Tupperware a Avon v problémech. V devadesátkách vtrhly do Česka, teď už je jejich styl prodeje oldschool

Jejich zboží v Česku často prodávaly ženy na rodičovské dovolené. Získaly tak sociální kontakty i přivýdělek. Teď ale specifický styl prodeje netáhne.

tupperware a avon

Foto: CzechCrunch

Americké fenomény v oblasti plastového nádobí a kosmetiky mají finanční trable

0Zobrazit komentáře

Americký fenomén v oblasti plastového nádobí, firma Tupperware, vyhlásil tento týden v USA bankrot. Po téměř osmdesáti letech fungování se společnosti už nedaří brzdit klesající prodeje a zaujmout mladé zákazníky. O měsíc dříve přišla se stejnou zprávou také kosmetická firma Avon. Co plastové krabičky a řasenky spojuje? Obě firmy praktikují multi-level marketing (MLM), kdy prodejci nabízejí zboží své síti zákazníků, často složené z přátel, a za to pak mají nárok na provize. Populární jsou značky i v Česku, obzvlášť mezi matkami na rodičovské dovolené.

Oběma se kdysi nesmírně dařilo, ale v posledních letech to byl strmý pád. Jen samotná Tupperware spadla za posledních deset let v tržbách na polovinu. Z 2,6 miliardy amerických dolarů (52 miliard korun) bylo najednou jen 1,14 miliardy dolarů (zhruba 22 miliard korun). Co za to mohlo? „Krachy firem jako Tupperware a finanční problémy Avonu mohou být symptomem širšího trendu, ale není to nutně konec multi-level marketingového modelu jako celku,“ myslí si Jiří Hnilica, děkan Fakulty podnikohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze.

Zásadní podle něj je, že MLM firmy mají v současné době větší konkurenci než dříve a musí inovovat. Pokud konkurenci nezvládnou čelit, může to být pro ně fatální. Mění se také trh a nastupující generace už nechce nakupovat na prodejních večírcích v obývácích. „Mladší generace jsou více orientované na digitální prostředí, mají vyšší technologické dovednosti a jsou méně ochotné trávit čas přímým prodejem,“ vypočítává Hnilica důvody, které mohou stát za finančními problémy zmiňovaných firem.

Kdysi to byl ale v Česku hit. Produkty americké firmy Tupperware sem dorazily začátkem devadesátých let společně se znovu nabytou svobodou. Neprodávaly se ale v obchodech, nýbrž si je dealovaly kamarádky přímo od výrobce. Většinou šlo o matky na rodičovské, což potvrzuje i Lenka Malinová, která se prodeji produktů od Tupperware věnuje dodnes.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

„Já jsem se v devadesátých letech vdala do Prahy, narodily se mi děti a začal mi chybět kontakt s lidmi, se kterými bychom se pobavili i o něčem jiném než o plenách,“ vypráví, že motivací pro ni, stejně jako pro většinu ostatních žen, které se na prodej Tupperware nebo třeba Avonu vrhnuly, byla hlavně snaha vymanit se ze sociální izolace.

Kamarádka jí tak v roce 1997 ukázala mísu na kynutí těsta a další produkty a Lenku Malinovou zboží natolik zaujalo, že si ho začala sama kupovat a nakonec i dodávat svým známým. „Jejich produkty se mi tehdy líbily a mám je ráda i teď. Nikdy mě to neživilo, ale nedělalo mi problém pozvat holky do obýváku a uspořádat dýchánek, jsem takový organizační typ,“ říká.

Zdůrazňuje, že byť šlo o plastové nádobí a krabičky, často velmi drahé, výrobky byly kvalitní. „Spoustu toho nádobí z devadesátek mám dodnes a stále je funkční. Krabičky na svačiny teď používají už moje dospělé dcery pro svoje vlastní děti,“ směje se a vzpomíná, že jí tahle „brigáda“ bokem přinášela nakonec i pracovní uspokojení. „Stanovila jsem si cíl, kolik čeho chci prodat, a když se mi to podařilo, měla jsem ze sebe dobrý pocit.“

dupes

Přečtěte si takéKdyž je kopie víc sexy než originál. Generace Z si oblíbila dupesKdyž je kopie legín víc sexy než originál. Generace Z si oblíbila dupes, jsou levnější

Nutno ale i zmínit, že ne vždy působilo chování firem praktikujících MLM eticky a podle kritiků mělo rysy pyramidového prodeje. Nové zájemkyně například v minulosti musely zaplatit vstupní poplatek, aby vůbec mohly výrobky prodávat.

