Mluví rychle, nahlas a sprostě. Skáče do řeči. Potřebuje všechno hned, nechává vlasy ve vaně a sáčky od čaje ve dřezu. To je jen malý zlomek ze zlozvyků jedné z nejvýznamnějších českých umělkyň současnosti, Kateřiny Šedé. Při setkání s ní se člověk přesvědčí zejména o první zmíněné neřesti. Především ale pochopí, proč se rozhodla pustit se do projektu, v němž sbírá zlozvyky celého národa. Na jeho počátku byl odkaz moravského přírodovědce a zakladatele genetiky Gregora Johanna Mendela a jeho záliba v tabáku. Spočívá ale v tom, co je pro Šedou nejen v rámci její tvory velmi důležité: trvalá celospolečenská změna.

Kateřina Šedá je často popisována jako sociální architektka. Její umělecký projev totiž nespočívá jen v malování obrazů nebo tvarování soch, ale ve vymýšlení a následném realizování rozličných sociálních situací, akcí a experimentů. Jejich prostřednictvím dává nový rozměr mezilidským vztahům a účastníky se snaží vyvázat ze zajetých stereotypů, což ne vždycky probíhá právě příjemným způsobem.

Co si má pod tím člověk, který o jejích počinech náhodou neslyšel, představit? Například v projektu Od nevidím do nevidím, s nímž se Šedá v roce 2011 dostala až do prestižní londýnské galerie Tate Modern, doslova přenesla obyvatele vesnice Bedřichovice u Brna do Londýna. Před budovu galerie „umístila“ 80 bedřichovických, kteří se tam věnovali svým každodenním aktivitám. Zametali, myli auto, dováděli nebo jezdili na kole.

Několik let před tím obešla všechny paneláky v brněnském sídlišti Líšeň, aby následně z tisícovky jeho obyvatel udělala dvojice, kterým do schránky poslala košile s motivy vytvořenými podle fasád domů. Jako odesílatele přitom vždy označila protilehlou dvojici, aby měla jistotu, že dojde k žádanému kontaktu v jinak anonymním prostředí. Celá akce vyvrcholila pozváním na vernisáž do Moravské galerie v Brně a Šedá zároveň nedobrovolné účastníky projektu ponoukla k tomu, aby jí napsali svou reakci.

Od minulého roku je sociální architektka ponořená ve velkolepé Národní sbírce zlozvyků, ve které se zaměřuje na všechny obyvatele naší země. Zlozvyk do ní může přihlásit úplně každý, a i přes to, že nejde o něco, čím by se chtěli lidé chlubit, podařilo se jich posbírat už téměř 30 tisíc. Šedá přitom nepátrá po notoricky známých libůstkách, jako je kousání nehtů nebo ponožky v sandálech, ale jde jí o originální vzorce chování – právě ty totiž o každém z nás ledacos prozradí. A můžeme se jejich prostřednictvím třeba i seznámit se svým životním partnerem.

Katko, přes rok sbíráte zlozvyky českého národa. V jaké je teď projekt vlastně fázi?
Musela jsem trochu překopat celý harmonogram. Původně jsem měla v plánu, že sbírka bude veřejná před Mendel festivalem, tedy v červenci. Jenže sběry se zpozdily a zároveň jich je mnohem víc. Můj cíl původně byl, že jich uděláme 10 tisíc a máme jich skoro 30 tisíc. Plošný sběr jsem ale ukončila právě s Mendel festivalem, protože to byl přesně rok od jeho zahájení. Co se výstupů týče, nejdřív vznikne encyklopedie zlozvyků, knižní podoba sbírky. V té chci najít nějaký klasifikační rámec, kterým se pak budu inspirovat v online databázi pro větší množství zlozvyků. A akce, kdy sbírku představím veřejnosti, bude vyvrcholením těchto aktivit. Paralelně s prací na knize, klasifikací a sběry ale jela ještě jedna živá akce: seznamka v Mladé Boleslavi.

