Kdo zachrání jeden život, zachrání celý svět, hlásá Talmud a také nový snímek o Nicholasi Wintonovi. Muže, který dokázal z předválečného Československa zachránit 669 dětí, v něm hraje Anthony Hopkins. Co od snímku, jehož příběh v Česku povětšinou známe, čekat? Pořád silnou dávku emocí, kterou ale dokáže zařídit i bez patosu. A taky příjemný rozměr, který ukazuje, že na to Winton nebyl sám.

Hlavním lákadlem Jednoho života je Anthony Hopkins, jehož angažmá si vyžádala Wintonova dcera, podle jejíž knihy film vznikl. Hvězdný herec ale obstarává jen polovinu filmu. Tu, která se odehrává v pozdních 80. letech a v níž starý Winton bilancuje nad svým životem a přemýšlí, jak naloží se svědectvím o minulosti, které s sebou táhne posledních padesát let.

Druhá část filmu začíná v zimě roku 1938, kdy se mladý Winton (Hopkinse zde vystřídá Johnny Flynn) vydá do po Mnichovu okleštěného Československa pomáhat britským dobrovolníkům s čímkoliv, co bylo v Praze potřeba. Velice záhy dojde k tomu, že chce ze srdce Evropy odvézt československé, rakouské i německé děti, kterým hrozí s blížící se nacistickou okupací velké nebezpečí. A tak se pustí do práce, nad kterou dodnes žasne patrně každý, kdo se o ní dozví.

Od března do září 1939 vypravil osm vlaků, které do Spojeného království přivezly 669 převážně židovských dětí. Pro ty ale musel Winton se svými spolupracovníky najít pěstouny, sehnat peníze požadované jako zálohu pro jejich návrat, opatřit jim víza a v neposlední řadě přesvědčit jejich rodiče, aby je vůbec poslali pryč. To všechno Jeden život ukazuje, stejně jako legendární pořad That’s Life z roku 1988, kde se nic netušící Winton s některými ze „svých dětí“ setkal.

Skutečný Winton byl nesmírně nezištný, nestál o slávu, a když už se rozhovořil o svých činech, vyzdvihoval i přičinění ostatních. Ten filmový je přesně takový a Jeden život dává velký prostor i Martinu Blakeovi, Trevoru Chadwickovi a Doreen Warrinerové, Wintonovým kolegům z Britského výboru pro uprchlíky z Československa. V rámci autenticity snímek ani nemůže činit jinak, protože především poslední dva jmenovaní byli na rozdíl od známějšího zachránce mnohem delší čas v Praze.

Ve filmu jim pomáhá i místní pracovnice Hana. Její postava podle slov režiséra Jamese Hawese, jenž se podílel na Pánovi času nebo Černém zrcadle, vznikla sloučením všech československých dobrovolníků, kteří s výborem v náročné předválečné době spolupracovali. Svou troškou přispívá i Wintonova matka Babi v podání Heleny Bonham Carter ve své už tak trochu tradiční „tetkovské“ (ale funkční!) póze, připomínající třeba Korunu nebo Královu řeč.

Neobyčejný příběh těchto do jisté míry obyčejných lidí je v Jednom životě zpracován příjemně civilně. Z diváckého pohledu to ale znamená, že vás nemůže ničím překvapit. Zároveň citlivou story nijak neznevažuje lacinou sázkou na akci, při níž by snad Winton na poslední chvíli hollywoodsky dobíhal odjíždějící vlak. Dramatičtější okamžiky ve snímku nastanou, ale zůstávají v mezích uvěřitelnosti či jsou spojené s osudem posledního transportu, který z Prahy vyrazil v den vypuknutí války.

Foto: Vertical Entertainment

+7

Znamená to ale i to, že ač s historií Jeden život nakládá uctivě, současně tím přináší poměrně plochý divácký zážitek. Dynamiku filmu dodává střídání časových linek, ale obě tak trochu jako vlak na kolejích směřují k jasnému a z dálky viditelnému cíli. V případě dřívější poloviny filmu je to vypravení posledního Kindertransportu, v modernější části pak vystoupení Nicholase Wintona ve zmiňovaném pořadu na BBC. To je mimochodem zachycené s velkou přesností včetně drobných gest, kdy si Winton/Hopkins utírá oči nebo sahá po kapesníku.

Je to právě ten pořad, ze kterého pochází proslulé video, na němž na výzvu moderátorky povstanou hosté ve studiu vděčící Nicholasi Wintonovi za svůj život. Víte, že to přijde, ale stejně se neubráníte slzám. Stejně jako Winton samotný. Jeden život této scéně dodává o to silnější náboj, neboť do filmového publika obsadil potomky dětí zachráněných Wintonem, jak se dozvíte nejpozději ze závěrečných titulků.

Snímek Jamese Hawese není oslnivý. Drží se při zemi, nechce a ani nemůže překvapit. Na to je Wintonův příběh u nás příliš známý. Je ale zpracovaný s pokorou a lidskostí, která dá neuvěřitelným činům Wintona a jeho spolupracovníků patřičně vyniknout. Jeden život je zkrátka takový film, jaký by si o sobě Nicholas Winton nejspíš sám přál.