Pro většinu lidí je stres strašák, kterému se snaží vyhnout, pro Julii Dobrovolnou je každodenní pracovní náplní. Brněnská fyzioložka spolupracuje s odborníky od chemie přes matematiku až po antropologii, aby tento fenomén dokázala co možná nejlépe uchopit ve svém výzkumu na Masarykově univerzitě.

Se svým multidisciplinárním týmem se vydala na misi stres nejen komplexně studovat, ale také měřit a eventuálně jej i snižovat. Pandemie jí přitom dala příležitost zkoumat ho ve zcela novém měřítku, a tak jsou její poznatky možná cennější než kdy předtím.

Zároveň vytvořila zařízení, které přirovnává k zárodku něčeho jako dozimetru na stres a pokouší se ho komercializovat ve svém startupu Entrant. I proto jsme ji nedávno zařadili do výběru Innovators 20, kde jsme společně s Hospodářskými novinami hledali Čechy, kteří byli zdrojem největší inspirace, inovací a chuti měnit svět.

S Julií Dobrovolnou jsme se spojili v pondělí v devět hodin ráno. Na první pohled ideální čas na zkoumání stresu v praxi. I ona ho teď ostatně zažívá v hojné míře, když při vědecké práci z domova ještě musí stejně jako mnozí další rodiče hlídat své děti. Nebyla to ale žádná stresová situace, která by ji přiměla se stresem zabývat i vědecky. Naopak se prý rozhodla zcela pragmaticky, když její výzkumná skupina nezískala před sedmi lety financování na studie o obezitě.

„Rychle jsme ale začali zjišťovat, že neexistuje mezi obory shoda na tom, co je vlastně stres zač. Začalo mě to bavit, protože to bylo úplně něco jiného,“ říká profesorka Masarykovy univerzity. Zatímco do výzkumu o obezitě by podle svých slov mohla přispívat jen malým krůčky, v případě stresu před sebou najednou měla velké téma, které je jen málo sjednocené napříč obory.

Viděla tak velké šance k objevování něčeho zcela nového, zatímco většina výzkumu ze své povahy spíš rozšiřuje existující poznatky. „Jdeme na to jinak, induktivně. Máme k dispozici nějaká pozorování a na jejich závěrech se snažíme zobecňovat. To je typ výzkumu, který dnes není úplně favorizovaný, ale mně je to jedno, protože mě to baví,“ směje se Dobrovolná.

Ačkoliv takový výzkum přináší i větší riziko, už u něj zůstala. „Často s kolegy narážíme na situace, kdy jednoduše nevíme, jaké je správné řešení. Zkoušíme, hledáme, ale to je přece ta věda, kvůli tomu jsme to chtěli dělat,“ popisuje profesí fyzioložka svou současnou práci.

Když už jídlo nestačí

Byť se dříve zabývala obezitou a pracovala s obézními pacienty, dnes skončila u stresu. Krátce po začátku našeho rozhovoru se tak nabízí očividné spojení obou témat obezity a stresu – a Julie Dobrovolná se hned chytá nadhozeného tématu. „Část mého týmu se zabývá výzkumem reakce tukové tkáně na stres. Už víme, že nejen že stres souvisí s obezitou, on se reálně děje v tukové tkáni,“ říká.

Obezita ze stresu tak velmi pravděpodobně není způsobená jen následným přejídáním, kterým se často snažíme kompenzovat psychicky náročné situace. Přejídáním může podle Dobrovolné část lidí nahrazovat nedostatečnou stimulaci smyslů, kterou v době pandemie nyní zažíváme. Příjem potravy ale tento problém, kdy nás okolí málo obohacuje, nikdy nemůže uspokojivě vyřešit.

Obohacení musí přicházet i z jiných zdrojů. Třeba ze sportu, kontaktu blízkými nebo s venkovním prostředím, z různých životních změn nebo jiných aktivit. Pokud takové obohacení nepřichází, výsledkem je více stresu a špatná nálada. Problém samozřejmě nastává ve chvíli, kdy je spousta takových životních obohacení, která nás drží v přirozeném stavu, jednoduše neproveditelná. Třeba kvůli pandemii nebo vinou následných vládních opatření.

Bavíme se ale ještě za současné koronavirové situace vůbec o stresu? Jistě, už rok jsme kvůli pandemii ve stavu neustálého psychického tlaku. Nicméně zažíváme skutečně ještě stres, nebo spíš dlouhodobý covidový marasmus? Julie Dobrovolná je přesvědčena, že o stres jde, i když trochu jinak, než si ho většinou představíme.

Když typicky mluvíme o stresu, máme na mysli jeho akutní formu. „To se nám dělo v březnu 2020. Byli jsme všichni rozrušení, šili jsme roušky, sponzorovali jsme ventilátory, nicméně situaci jsme vesměs zvládali dobře, protože jsme si mysleli, že bude krátkodobá,“ popisuje Dobrovolná.