Proč jste se rozhodla sběr zlozvyků postavit zrovna na osobnosti Gregora Johanna Mendela?
Předloni jsem dostala nabídku od Mendel festivalu, který se pořádá pravidelně každý rok v den narozenin Gregora Johanna Mendela. Loni zároveň festival oslavil dvousté výročí Mendelova narození, takže pořadatelé chtěli vymyslet něco speciálního. Začali tak hledat někoho, kdo by jim pomohl Mendela zpopularizovat a obrátili se na mě. Jenže já jsem samozřejmě trochu problematický případ, takže když mi říkali, že Mendela přece všichni znají, udělala jsem si průzkum a zjistila jsem, že to samozřejmě není pravda. A nejenom, že ho nikdo moc nezná, nikoho vlastně ani moc nezajímá. Myslím z řad běžných lidí. Začala jsem tak hledat motiv v rámci genetiky, se kterým se setkáváme každý den a přes který bych mohla povědomí o Mendelovi přelít a dostat k lidem.

Což byly právě zlozvyky?
Vědcům to může připadat absurdní, ale já jsem hledala něco, s čím by se nějakým způsobem ztotožnilo čtyřleté dítě i člověk na LDN. Zlozvyky mi přišly jako skvělý formát, protože je to něco, na co denně upozorňují právě děti, nebo se jimi nějak vztahujeme k rodičům. Mendel byl zároveň silný kuřák, to se o něm ví. Mendel muzeum nedávno otevřelo expozici, kde jsou vystavené propálené ubrusy, které po něm zůstaly. Takže i když jsem to neplánovala, udělala jsem z něj nejznámějšího kuřáka v republice. Nechtěla jsem k projektu ale přistoupit otřepanou metodou, kdy vezmeme známou osobnost a zrekapitulujeme její úspěchy. Přišlo mi zajímavější to otočit a ptát se, proč ho Češi neznají, přestože je srovnatelný s Darwinem. Takže jsem se obloukem dostala k tomu, že skrze Mendela zkoumám český národ.

Zmiňovala jste, že máte nasbíraných téměř 30 tisíc zlozvyků. Vidíte v nich tedy už nějaké klasifikační prvky?
Způsobů klasifikace se nabízí hrozně moc, takže se třeba jako nejlepší ukáže, že u databáze půjdeme podle abecedy. Zajímavá a zároveň těžko tříditelná věc je, když někteří lidé napíší svých zlozvyků deset. Nádherně vám z toho totiž vyroste celá osobnost. Nebo zlozvyky vypíše celá rodina, která je na sebe vzájemně práskne, díky čemuž vznikají skvělé profily jednotlivých rodin. Takže na nás je najít způsob, jak to celé – ať už pro databázi nebo knihu – uchopit. Zároveň ne každá kategorie zlozvyků si je podobná, jinak fungují třeba lokální zlozvyky, které připadají často zajímavé jen lidem z daného místa, profesní zlozvyky jsou pak asi nejpřekvapivější kategorie, protože nikdo netušil, že může existovat tolik pracovních deformací, nebo národní zlozvyky. To je jedna z mála kategorií, která se dá vyfotit. Osobní zlozvyky lidé kvůli studu nevyfotí, ale národní nám různě vizualizují. Každá z těch kategorií je tak něčím jiná.

Kniha a databáze tedy budou mít jinou podobu?
Je to tak, chtěla bych, aby databáze byla interaktivní. Každý by tak měl možnost si na ní vytvořit vlastní profil, takže v budoucnu by rostla jako Wikipedie. To je od začátku můj záměr. Sběr by se neměl po roce úplně uzavřít, jelikož těch věcí jsou ještě stovky. Mým cílem je ale vytvořit klasifikační tabulku, ve které si každý najde svůj zlozvyk a bude mít možnost ho rozvinout dál. To, že mluvíte se psem jako s dítětem, je jedna věc, ale když tenhle zlozvyk zveřejníte na sociálních sítích, vyroste u něj 300 dalších: že lidi mluví za psa se svým partnerem, někdo dabuje své psy, paní mluví se psem, který už je mrtvý… Zveřejnění zlozvyku hraje důležitou roli, protože lidé potřebují impuls. Bez něho by je vůbec nenapadlo svůj zlozvyk někde zapsat.

