Tátovi jsem napsala, že dávám výpověď, říká Martina Kornfeilová. Teď chce s rodinnou firmou miliardu

Šéfka a spolumajitelka podniku, který vyrábí pekárenské pece, otevřeně hovoří nejen o byznysu, ale i o strastech předávání firmy z otce na dceru.

Luboš KrečLuboš Kreč

kornfeilova

Foto: Tomáš Svoboda & Filip Houska/CzechCrunch

Martina Kornfeilová

0Zobrazit komentáře

Jihomoravská společnost Kornfeil patří k málo známým globálním úspěchům českého byznysu. Rodinná firma vyrábí pekárenské pece a vyváží je do celého světa. Z Čejče, vesničky u Brna. Společnost s půlmiliardovým obratem dnes řídí dcera zakladatele Martina Kornfeilová, která v podcastu Money Maker otevřeně hovořila o těžkostech při předávání podniku z otce na dceru. Popsala ale také úplné začátky rodinného podnikání nebo jaké to bylo vyrůstat obklopená pekárenským byznysem: „Mně to dlouho přišlo strašně trapné.“

V nedávném dílu Money Makeru, který si můžete pustit v přehrávači níže nebo na všech podcastových platformách, přišla ale řeč na mnoho dalších témat – kdo jsou zákazníci Kornfeilu, jaké má Martina Kornfeilová plány, proč se jí nevyvedla její osobní kariéra mimo Kornfeil či jak dlouho vlastně dohadování uvnitř rodiny o tom, kdo a jak firmu povede, trvalo. Nyní přinášíme výtah toho nejzajímavějšího, co v rozhovoru padlo.

O založení firmy po roce 1989

Můj tatínek je neuvěřitelně akční člověk. Ten příběh je vlastně celkem jednoduchý, klasický. Devadesátá léta, JZD, přidružená výroba pekařských pecí. Komunismus padl a táta si řekl: V tomhle budu pokračovat. Minulý týden jsem se ho na to znovu ptala a on mi potvrdil, že celý areál, ve kterém dnes sídlíme, tehdy opravdu koupil za necelých 130 000 korun. Říkala jsem si: Ty jo, to jsi úplně vyhrál v loterii! A on mi na to odpověděl: Byl jsem ve správný čas na správném místě. Dneska už by to takhle udělat nešlo.

Táta tehdy oběhal všechny kamarády, půjčoval si po dvou třech tisících, protože ty peníze zkrátka neměl. Nakonec to koupil, postavil první pec a protože je obchodník tělem i duší, šel a řekl: Mám jich už vyrobených pět, kup si jednu ode mě! Ve skutečnosti měl tehdy jen jednu, ale tímto způsobem pomohl vzniku asi čtyř pekáren na jižní Moravě.

O vyrůstání s pekárenským byznysem na očích

Mně to přišlo strašně trapné, vážně strašně trapné. Pamatuju si, když jsem šla na vysokou do Prahy a na chvíli pracovala v Ogilvy. Říkala jsem si: To je tak super pracovat v Ogilvy, organizovat akce ve velkém světě reklamky! To jsem byla já – chtěla jsem dělat něco velkého, hlavně ne ty „trapné“ pece.

Ježišmarjá, Čejč! To je fakt konec světa. My si to vždycky říkáme – jedete uprostřed ničeho, najednou obrovská továrna a pak zase dlouho nic. Strašně jsem chtěla být Pražačka, chodit na kafíčka, do Alahobaru, do Blue Lightu. To byl můj svět. Připadala jsem si tam jako ryba ve vodě, potkávala strašně slavné lidi, které byste v Čejči rozhodně nepotkali.

My si to vždycky říkáme – jedete uprostřed ničeho, najednou obrovská továrna a pak zase dlouho nic.

A pak jsem dělala jeden event pro banku v Ostravě a nějaká manažerka na mě začala křičet, že jmenovka není správně umístěná, a že nám proto nezaplatí. A v ten moment přišel bod zlomu. Řekla jsem si: Ty jo, přece můžu dělat něco svého, co už táta začal budovat.

Rozhodla jsem se to zkusit a domluvila se s tátou, že se stáhnu z Prahy. Moje „stažení z Prahy“ ale nakonec vypadalo tak, že jsem měsíc a půl bydlela u našich v Čejči – což byl naprostý kulturní šok. Nakonec jsem si musela pronajmout byt v Brně, protože přechod z Prahy rovnou do Čejče byl prostě brutální.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

O zákaznících Kornfeilu

Naši klienti zahrnují široké spektrum – od menších pekáren až po ty největší. Pokud mohu jmenovat, v Praze je to například Alf & Bet, což je jedna z našich menších pekáren, která používá naši technologii. Pečou přibližně 200 až 300 chlebů denně. I takový klient spadá do našeho portfolia. Pak máme středně velké pekárny, jako jsou Kabát nebo Merhaut, které už mají více poboček. A samozřejmě mezi naše klienty patří i největší hráči na evropském pekařském trhu, například Kuchenmeister nebo Penam.