Navíc řadová dealerka na slušný výdělek často vůbec nedosáhla a nedosáhne ani dnes. Slibovaný vysoký podíl (například 23 procent) z ceny prodaného zboží totiž získá až při určitém obratu. „Ty holky to dělají spíš proto, aby si mohly koupit produkty dané firmy a aby měly důvod potkávat další lidi,“ uzavírá Malinová.

Párty, které prodávají

Jak to ale všechno vzniklo? Plast ještě ve 40. letech minulého století nebyl tak populární jako dnes. Byl křehký a zrovna nevoněl. S tím si ale Earl Tupper, zaměstnanec amerického chemického giganta DuPont, zvládl poradit. Z kousků polyethylenové strusky, což je odpadní produkt z procesu rafinace ropy, se mu podařilo vyrobit lehké a odolné krabičky, hrnky, mísy a talíře. Jídlo skladované v Tupperových krabičkách vydrželo v lednici mnohem déle, a přitom si zachovalo chuť i kvalitu. Byznys plán byl tedy na světě. Měl jedinou vadu – zboží se neprodávalo.

K Tupperovu štěstí se však o práci v jeho firmě přihlásila matka samoživitelka Brownie Wiseová, které došlo, že nádobí je ideálním výrobkem pro prodej na společenských setkáních. A tak Tuppera přesvědčila, aby naprosto změnil strategii firmy. Stáhl proto zboží z běžných obchodů a začal je distribuovat výhradně přes své vlastní prodejce, tedy hlavně prodejkyně, na takzvaných „Tupperparty“ – sousedských společenských setkáních, kde bylo zboží představováno přátelům a známým.

Přestěhovali jsme se do paneláku v Olomouci, já jsem byla na mateřské dovolené a potřebovala jsem kontakt s lidmi.

Strategie se osvědčila a firma začala vydělávat. V roce 1954 už činily tržby 25 milionů dolarů. Wiseová se v padesátých letech stala viceprezidentkou společnosti, což bylo u ženy v té době v USA velmi neobvyklé. Postupně se stala legendou osobního prodeje a tváří firmy na veřejnosti, což ale Earl Tupper špatně nesl. Ke konci padesátých let ji tak z firmy kvůli obvinění, že kazí její jméno, donutil odejít a ještě ten samý rok podnik za 16 milionů dolarů prodal síti drogerií Rexall.

Následně se rozvedl a odstěhoval se na Kostariku. Zato Wiseová se po odchodu z Tupperware pokoušela o vlastní podnikání a působila i v realitách. Úspěch ze svého působení v Tupperware už ale nikdy nezopakovala.

Avon je tady!

Podobným způsobem jako Tupperware prodává své produkty i americká kosmetická firma Avon. A taky ta se po 138 letech fungování letos ocitla v podobných problémech. Její mateřská společnost, firma Natura, vyhlásila bankrot. Přitom podobností je víc: i Avon vtrhl do českých byznysových vod v devadesátých letech a zaměřil svou pozornost na ženy na rodičovské.

„Přestěhovali jsme se na začátku devadesátých let z východního Slovenska do paneláku v Olomouci, já jsem byla na mateřské dovolené a potřebovala jsem kontakt s lidmi,“ popisuje Erika Vránová moment, kdy se poprvé setkala s Avonem. „Dostal se ke mně leták, kde manažerka z Avonu nabízela spolupráci za vstupních 250 korun. Na letáku byla fotka modelky Pavlíny Pořízkové, která vypadala krásně, a já jsem na sobě měla oblečení ze second handu, neměla jsem peníze na kosmetiku a strašně jsem ji chtěla,“ říká.

Postupně s nabídkou make-upů a řasenek obešla dům, ve kterém bydlela, kamarádky a známé známých. Kontakty se jí začaly rozrůstat. „Za pár let jsem v Olomouci měla víc známých než moje tchýně, která tam žije celý život,“ směje se Vránová.

img_4958

Přečtěte si takéKoupit si birkinku, nebo akcie jejího výrobce Hermès?Flipovat se dají byty i kabelky. Co je ale lepší: mít birkinku, nebo akcie módního domu Hermès?

Pro úspěšné prodejkyně pořádala společnost i byznysové konference, kde se mohly setkat s hvězdami, jako byl například Karel Gott. To bylo podle Vránové pro všechny zapojené ženy velmi motivační. Erika Vránová jako jedna z mála ale nezůstala jen u podomního prodeje. Z Avon lady, jak se prodejkyním ve firmě říká, se stala obchodní ředitelkou a později získala práci manažerky v jiné kosmetické firmě, ve které působí dodnes. Na období v Avonu vzpomíná ráda. „Myslím, že jsem se tam hodně naučila, například řídit auto. Také jsem potkala strašně moc lidí z celého světa. Splnila jsem si tam svůj sen,“ uzavírá.

