se tu sešlo víc faktorů, které pak způsobují vyšší vzdělávací neúspěšnost. Může to být nepříliš dobrá účast v předškolním vzdělávání, financování škol, spolupráce mezi školami… to všechno může vést k tomu, že výsledky jsou horší, než by mohly být.

Máte data o tom, zda děti, které navštěvovaly školku, mají větší procentuální úspěšnost ve škole?
Poslední ročník by měly navštěvovat všechny děti. A data ukazují, že drtivá většina i navštěvuje. Pokud se však dítě účastní předškolní výuky už od tří let, tak naše data i další české a zahraniční výzkumy ukazují, že to má efekt. Tedy pokud se s dětmi a rodinami pracuje. U velmi sociálně znevýhodněných rodin to může už od roku nebo dvou let dítěte mít obrovský efekt. Dítě nepřijde na základní školu s takovým handicapem a podaří se mu úspěšně vyrovnat v zaostávání. A hlavně: neřešené zaostávání je jako sněhová koule, na kterou se nabalují další problémy, a pak to často končí nedoděláním základní školy.

Máte srovnání, jak jsou na tom české děti ve vzdělání oproti dětem v sousedních státech?
Z hlavy přesná čísla úplně nevím, ale trendem je, že vycházíme trochu nad průměrem. Od devadesátých let se výsledky českých dětí v porovnání s výsledky zemí OECD trochu snižují, ale není to nic dramatického. Rozhodně však nejsme nějaká vzdělávací elita ani jsme v posledních letech nezaznamenali žádný boom, což se povedlo Polsku nebo Estonsku. Jsme pořád mírně nad průměrem, ale rozhodně se tu v posledních dvaceti letech nepodařilo udělat nějaký výrazný pokrok.

Pozorujete nějaký vliv covidových let na výsledky dětí ve školách?
Vypadalo to, že covid měl přímý dopad, když byly uzávěry a děti seděly na online výuce doma. Tam to výrazně zhoršilo výsledky znevýhodněných žáků, ale to bylo všude stejné, podobná data chodí i ze zahraničí. Tohle se snad podařilo relativně dohnat. Na well-being měl ale covid dopad dlouhodobý, psychické problémy na základních i středních školách hodně narostly. A proto by i teď činnost školních psychologů nebo metodiků prevence měla být výrazně posílena. To bychom opravdu neměli redukovat.