Umíme tedy obsloužit všechny – od malých až po největší pekárny. Můj táta založil Korfneil s tím, že spolupracoval hlavně s malými pekaři, kteří si v devadesátých letech zakládali své pekárny. Tito malí pekaři postupně rostli a někteří z nich se stali velkými hráči v oboru. Díky tomu dnes pokrýváme skoro celé spektrum.

jiri-hlavenka

Přečtěte si takéČesko si musí určit, v čem chceme být nejlepší, říká Jiří HlavenkaDěláme všechno, ale nic pořádně. Česko si musí určit, v čem chceme být nejlepší, říká Jiří Hlavenka

Jediné, co neumíme, je obsloužit ty, kteří do našeho zaměření nespadají. Ty úplně nejmenší pekárny. Například karlínská pekárna Praktika, jejichž chléb mám opravdu ráda, je pro nás příliš malá. Naše pec by se jim tam ani nevešla.

O hádkách s otcem při přebírání firmy

Takže to vygradovalo, tatínkovi jsem poslala výpověď a řekla mu, že takhle dál fungovat nemůžu, že končím. Hrozně mě to mrzelo, mám Kornfeil ráda, ale pevně jsem věřila, že se uživím i jinak, protože jsem velmi podnikavá dívka. Táta mi ale po třech týdnech zavolal. Celou tu dobu jsem vůbec nebyla v práci.

A hlavně jsem skoro nespala, protože jsem uvnitř strašně bojovala s pocitem, že jsem zradila všechny lidi ve firmě. Celý rok jsem jim tvrdila, že to budu řídit já, že firmu proměníme, že ji transformujeme. A teď jsem od toho odešla. Byla jsem na sebe strašně naštvaná, že jsem ty lidi nechala na holičkách. A hrozně jsem se bála jejich pohledů. Ty jo, rok nás tady masíruješ, ať zůstaneme, ať to dáme dohromady, že Kornfeil má budoucnost… a teď najednou končíš?

O dalších plánech s firmou

Myslím, že táta konečně vidí, že se firmě extrémně daří. Skutečně rosteme, letos asi o 22 procent. Předběžná výsledovka, kterou teď viděl (a proto říkám, že mi věří sotva pár dní), ho asi utvrdila v tom, že to děláme dobře. Jeho reakce na pěknou výsledovku byla: Jo, dobrý. Obratově jsme loni byli na 487 milionech, takže z našeho pohledu je ten nárůst velmi dobrý. EBITDA nám vzrostla přibližně o 22 milionů, přesné procento teď nevím.

Říkala jsem si do budoucna: Prostě tu miliardu tam střihneme! Pak jsem šla za naším výrobním ředitelem a zeptala se ho: Můžeme to vůbec vyrobit? A on na to: Hele, jo, když pojedeme dvousměnný provoz, tak v pohodě. Říkám: Díky, to mi stačí jako odpověď.

Jeho oblečení nosí Nik Tendo i Oskar Hes, živí ho ale pračky. Se značkou My Dear teď spouští novou kolekci

Zbyněk Štandera po čtyřech letech vrací svou značku zpět na scénu. Když ale zrovna neřeší dropy kolekcí, buduje byznys s průmyslovými pračkami.

My Dear

Foto: CzechCrunch / Instagram @mydearclothing

Značka My Dear Clothing vyrábí pánské oblečení

0Zobrazit komentáře

Po několikaleté pauze se česká značka My Dear Clothing znovu hlásí o slovo. Připravila totiž novou kolekci, jejíž prodej byl spuštěn tedy v neděli 23. února v 19 hodin. Její zakladatel Zbyněk Štandera se k módě vrátil po čtyřech letech, kdy se věnoval rodině i svému primárnímu byznysu – prodeji a servisu velkokapacitních praček a sušiček. Na jaře loňského roku uvedl kolekci 23:55, teď spouští 23:56. Právě název dropů má být jakýmsi odpočtem na jeho plány více se angažovat v oblasti módy. „Do půlnoci je to pořád moje hobby. Pak už ale pojedeme naplno,“ říká teď v rozhovoru pro CzechCrunch.

Značka My Dear Clothing, která se zaměřuje na pánské oblečení a doplňky, vznikla už v roce 2013, tehdy v prostředí hudebníků a tatérů. „Dnes už neplatí, že streetwear patří jen k rapu. Když jsem začínal, bylo to dané tím, že jsem se pohyboval v Pardubicích s klukama z labelu Milion+. Ale dnes už se streetwear prolíná s high fashion a značka oslovuje daleko širší spektrum lidí,“ vysvětluje Štandera.