Avon samotný se dlouhodobý pokles pokoušel řešit. Mezi lety 2011 a 2022 klesl v příjmech z devíti miliard dolarů (zhruba 180 miliard korun) na 2,7 miliardy dolarů (54 miliardy korun). Zastavit pád nepomohlo ale ani spuštění e-shopů, ani otevření kamenných obchodů. A řadu problémů v současnosti způsobily i soudní spory o to, zda některé složky v kosmetice mohou způsobovat rakovinu. Nové zprávy by však podle mluvčí českého Avonu neměly místní pobočku ovlivnit.

Poznámka: Doplnili jsme vyjádření českého Avonu a upřesnili.

Deník začínající elektrocyklistky ve městě aneb Jak jsem zdolávala Prahu s automatickou převodovkou

Na bicyklu jsem řadu let neseděla a cesta do kopce mě děsí, i když jdu pěšky. Natož v pedálech. Týden jsem testovala, jestli to změní elektrokolo.

Eliška NováEliška Nová

elektrokoloStory

Foto: Michal Mančař/CzechCrunch

Reportérka Eliška Nová s elektrokolem od Decathlonu

3Zobrazit komentáře

Jako malá jsem jezdila na cyklistické tábory a na chalupě jsem prakticky neslezla z kola. Jenže to všechno je už dávno pryč, na kole jsem neseděla snad deset let. Až loni ve mně začal hlodat červíček, který toužil se zase svézt. Splnilo se mi to na Třeboňsku, Praha je ale, co se cyklistiky týče, trochu jiný rybník. Zvlášť když bydlíte na kopci. Při představě, že sjedete dolů do práce a pak se s těžkým kolem vláčíte zpátky, je nic moc. Ale pozor, dneska už existuje řešení skoro na všechno. A přání se plní.

Kolo, které kromě lidské energie pohání i ta elektrická, mi půjčili tam, kam směřují pro sportovní potřeby a vybavení desetitisíce Čechů – v Decathlonu, který patří k největším sportovním řetězcům v Česku. K dispozici jsem dostala celohliníkové elektrokolo, jež má navíc automatickou převodovku. A tu, zcela upřímně, nemám ani ve svém autě.  Po týdnu ježdění na kole jsem si uvědomila, že mít vítr ve vlasech z jízdy na kole patří k těm nejlepším věcem na světě. A že na kole můžu díky elektrickému motoru jezdit i já. Klidně v kopcovité Praze.

Den první

Vyrážím z práce v Karlíně a jsem z toho trochu nervózní. Je to vůbec první jízda, když nepočítám asi deset metrů na parkovišti. Je to kolo, říkám si, co by se na tom asi dalo pokazit. S takovou vystačím jen k prahu tunelu pod Vítkovem. Čeká mě stoupání, fyzičku nemám a tak pálím otáčky směrem nahoru. Neřeším, že podojím baterku hned na začátku – směrem na Žižkov je to prakticky jen krpál. Po dvou metrech sesedám z kola a vedu ho až nahoru. Debilní jsem já, nebo to kolo? Vždyť by to mělo být snadné, říkám si.

Tuším správnou odpověď, ale stejně nadávám. Beru si pauzu na ledové kafe, a to v Café Pavlač, kde ho dělají tuze dobré. To pomáhá. Stejně jako asistence u jízdy, a tak když kamarád hlásí, že jsem si jenom špatně nastavila režim, s úlevou hlesnu: „Ok, tak snad ten týden přežiju.“

Doma si místo sjíždění sociálních sítí hledám trasu na zítřejší ráno. Potřebuju do centra, na Karlovo náměstí. Cesty mám na výběr tři. Střemhlav za provozu po hlavních, to se mi nechce. Spodní zase vede asi čtvrtinu délky přes dvě cyklostezky, tu zase moc neznám. Volím tedy nejdelší jízdu. Zajedu si, ale bude to z velké části po trase, kterou znám, navíc po cyklostezce, částečně přes samotné centrum, tedy přes Václavák. A to zní fajn.

