Jen málo dnes aktivních umělců českého původu si dokázalo ve světě vydobýt takové jméno jako Yemi A.D. Coby tanečník a choreograf pracoval s Kanyem Westem a prosadil se také jako multidisciplinární umělec a kreativec, který se jako jeden z osmi lidí na světě má vydat na vyhlídkový let kolem Měsíce. V posledních letech se v rámci svého projektu Moonshot Platform pro mladé inovátory ale zabývá i otázkami sociální rovnosti a ochrany klimatu.

Už jen tento krátký výčet činností značí, že jednačtyřicetiletý rodák z Liberce v sobě má něco speciálního. Představivost a kreativita jsou jeho největší devizou, která asi nejvíc vyplouvá na povrch, když dostane prostor nerušeně a přirozeně hovořit. Takovou možnost dostal i v novém díle podcastu Čestmíra Strakatého.

Yemi A.D. v posledních měsících pobývá hlavně v New Yorku, kde se naplno věnuje rozvoji své platformy Moonshot. Ta se zaměřuje na tvorbu prostředí pro mladé inovátory z celého světa a propojuje jejich projekty zaměřené na udržitelnost a sociální rovnost. Uspořádala už několik konferencí a rozdala stovky tisíc dolarů v rámci svých Moonshot Awards. Jedná také o akcelerátoru v Evropě a spolupracuje i s OSN nebo s newyorským starostou.

Široký záběr je podle Yemiho potřeba proto, že na zvládnutí výzvy v podobě klimatické změny budou potřeba všemožné talenty. Byť to může vypadat, že vykračuje dalece mimo svůj původní obor, ve skutečnosti prý spíš dělá to, co ho baví víc.

„Uvědomil jsem si, že Moonshot mě baví víc než věci, které jsem dělal předtím. Ať už to bylo v byznysu, reklamě nebo eventech, tak to bylo o podněcování lidí k nakupování něčeho, co nepotřebují. A najednou jsem přesunul kreativu do impactového světa a dělám s mladými lidmi a inovátory. Moc mě to baví a má to i úspěch,“ říká Yemi. Do platformy se v počátku zapojila kupříkladu i Madeleine Albrigtová.

Moonshot se celá myšlenka ostatně nejmenuje náhodou. Podle Yemiho slov to byla právě skupina, jež stála v jejím zárodku, která ho svým nadšením podnítila k cestě ke zdánlivě nesplnitelnému snu. Chtěl totiž letět na cestu kolem Měsíce v rámci skupiny, kterou sestavoval ve spolupráci se SpaceX japonský miliardář Júsaka Maezawa. Nejdříve se obával reakcí, ale se svým bláhovým snem se pak svěřil seminární skupině ve Spojených státech, jíž se účastnil.

„Reakce třídy byla skvělá. Říkali, že jestli tam má někdo letět, tak já. Jestli se to má někomu podařit, tak mně. A pojmenovali naši třídu Moonshot, aby mě podpořili,“ vypráví v podcastu Čestmíra Strakatého Yemi. Na unikátní vesmírnou misi vybrán byl Yemi později skutečně vybrán, a pokud se uskuteční, tak se stane prvním vesmírným turistou z Česka.

S americkým prostředím, v němž se nejčastěji pohybuje, je původem česko-nigerijský umělec spojen dlouhodobě. Přiznává, že svým způsobem je mu v něm (i jako zástupci LGBTQ+ komunity) svobodněji a příjemněji. Cesty do Spojených států pro něj prý vždy byly „nakopávací“, protože zjistil, že strop toho, čeho může dosáhnout, je mnohem výše, než si dokázal představit z české perspektivy. „Když ti někdo ukáže, co vše je možné, tak si to jako vzorec následně dokážeš představit i v jiných prostorech či řemeslech,“ popisuje.

Že některé západní země mají svůj „strop“ mnohem výše, například i v otázkách sociální rovnosti, vnímá podle svých slov už delší dobu. Sám takovou společnost zažil například v Nizozemsku, kde se s ním o jeho sexuální orientaci byli lidé schopni bavit dřív než kdokoliv z Česka. Tyto zkušenosti ho přesvědčily o síle inkluze a diverzitních týmů. Jsou to i principy, které stojí v základu Moonshot Platform.

„Inkluze není jen o tom, že spolu různé děti chodí do stejné třídy,“ naráží Yemi na kontext vzdělávání, v němž se o inkluzi často mluví v Česku, „být inkluzivní znamená, že si sedneme za stůl s lidmi, s nimiž nemáme na věci stejné názory. A snažíme se s nimi vytvořit cestu kupředu.“

Nejen do firem, projektů, ale společnosti jako celku sice diverzita postupně proniká víc a víc, ovšem Yemi už se dívá o krok dopředu. Tolerance, kterou chováme k odlišným názorům, je totiž podle něj málo. „Samotná tolerance není v pořádku. Nechci mít společnost, kde se lidé budou jen tolerovat, vzájemně iritovat a vlastně se nevnímat. Chci mít společnost, kde se lidé respektují.“

Přiznává však, že podobná rovnost není zadarmo a někdo „ji ve finále musí zaplatit.“ O zmenšování rasové nebo i genderové diskriminace, která je ve společnosti po staletí, se podle něj budou muset současná i budoucí generace zasadit i na úkor vlastního pohodlí. Třeba tím, že ono pomyslné kyvadlo nerovnosti na čas vychýlí na druhou stranu a kupříkladu postoupí místo v důležité funkci někomu, kdo bude přispívat k lepší reprezentaci populace. Pragmatičtějším důvodem může být třeba i to, že diverzifikované týmy jsou zpravidla výkonnější.