Když jste naťukla konkrétní zlozvyky, můžete mi dát pár příkladů, které vám nejvíce utkvěly?
Toho je strašně moc. Některé si zapisuji. U těch profesních mám několik oblíbených. Třeba tam mám jednu učitelku ze školky, která má zlozvyk, že je jediná, kdo po obědě usne. Další profesní je od myslivce: „Čumím do mobilu i na posedu.“ A skvělý je také: „Při hádkách s partnerkou vytvořím profesionální obhajobu a nakonec z toho vyjdu dobře.“ To je advokát.

Kdo by to byl čekal. Co tam máte dalšího?
Tak třeba jeden od doktora: „Na rodinnou dovolenou si beru resuscitační vaky.“ Pak je jeden dobrý od kurátora: „Bojím se soch. Nejhorší jsou ty, co mi připomínají lidi.“ Jeden hasič pak napsal, že když blikne v koupelně světlo, lekne se, že má výjezd. A jeden z mých oblíbených: „Plánuji dovolenou tak, aby tam byly nějaké fosilie. Manželka plánuje dovolené na vulkanitech, aby tam žádné fosilie nebyly.“ Ten přihlásil paleontolog. Také jsem si zamilovala zlozvyk od jednoho vědce: „Někdy i hodinu píšu komentář do diskuse na sociálních sítích, protože mám na dané téma odborný pohled. Pak ale příspěvek neodešlu, protože mám pocit, že jsem neudělal dostatečnou rešerši.“

Měla jste pravdu, ty profesní jsou vážně překvapivé.
Některé jsou úplně geniální. V jedné pojišťovně zaměřené na životní pojištění jsem zjistila, že nikdo z jejích zaměstnanců tam není pojištěný a pokud někdo je, tak u jiné pojišťovny. Zlozvyků jsou ale tisíce, takže se ani nedá říct, které jsou nejlepší. Ale tohle jsou mé oblíbené. Tím že už jich mám hodně, vybírám si ty, které ve mně hodně zarezonují.

A co se týče osobních zlozvyků?
Nejzajímavější mi přijdou zlozvyky, které jsme nasbírali v domech seniorů. Hodně se týkají například sexu. A v téhle oblasti jde také o zlozvyky týkající se notoricky známých druhů chování, které dotyčný nějak rozvinul. Často říkám, že nedělám statistiku, ale jde mi o to postihnout nejširší možné spektrum. Takže pokud by chtěl někdo napsat, že si kouše nehty, musí ten zlozvyk nějak zajímavě rozvinout. Na jedné základní škole, kde jsme sbírali zlozvyky dětí, tak jeden kluk ukazoval, že si umí kousat nehty na nohou do různých tvarů. V osobních mě ale hodně baví také gurmánské zlozvyky, to je moje oblíbená kategorie. Třeba že si někdo udělá šunkofleky a posype si je skořicí, marmeládou maže makrelu, jí kuře i s kostmi, na špagety si strouhá tatranku.

Taková sbírka obskurních receptů…
Trochu o tom tak uvažujeme. Ráda bych vytvořila gurmánské menu složené se zmíněných zlozvyků u křestu knihy. Něco by třeba mohlo být dobré, i když se mi u většiny z nich zvedá žaludek.

Zmiňovala jste ještě národní zlozvyky. Objevilo se něco, co nás jako národ definuje?
Často jde o věci, které děláme všichni, ale nenapadly by nás. Jsou totiž tak samozřejmé, že máme pocit, že jsou normální. Jedním takovým zlozvykem je určitě tahání šutrů ze zahraničí. Někteří lidé nám dokonce posílají, že když nenajdou šutr, přivezou si alespoň dlažební kostku. Češi také tykají Vietnamcům, a když vyráží do centra města, berou si na sebe outdoorové oblečení, jako kdyby šli na osmitisícovku. A typické pro nás Čechy také je, že klidně někomu voláme v neděli v poledne.

Z toho, co jste popisovala před chvílí, je patrné, že jste zlozvyky nesbírala jen online.
Jsou kategorie, jako třeba lokální zlozvyky, pro které si musíte dojet do terénu. Lidé je totiž online vůbec nehlásí. Vyloženě to z nich musím tahat, protože je nic nenapadá. Takhle to bylo například v Broumově, kde trvalo celkem dlouho, než jsme přišli na to, že se tam lidé musí vyzouvat u zubaře i u praktického doktora. Dělají to ale už tak dlouho, že je nenapadlo označit takové chování jako zlozvyk. Někdy musím vést s lidmi novinářský rozhovor, abychom k něčemu kloudnému došli.

