Švédská jízda nazeleno. Kolik nabití potřebuje elektrické Volvo, aby objelo všechny obchody IKEA v Česku?
Volvo XC40 před ostravským obchodem IKEA
Prý je to vůz, který se stane vaším ideálním společníkem bez ohledu na to, kam vás život zavede. Hm, tak to se teprve uvidí. Rozhodli jsme se vyzkoušet nové, plně elektrické Volvo XC40 Recharge, na které firma láká právě zmíněným sloganem. Kam ale vyrazit se švédským mini SUV? Nabízí se objet třeba všechny losí farmy v Česku. Anebo všechny obchodní domy IKEA, které chtějí být podobně zelené jako Volvo. Ano. Druhá možnost vyhrává.
Je 8.30 ráno a švédský den začínáme netradičně – sice na dohled od IKEA v Praze na Zličíně, ovšem v restauraci McDonald’s. Ne snad proto, že bychom si museli za každou cenu dát zdejší snídani. Ani proto, že IKEA má ještě zavřeno. Důvod je mnohem prozaičtější, první nabíjecí stanice na naší dlouhé cestě. Zatímco auto hlásí, že budoucnost je elektrická, nabíjecí infrastruktura je tvrdě usazená v přítomnosti, takže je potřeba dobře plánovat. Nejde ani tak o počty nabíječek, ale o jejich výkon.
Zrovna ta od ČEZu u zličínského „mekáče“ umí nabíjet maximálně rychlostí 50 kilowatthodin, což je akorát tak na doplnění baterie, která je pořád ještě slušně nabitá. Z 85 procent dobíjíme co nejblíže stovce. I to ale trvá, a tak nás proudící elektřina donutí dát si americkou snídani. Při ní můžeme na telefonu sledovat, jak rychle auto sosá energii. „Zatím nás to stojí 32,60 za 4,345 kilowatthodiny. Možná ti to kafe trochu zhořkne,“ hlásí kolega s tím, že na sto kilometrů je potřeba asi třicet kilowatthodin. Po půl hodině můžeme vyrazit směr Brno.
Nejistý začátek
Začínám nejistě. V okamžiku, kdy nohu sundám z plynu, auto zastavuje. „To je takzvaný one pedal drive,“ vysvětluje kolega a já okamžitě prosím, aby funkci vypnul. On si ji později, když se vystřídáme za volantem, opět nastavuje, zefektivňuje to jízdu a využívá rekuperaci k dobíjení baterie. Proti gustu žádný dišputát. Ale teď už je čas jet. Když se vymotáme z parkoviště, dostane to grády.
Jenže nejsou grády jako grády. I kdyby auto s výkonem 400 koní rádo jelo jako o život, displej, který ukazuje spotřebu, už tak moc ne. Je to paradox. Volvo je i přes svůj rodinný výraz žihadlo, které by s trochou nadsázky zvládlo jen o kousíček méně než nedávnou jízdu Radima Passera po německé dálnici. Na to ale může řidič zapomenout. Tedy pokud chce někam dojet. Čím rychleji totiž auto jede, tím víc sosá energii.
Jasně, u benzinu to je stejně, ale až od 130 kilometrů za hodinu a výš. Někde mezi devadesátkou a sto dvacítkou si bere klasický motor nejméně, a tak s ním jízda po dálnici a mimo město bývá nejhospodárnější. Ne tak u aut na baterie, pro které je ideální rychlostí ta ve městě. Popojíždění, courání se, padesátka maximálně. Takže sedíme ve voze, který to z nuly na stovku dá za pět sekund, jenže, světe div se, většina aut nás předjíždí. Před sebou máme těsně za Zličínem dojezd 250 kilometrů a pravděpodobně budeme muset před Brnem ještě zastavit.
A to také děláme v Pávově u Jihlavy, tedy zhruba na půli cesty. Důvodem naší zastávky je největší nabíjecí lákadlo ze všech. Nabíječka Ionity, která s výkonem až 350 kilowatthodin slibuje, že se nebudeme muset na zastávce zdržovat příliš dlouho. Padesát procent nabijeme za třicet minut, ovšem pomalu stejně dlouhou dobu strávíme vymýšlením, jak zaplatit. A vyjde nás to pěkně draho.
Ke všem nabíječkám, které po cestě potkáme, přijíždíme jako k normální benzince – tedy bez tarifu a speciální zákaznické karty. Což je samozřejmě na účtech poznat, jenže to by pak člověk musel mít hned několik předplacených služeb. Ionity je v takové situaci zdaleka nejdražší. Zatímco u ČEZu stála jedna kilowatthodina osm korun, tady je to korun jednadvacet.