Od počátku funguje značka na principu limitovaných dropů. To znamená, že si její oblečení nemůžete jen tak objednat, ale musíte čekat, až sama přijde s další kolekcí, kterou na e-shopu spustí. Pak si ho můžete koupit, ale ani tak není jisté, že se k němu skutečně dostanete – v minulosti byly dropy ještě v daný den vyprodané.

Nejčastěji pouští My Dear Clothing do prodeje mikiny nebo čepice, které jsou typické svým moderním a minimalistickým stylem s prvky streetwearu. Občas si ale zkusí i něco nového – v minulosti prodala třeba limitovaný počet tradičních cibuláků nebo sadu kožených pout na ruce.

Oskar ode mě chtěl bundu, tak jsem mu slíbil, že když s námi nafotí pár věcí, udělám mu ji.

Za strategií dropů stojí kromě časové vytíženosti Štandery i jeho vědomé rozhodnutí nepřispívat k nadprodukci a značku směřovat udržitelným směrem. Výroba My Dear Clothing proto probíhá na Slovensku, přičemž část produktů vzniká i ve spolupráci s menšími umělci.

Poté, co značka vydala kolekci v roce 2020, se brand upozadil a na jeho webu i sítích bylo několik let prázdno. Pauza ale nebyla plánovaná, spíš organicky vyplynula ze života Štandery. „Narodily se mi děti, bylo najednou daleko víc odpovědnosti a míň času. Teď už jsou ve školce a já mám víc prostoru se k tomu vrátit,“ vysvětluje dvaatřicetiletý otec dvou dětí.

Jeho návrat je přitom už teď velkolepý. Loni na jaře vypustil kolekci 23:55, což mu vyneslo nominaci na ocenění Esquire Man v kategorii móda. I to Štanderu motivovalo k tomu, aby začal brandu zase věnovat víc času. „Rok předtím jsem si doma řekl, že do dvou let chci v Esquire Man být. Pak vyšel jeden drop a oni mě tam zařadili. Bylo to hezký uzavření kruhu,“ říká.

Po necelém roce teď přichází s dropem 23:56. Ten obsahuje mikiny, trika, čepice i kraťasy, materiálově se pak zaměřuje na pleteniny. „Loni jsem poprvé viděl seriál Yellowstone a líbila se mi tam jedna bunda, kterou má hlavní postava. Tak jsem na jejím základě postavil celou kolekci,“ popisuje inspiraci Štandera.

Ke kampaním, které dropy doprovází, si značka tradičně zve známé osobnosti. V minulosti to byl rapper Dominik Citta alias Nik Tendo, letos je tváří kolekce herec Oskar Hes a norský model Lars Bjørshol. „S Dominikem jsme byli kámoši ještě předtím, než začal rapovat. S Oskarem jsme se zase seznámili v Karlových Varech na baru a celou noc prokecali. Řekl mi, že by ode mě chtěl bundu, tak jsem mu slíbil, že když s námi nafotí pár věcí, udělám mu ji,“ vysvětluje se smíchem Štandera a dodává, že spolupráce vznikají přirozeně.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Přestože dosud značka fungovala spíš sporadicky, teď vypouští už druhou kolekci za necelý rok a tempo chce i do budoucna zrychlit. „Dva až tři dropy ročně mi dávají smysl. Ať je to dobře připravené a prezentované, ať se za to nemusím stydět,“ říká Štandera. Zrovna o poptávku ale nouzi nemá – omezené množství produktů je většinou vyprodané v řádu několika desítek minut.

Na plný úvazek se ale Štandera věnuje něčemu úplně jinému – průmyslovým pračkám a sušičkám. Pod značkou Vše pro prádelny se mu podařilo vybudovat byznys s ročním obratem 10 až 20 milionů korun. Byla to přitom docela náhoda. Ve dvaceti musel kvůli zranění skončit se squashem, kterému se věnoval na světové úrovni, a začal proto jezdit se svým tátou na brigády. Právě ten se servisu průmyslových praček věnoval.

„Nejdřív jsem se naučil stroje opravovat, pak jsem našel dodavatele a začal je i prodávat,“ popisuje Štandera. Dnes je jeho firma jedním z hlavních hráčů v Praze a středních Čechách, kde se v tomto oboru pohybují jen dvě další firmy. „Nejde ale o klasickou konkurenci. Spíš si pomáháme – když třeba jeden z nás nemůže, druhý za něj zaskočí,“ říká.

Přestože se teď My Dear Clothing vrací zpátky na scénu, její financování zůstává stále plně v rukou jejího zakladatele. „Teď je to pořád takový můj koníček, ale chci se tomu věnovat víc. Optimalizovat provoz v prádelnách tak, abych měl víc času na módu. Ale úplně je opustit? To zatím ne,“ uzavírá Štandera.