Jak přesně probíhal sběr zlozvyků v terénu?
Je to hodně různé. Když probíhá ve školce, kde děti psát ještě neumí, zapisuji vše do počítače. Na základních a středních školách už mohou studenti zapisovat do formulářů a my to všechno přepisujeme a editujeme. Když jde o profese, které nesnáší psaní z principu své práce, jako jsou doktoři nebo účetní, vedu s nimi rozhovor a doptávám se jich. Ve firmách si z toho v některých případech udělali workshop nebo hlavní téma večírku. Liší se to tak skupina od skupiny. Někteří lidé to vůbec nechtějí číst nahlas, někde si dají podmínku, že to nahlas řeknu, aby se u toho pobavili. Dokonce jsme byli i na svatbě.

Dalo by se říct, že se ochota ke sdílení mění v rámci sociálních skupin nebo generací?
Určitě, děti s tím mají nejmenší problém. Na základě nich jsem si zjišťovala, jestli má projekt perspektivu se někam rozvinout. První dotazníky jsem tak formulovala způsobem, na jaký zlozvyk jsou nejvíce pyšní a dávala jsem je do škol a dospělým. Dospělí se divili, co je to za kravinu, ale děcka začala hned psát, vůbec na nic se neptala. Díky tomu jsem viděla, že potenciál má sbírka velký, jen musím veřejnost dobře oslovit. Obecně největší problém je s muži nad 50 let. Ne že by se nechtěli zapojit, ale sběr trvá déle, protože jsou přesvědčení, že žádné zlozvyky nemají. Takže říkají zlozvyky všech ostatních, jen ty své ne. Hůře se mi dostávalo také do firem, někde mi zakázali sbírat profesní zlozvyky, protože mají pocit, že když se v kořenu slova nachází „zlo“, výsledek by mohl působit jako kritika firmy.

Vrátila bych se ještě na začátek, kdy jste zmiňovala seznamku v Mladé Boleslavi. Proč mohou podle vás zlozvyky dobře fungovat při seznamování?
Experiment předcházel velké seznamce, kterou bych chtěla udělat. Vycházela by právě z té klasifikační databáze, kde si vytvoříte vlastní profil. Je totiž zajímavé, že když dáte dohromady alespoň deset zlozvyků, vykrystalizuje z nich vaše osobnost. O tom, že lidi spojuje něco, na co nejsou úplně hrdí, jsem se přesvědčila už u Největšího československého rande, které jsem pořádala v roce 2018 v Brně. Lidé se na něm seznamovali na základě své nevyřešené minulosti a obchodovali na něm s věcmi, které jim zbyly po jejich bývalých partnerech. Kolikrát nás totiž daleko více spojují negativní záležitosti, ale nemusí být nutně zlé. Přece to, že večer žeru čokoládu, může být zlozvyk, ale není to nic špatného. A líbí se mi, že můj manžel ji žere taky. Seznamovat se přes zlozvyky je normální. Vezměte si, kolik lidí se seznámí tak, že chodí v práci vykuřovat do hloučku před budovu. Takže mi přijde zajímavé vytvořit profil člověka právě skrze zlozvyky, protože jejich součástí jsou i naše názory na společnost, dobře nás definují jako osobnosti.

A proč zrovna Mladá Boleslav?
Získala jsem grant u Nadace Škoda, a když jsem se vrhla na průzkum města, všimla jsem si, že Škodovka má nekuřácký areál a všichni zaměstnanci, kteří kouří, se při pauze na cigaretu shlukují před ním. Byly jich tam stovky, což mi přišlo geniální, ještě když vezmu v potaz Mendelovu závislost na cigaretách. Jen měsíc jsme tak dělali sběr ryze v Mladé Boleslavi a byla to první zkouška tohoto formátu.