Nastartujte svou kariéru
Více na CzechCrunch JobsKdyž tedy vezmeme v úvahu zmíněný předpoklad, že na sto kilometrů je potřeba zhruba třicet kilowatthodin, vychází cesta z Jihlavy do Brna na šest stovek. Zatímco životní prostředí jásá, my jsme ještě před současným zdražováním pohonných hmot měli chuť volat: Ať žije benzín! S ním by cesta ještě před posledním únorovým týdnem vyšla na zhruba pětistovku.
V Brně nás konečně čeká zastávka u IKEA. Rozdělujeme se. Já jdu nakupovat, kolega znovu nabíjet. Než stihnu obejít nejmenší obchodní dům IKEA v Česku, volá, že jedna nabíječka ho vypekla a přemisťuje se tedy k té druhé. Než stihnu dojít k pokladně, volá znovu, že ani druhá nabíječka E.ON nám nepomůže. To znamená dvě možnosti: buď se vzdát masových kuliček a obědvat někde, kde se dá nabíjet, nebo se najíst a pálit čas, po který bychom mohli mít auto v nabíječce. Volíme možnost číslo dva, objednáváme masové koule. A netušíme, že přesně to nás večer dožene.
Kousek za Brnem se potkáváme na benzince s Teslou Model 3. Jejímu řidiči nezbývá, stejně jako nám, než čekat. Stojíme vedle sebe na nabíječce ČEZu s výkonem 50 kilowatthodin. Naše Volvo vyjde na podobné peníze jako jeho Tesla, tedy zhruba na jeden a půl milionu korun. Díky bohu, že je tak pohodlné, jinak by to čekání s výhledem na benzinku u Slavkova, kam přijíždí jedno auto za druhým a stejně rychle zase odjíždí, zhořklo ještě víc. Po čtyřiceti minutách a další kávě vyrážíme dál.
Nabito máme na sedmdesát procent, to v chladném únorovém počasí odpovídá dojezdu kolem 180 kilometrů. Bez problému tedy dojedeme k nabíječce ČEZu stojící kousek od ostravského obchodního domu IKEA. Nakoupeno už máme a kuličky jsou pořád v žaludku, tak tedy aspoň zákusek?
Před námi je poslední štace. Venku se stmívá, dálnice daleko a náš cíl je vejít se do dvanáctihodinového rytmu a stihnout před zavíračkou poslední, čtvrtý obchodní dům IKEA v Praze na Černém Mostě. Jenže… Rozhodli jsme se z Ostravy vyrazit na Čerňák nikoli znovu po D1, ale přes D35 a kolem Hradce Králové. Takže nás čeká zajížďka do Svitav.
Proč? Tušíte správně, normálně bychom tam nemuseli, do města ovšem odbočujeme, protože potřebujeme dobít a zastávka ve Svitavách nám přišla logisticky i finančně nejvhodnější. Mají tam totiž obchodní dům v podobných barvách jako IKEA, jen není ze Švédska. Tentokrát zastavujeme u Lidlu, který u svých nových prodejen buduje padesátikilowattové nabíječky, navíc zdarma přístupné. A co jinak ve Svitavách? Nic. Tma a parkoviště, jdeme tedy na nákup, na který jsme původně ani nechtěli. Máme aspoň půl hodiny času. Na cestě jsme už deset hodin.
700 kilometrů za 1 700 korun
Nabíjení z bezplatné nabíječky Lidlu nám každopádně vystačí až na Černý Most. Na chlup. IKEA už má zavřeno, nestihli jsme ji o pár desítek minut, takže končíme opět u McDonald’s. Na kafe už nemáme náladu, v autě jsme neprochladli, topení jsme kvůli spotřebě nijak nevypínali, takže volíme zmrzlinu. A také počítáme. Suma sumárum nás cesta dlouhá něco málo přes sedm set kilometrů vyšla na 1 700 korun. Kdybychom neměli bezplatnou zastávku ve Svitavách, bylo by to ještě zhruba o stovku víc.
To je hodně podobná cena, jako bychom stejnou trať jeli s benzinovým motorem. Jeden základní rozdíl tu ovšem je. S konvenčním pohonem bychom na sedmisetkilometrové štaci nemuseli ani jednou zastavit. S elektrickým vozem, pořád ještě nedokonalými bateriemi a nedostatečnou infrastrukturou jsme u nabíjení ztratili přes dvě hodiny času.
Volvo XC40 to řidičsky zvládlo se ctí, autu vlastně nelze nic vytknout. Spíš naopak, i po zdolání trasy Praha – Brno – Ostrava – Praha neměl člověk dojem, že mu upadnou nohy. Největší problém elektromobility tak zůstává infrastruktura. Delší cesty je potřeba plánovat, zkoumat kde – a jestli vůbec – je nabíječka. Až se tohle odladí a až budou – tedy pokud budou – elektromobily vybavené výkonnějšími bateriemi, bude cestování s nimi na dlouhé trasy stejně komfortní jako ježdění po městě.
S přispěním Luboše Kreče.