Den druhý

Už druhý den se budím s bolestí na zadní části těla. Takový lúzr! Ujela jsem sotva tři kilometry a tohle… Chvíli přemýšlím, že to vzdám, že projedu tunelem do práce, odložím kolo a skočím na metro. Nakonec se ale hecnu a vyrážím kolmo. Ovšem pro jistotu o hodinu dřív, i když mi mapa ukazuje dojezd 24 minut. Nakonec se to vyplatilo, protože sice nevím jak, ale na Karlovo náměstí dorazím skutečně přesně za hodinu. Někde jsem ztratila 36 minut.

Jedu z Vinohrad po cyklostezce a z kola slézám u křižovatky Bulhar, příliš se bojím, navíc mě překvapí zavřená Hybernská. Od Prašné brány už je to zase jedna radost. Jedete si nejdražší ulicí Prahy a koukáte na všechny ty krásný baráky. Cesta je nejlepší právě Na Příkopě, kde cyklostezku z jedné strany objímá chodník a z druhé parkovací pruh. Zato ve Spálené, mezi Národní třídou a Karlovým náměstím, z kola opět slézám a až na Institut plánování a rozvoje jdu pěšky. Provoz je příliš divoký a na mě je toho na první den opravdu moc.

Na cestě z Karlova náměstí do Karlína scházím dolů k vodě, na náplavce nasedám a vyrážím. U Mánesa musím nahoru, každopádně hned za křižovatkou děkuju pánu bohu za rekonstrukci Smetanova nábřeží a doslova královský pruh. Škoda jen, že dohromady měří asi tak 300 metrů. Od Rudolfina už jedu kolem vody až na Křižíkovu. Na náplavce se snažím držet na malém proužku, kde nejsou dlaždice – poddávají se, jako když člověk sjíždí prsty klávesnici na pianu a dokonce i vydávají zvuky, jak pode mnou klokotají.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

A po cestě odpoledne domů? Už je dobře. Poprvé prosím kolo o větší pomoc. Až dosud jsem jela jen na eko režim, teď ale zapínám režim tour a nakonec i turbo. Je asi 35 stupňů ve stínu a na infarkt je to i bez kola. Každopádně zvládnu ty nejrušnější ulice, kepec nekopec a mám za sebou patnáct kilometrů. Zadní část těla se ozývá ukrutněji, splavená ji jedu napravit do bazénu. Autem.

Den třetí

Kolo nechávám doma. Marně si namlouvám, že to je proto, že večer mám sraz s kamarádkami a budu si chtít dát skleničku. Pravda je taková, že k šílené bolesti sedacího ústrojí se přidala i ohromná bolest nohou. Třetí den, jak známo, bývá kritický. Promiň, elektrokolo, dneska vítr ve vlasech nebude. Tím pádem je ale čas říct si něco o bicyklu, na kterém jezdím. Decathlon nám do redakce zapůjčil městské kolo Owuru, které má automatickou převodovku. To znamená, že přehazovačku nepotřebujete, prostě ve všech terénech šlapete, jak vám to vyhovuje. Motor kola vychází z nápadu belgického startupu E2 Drives, s nímž Decathlon uzavřel partnerství.

Kolo má jednoduchý design, je celé z hliníku a vyrábí se v dámském i pánském provedení ve třech velikostech. Baterka vydrží hodně, záleží samozřejmě na tom, na jaký režim člověk jede: tedy bez asistence, eko, tour a turbo. Kapacita je 80 až 150 kilometrů. Pokud baterii vybijete, můžete pořád šlapat, jen to je jaksi těžší s ohledem na vyšší váhu kola. Elektronika navíc sama pracuje, takže pokud má baterie určitá procenta, kolo se tomu přizpůsobuje a třeba od dvaceti procent už nezapnete režim turbo. Baterku lze jednoduše z kola vyndat, vzít si ji do bytu a nabít. Horší je to ovšem s tou váhou, a nejenom mojí. Kolo váží přes 26 kilo.

Kolo má vlastní displej, je barevný a je integrální součástí kola v představci. Zobrazit jde čas, stav baterie a režim asistence. Ovládá se jednoduše na řídítkách. Propojit by ho mělo jít i s chytrým telefonem, to jsem ale nezkoušela. Navíc pozor, tahle mobilní funkce je zdarma první rok, pak je placená. Bicykl má zabudovanou také GPS.

No a konečně sedlo. To je sice z paměťové pěny, všichni vám řeknou, jak to je prima, ale kdyby bylo na mě, klidně ho vyměním. Suma sumárum, jízdu na elektrokole jsem si představovala nějak takhle a kdybych si měla jedno pořídit, klidně sáhnu po tomhle. Jen mě od něj dělí bez koruny 63 tisíc korun.