Takový stres byl a je evolučně velmi důležitý, ostatně právě proto nejspíš neexistuje na světě člověk, který by stres nikdy nepocítil. „Akutní stres má špatné PR, přitom není dobrý nebo špatný. Máme pocit, že je to něco, co nás zahubí, zatímco je to vlastně adaptační reakce, kterou potřebujeme, abychom přežili,“ vysvětluje.

Po březnu 2020 už ale hovoříme o zcela jiné formě stresu – chronické. Tento typ stresu vzniká, když situace trvá příliš dlouho a my začínáme vyčerpávat své zdroje – psychické, fyzické, finanční a zkrátka jakékoliv, které nám jinak pomáhají se adaptovat. A následky toho, když dojdou, mohou být dlouhodobé. Čím déle totiž pandemická situace trvá, tím jsme vyčerpanější a tím větší problém nám dělá běžně fungovat.

Roli samozřejmě hraje řada faktorů, například náš věk, předchozí zkušenost s podobnými situacemi i právě předchozí kvalita a množství zmíněných zdrojů. „V případě astronautů existuje představa, že větší příznaky akutního stresu mají po šesti měsících pobytu ve vesmíru. Pokud se tedy někdo pozoroval velký propad duševního zdraví či kvality života až letos, vlastně je to docela dobrý výkon a je potřeba na to takto nahlížet,“ říká Dobrovolná.

Jako astronauti

Dobrovolná zároveň očekává, že část lidí se během aktuální situace stane celkově odolnější. Současná situace si však podle ní špatné nálady naprosto zaslouží. I tak ale existují způsoby, jak špatným stavům nepropadnout nebo je alespoň oddálit. Dobrovolná radí, že i přes relativní bezmoc existuje stále řada věcí, které můžeme ovlivnit. Lockdown sice nezrušíme, ale své bezprostřední okolí změnit můžeme.

„Je toho sice velmi málo, ale máme nad některými věcmi stále kontrolu. Pořád se můžeme hýbat. Pořád můžeme kontrolovat interakce s lidmi okolo, pořád můžeme změnit jídelníček. Pokud okolí není stimulující, je velice obtížné udržet si dlouhodobě pozitivní nastavení. Dovolím si příklad. Zvířata v zajetí je třeba stimulovat, třeba změnami prostředí, jinak chřadnou. U lidí je to podobné,“ radí profesorka Masarykovy univerzity.

Od trudomyslnosti (nikoliv už od rozjeté a diagnostikované deprese) tak mohou pomoci zdánlivě obyčejné věci. Například přestavět nábytek, změnit nějaký životní aspekt a obecně si vytvářet záminky k tomu něco dělat. Na druhou stranu, receptem mohou být i zcela obyčejné rutiny, které nastaví nový režim.

„Například astronauti, vojáci nebo polárníci mají často pevně nastavené denní rutiny, spojené s úklidem ubikací. Nedělají to proto, že by potřebovali každý den utírat prach či opakovat testovací rutiny. Je to také proto, aby se udrželi v nějakém přirozeném stavu pozornosti,“ radí Dobrovolná. Právě pozornost je přitom vlastnost, která se při více než rok trvající pandemii udržuje jinak jen těžko.

Současný stav je ale paralelou astronautů srovnatelný jen z části. Pandemie je svým způsobem unikátní proto, že nejsme ve stresu pouze jako jednotlivci, ale jako celá společnost. „O tom jsme doposud úplně neuvažovali a spíš jsme se zaměřovali ve výzkumu stresu na úrovni jedince. Mně osobně celá pandemie přinesla posun směrem od zkoumání stresu jedinců ke zkoumání stresu na úrovni celé populace,“ říká Dobrovolná.

To je přitom podle brněnské výzkumnice velmi odlišná situace, protože jak už jsme naznačili, stav našeho okolí může velmi ovlivnit naši hladinu stresu. A když je ve stresu celé okolí, zvyšuje se pravděpodobnost, že my v něm budeme také.

Průzračná komunikace a odpovědné instituce

Zatímco v osobní rovině jsou techniky na boj se stresem poměrně známé, v podstatě není jasné, co za současné situace poradit třeba obyvatelům celého města nebo země jako celku. Dobrovolná v této situaci považuje za zásadní roli institucí, respektive státu, protože ten nejvíce ovlivňuje všechna omezení a vytváří i stresové faktory.

Jedním z takových nechtěných faktorů je i nejistota. Ta se dá podle ní řešit třeba lepší komunikací, jakkoliv může být nepříjemná. Žádná komunikace je totiž také komunikace – a též zásadní faktor, který živí nejistotu, a tedy i permanentní stres. „Často se mě lidé ptají, jak mohou řešit stres, a obvykle tím myslí nějakou svépomoc, v angličtině se tomu říká self-empowerment. To je všechno hrozně pěkné, ale vy jako jednotlivec nedefinujete, jak funguje stát,“ popisuje.