Den čtvrtý

Jednodenní pauza pomohla, tělo už tolik neprotestuje, a tak ráno nasedám na kolo. Ráda bych objela kostky na hlavní ulici, proto hledám, kudy jinudy můžu jet. Jenže zatímco kolo je ve skvělé kondici, stále nabito na sedmdesát procent, a i moje tělo je ve skvělé kondici, hlava, jak se ukáže, neumí číst v mapách. Na Vítkově se snažím marně připojit na cyklostezku, o které bezpečně vím, že tu je, protože jsem ji mockrát proběhla.

Objedu půlku žižkovského vrchu a cyklostezka nikde. Místo patnácti minut, což je čas, za který bych dojela do práce, se mi trasa prodlouží na půl hodiny. Kolo každopádně začíná být můj nejlepší přítel, protože když jsem den předtím musela jet domů autobusem, nebyla jsem šťastná.

Den pátý

Je víkend, a tak se rozhodnu vzít kolo na projížďku. Tentokrát vynechávám centrum města a pouštím se na cyklostezky. Fascinující je, že mám stále nabito asi na sedmdesát procent. Z Karlína vyjíždím směrem do Libně, míjím Velký mlýn, pak se moje cesta ubírá kolem Rokytky a dál a dál. Uvědomuji si, že jedu skrze místa, kde jsem nikdy předtím nebyla, přestože jsem v okolí dřív bydlela i pracovala. Při cestě směrem na Harfu objevuju novou výstavbu, o kus dál park, který jsem neznala, a pak zase ruinu, jež už dávno není ruinou. Je to všechno náramná podívaná.

Škoda jen, že čísla cyklostezek nejsou namalovaná přímo na cestě tam, kde je také obrázek kola. Takhle docela pravidelně slézám z kola, abych se podívala, jestli jedu správně. A kupodivu to tak více méně je, jen jednou se musím vracet asi dvě stě metrů. Na sluníčku je přes třicet stupňů, a jsem fakt ráda, že mi dali právě tohle kolo – cesta je s výpomocí elektromotoru snadná asi stejně, jako když otevíráte konzervu.

100-svih10

Přečtěte si takéStokilometrový švih do kanceláře na kole. Tentokrát s gravel TeslouSto kilometrů na kole do kanclu? Pohoda, když máte karbonovou Teslu mezi gravely a motor od Bosche

Znejistím, když mapa ukazuje na cestu, která snad ani do cyklosítě nepatří, navíc je to opravdu úzký a prudký kopec, který mě má zavést nahoru na Třešňovku. Špatně se rozjížídím, a pravděpodobně kvůli tomu se automatická převodovka nechytí, a tak musím zase z kola slézat. Nakonec volím jinou trasu, díky které objevuju další nové kouty Prahy. Pak už hurá domů. Najela jsem 17 kilometrů, na cestě jsem byla necelé dvě hodiny a kolo je stále velmi slušně nabité.

Den šestý

V neděli nasedám na kolo jako starý mazák. Už z cesty nejsem nervózní, byť pravda, tělo si stále nezvyklo. Hned na první kopeček přepínám na režim turbo. Skvělé na kole je, že ať vám pomáhá sebevíc, pořád musíte šlapat do pedálů – nezhynete u toho a dáte to, ale šlapat prostě musíte. To znamená, že se člověk nefláká. Mám před sebou poslední prázdninový den. Uvidíme, jak se bude jezdit za plného nedovolenkového režimu.

Den sedmý

Je prvního září ráno a provoz v ulicích skutečně zhoustl. Pruhy aut čekajících na světlech samozřejmě nemyslí na to, že mají mimo vyznačené cyklopruhy zachovat místo, aby se cyklista dostal dopředu, a tak leckdy postávám s kolem mezi vozy a vyhlížím zelenou. I to je jeden z důvodů, proč by se, aspoň podle mě, měly cyklopruhy objevovat na každé silnici.

Každopádně ani v ostrém provozu nemám strach, že teď a tady zemřu. Když mě auta objíždí, obloukem se vyhýbají, nepříjemné pohledy v zádech necítím a nadávky neslyším. Díky bohu za to. Pravda taky je, že jsem cyklistice v Praze nikdy moc nevěřila. Možná pro někoho, kdo bydlí v Karlíně a jezdí do Modřan, ale když jste na Břenově, Petřinách nebo Vinohradech, cesta do cíle je s normálním kolem jen pro opravdu zaryté sportovce.

Jenže elektrokolo, jak už určitě mnozí ví, je game changer. Cyklistika, zjišťuji, dostává smysl i v tak kopcovatých destinacích, jako je Praha. Jsem za to ráda – možná se zpožděním, ale přece.