V současné době jsou přitom opatření uložená státem velkým stresorem. Jak ale z toho ven, alespoň po psychické stránce? Podle Dobrovolné je třeba si říct, že ačkoliv adaptaci na určité stresové momenty jedinec zvládne sám, v případe pandemie to jednoduše nemusí být možné.

Často se prý přitom setkává s lidmi, kteří mají za současné situace neoprávněný pocit, že když omezení nezvládají, tak něco dělají špatně. „Setkávám se tím u matek, které dělají z domova. Jsou naprosto vyčerpané, a tak mají pocit, že něco dělají špatně. Ale tak to není. Jsou vyčerpané kvůli procesům, které si takto samy nenastavily,“ říká Dobrovolná.

Navrhuje proto, aby se zodpovědnost za současný stres více přesunula od jednotlivců právě i k institucím. Ty by měly být těmi, kdo budou stres svých obyvatel řešit. Kromě průzračné komunikace státu ohledně běžné agendy by tak fyzioložka uvítala například i komunikaci ohledně prevence posttraumatických poruch nebo psychologické pomoci.

Malé dozimetry na stres

Julie Dobrovolná se tak podle svých slov nově zabývá stresem na úrovni města, ale nechce ani zdaleka zůstat jen u jeho popisu. Na celopopulační úroveň chce aplikovat i principy měření využívané startupem Entrant, který založila s kolegou Peterem Lenártem na základě dosavadního výzkumu.

Entrant, respektive jeho hlavní produkt, totiž posouvá poznání o stresu zase o úroveň výše. Za pomoci grantu od Evropské vesmírné agentury vyvinul tým okolo Dobrovolné přístroj, s jehož pomocí lze objektivně a v reálném čase stres změřit. Ač to totiž může znít zvláštně, dosud neexistuje metoda, která by umožňovala měřit stres neinvazivně, přímo a nezávisle na vnímání měřeného jedince.

“Běžně se měří indikátory jako variabilita tepové frekvence nebo kožní vodivost. V humanitních oborech se dají k vyplnění dotazníky, kdy čekáme, že nám člověk zhodnotí, jestli byl ve stresu. Ani jeden ze způsobů není ideální. Dotazník můžete libovolně zkreslovat, tepovou frekvenci zase neovlivňuje jenom stres, ale třeba některá souběžně přítomná onemocnění,“ vysvětluje Dobrovolná dosavadní limity výzkumu.

Přesně na řešení tohoto problému se tedy Entrant zaměřuje. Člověka nejdříve výzkumníci osadí tepelnými senzory a maskou, pomocí kterých snímají přesné parametry dýchání a tepelný stav. Tak zjistí, jak si subjekt vyměňuje teplo s okolím. Na displeji se pak objeví číslo s jednotkou joule na kilogram kelvin.

De facto se tak vědci v reálném čase dozví, kolik tepla subjekt ztrácí v důsledku stresu, respektive kolik energie stojí přirozená adaptace do předchozího stavu bez stresu. Ani taková informace ale pro Dobrovolnou není dost. „Z našeho měření zjistíte, že máte stres dvacet pečených sněhuláků. Ale co vám to přináší za informace?“ říká s nadsázkou. Ve finále proto vidí hlavní sílu v datech v určitém časovém období.

„Představte si, že jste pracovník, který je při své práci vystaven velkému stresu. Třeba pilot. Ten pak bude moci jít do kokpitu s jakýmsi mini-dozimetrem pro pro stres. Začal by pískat ve chvíli, kdy by mohl práh stresu překonat určitou mez a blížila by se chyba,“ nastiňuje Dobrovolná svou vizi s vysvětlením, že po překonání určité úrovně stresu se zvyšuje i chybovost.

O technologii Entrantu podle Dobrovolné už ostatně projevili zájem právě zástupci leteckého průmyslu, ale tato metoda měření stresu by mohla fungovat také například v péči o kriticky nemocné. V jejich vyléčení totiž může hrát stres velkou roli, například se na základě měření může lépe manipulovat s okolními stresory, jako je teplota vzduchu.

K tomu všemu ale ještě čeká Dobrovolnou a její tým velká práce. Aktuálně je ve fázi, kdy se snaží systém zbavit nepraktické masky. Postupně pracují například i s daty z fitness hodinek a dostávají se blíže momentu, kdy bude jejich metoda měření připravená na kompletní komercializaci.

Přes to všechno ale určitě není její misí stres naprosto vymýtit. „Bojuji s mýtem, že žít bez stresu je strašně prima. Ale to není vůbec jisté a stimulaci potřebujeme. Ostatně lékař a teoretik stresu Hans Selye říkával, že život bez stresu znamená, že jste mrtvý,“ uzavírá Julie Dobrovolná.

***

Inovace podporují také partneři Innovators 20. Hlavním partnerem projektu je ČSOB, dalšími podporovateli jsou technologická společnost Trask, logistická společnost Zásilkovna, softwarová společnost SAS a startup Keboola zabývající se vývojem cloudové platformy.