Kolik lidí se zapojilo a jak seznamování vlastně probíhalo?
Do seznamky se přihlásilo asi 150 účastníků, ale nakonec jich na místo dorazilo méně, což je klasický místní zlozvyk. V první části jsme se zaměřili hlavně na vytvoření profilu každého člověka. Aby byl po celou dobu viditelný, použila jsem k tomu klasické tričko, na které měl každý napsat pět svých zlozvyků. Poté jsme se snažili představením zlozvyků jednotlivce prezentovat a nakonec jsme zlozvyky křížili v Mendelově tabulce zlozvyků. K tomu jsme servírovali zlozvykové menu: řízek, tatranku, vitacit, instantní kafe a pigi čaj. Zda vznikly partnerské dvojice, zatím nevím, ale přátelské se zrodily už přímo tam. Někteří odcházeli společně jako při seznamce v Brně a už si plánovali společné akce. Pro mě to byl ale především test, zda mají zlozvyky potenciál seznamovat, a to moje představy určitě naplnilo.

Když bychom odskočily od Národní sbírky zlozvyků i k jiným projektům, kterým jste se věnovala a věnujete, jaké je mezi nimi pojítko?
Myslím, že jich je víc. Aniž by to byla zamýšlená strategie, na každém místě se vždy snažím najít nějakou překážku, která má zároveň potenciál být spojujícím prvkem. V seznamce je to bývalý partner, což je vlastně blbost, protože lidi na seznamkách říkají, že chtějí mít svou minulost vyřešenou a nechtějí se k ní vracet. V domově seniorů to je rodný dům, na který lidé nechtějí myslet, protože je jim líto, že v něm už nemohou být, ale já je do něj vracím pomocí zmenšeniny (řeč je o projektu Vítejte!, který Šedá uskutečnila ve Středisku ošetřovatelství a péče v Hainfeldu – pozn. red.) V Bedřichovicích šlo o to, že jejich obyvatelé odjíždí z vesnice za prací a mají daleko větší šanci poznat se ve městě – proto jsem vesnici přenesla do velkoměsta. Všechny moje projekty spojuje také problém současného umění na veřejnosti. Už na škole jsem měla pocit, že bych za lidmi měla vyrazit sama a nečekat, že oni přijdou za mnou. Tenhle přístup mě doprovází už od střední školy. Daleko víc než prezentace v galerii mě totiž zajímá změna ve společnosti.

Zároveň mi přijde, že se hodně zaměřujete na spojování lidí a bourání anonymity. Proč?
Studovala jsem výtvarnou školu, i když někomu možná připadá, že nejsem umělkyně. Nebo že moje tvorba nemá s vizuálním uměním moc společného. Jsem ale přesvědčená o tom, že když si koupíte obraz nebo krásnou sochu – a teď to říkám při vší úctě k takovým uměleckým dílům –, máte prostě hezčí byt, hezčí dům. Ale když potkáte toho správného člověka, máte hezčí celý svět. S tím dobrým chlapem vám najednou i ten hnusný panelák přijde hezčí. Pořád si myslím, že právě i tohle je vizuální umění, jelikož svět nám díky tomu přijde lepší.

I to může ve výsledku vést ke společenské změně. Co dalšího je pro ni podle vás určující?
V poslední době to pro mě hodně souvisí s veřejným prostorem. Vnímám, že lidé mají pocit, že když se opraví náměstí, znamená to, že se tam bude automaticky dít víc věcí, jenže tak to vůbec není. Spousta dotací se už vyčerpala, vesnice jsou pěkně opravené, ale veřejný život v nich se nezměnil. Radní si mě pak zvou, abych vymyslela nějaké řešení a říkají: „Už jsme to spravili! Máme tady ty vánoční stromky a furt tam nikdo není!“ Tyhle díry uprostřed měst jsou podle mě velké téma, jenže města mají problém s financováním řešení tohoto problému. Jsou ochotná dát velké prostředky na rekonstrukci náměstí, ale pak za vámi přijdou a myslí si, že vám dají 100 tisíc a vy problém vyřešíte. Pořád jsme totiž nedošli do fáze, kdy bychom byli ochotní investovat do veřejného života obyvatel stejné peníze, které se investují do betonu a chodníků. V tomhle je Česko hrozně pozadu.

Vy sama se snažíte přijít s nějakým řešením?
Snažím se, ale jde to hrozně pomalu. Když se pořádá třeba soutěž na park za 100 milionů, jehož cílem je propojit obyvatele, musí se vzít 20 milionů a udělat paralelní soutěž na program. Do té by se mohli přihlásit tvůrčí lidé (výtvarníci, herci, režiséři, hudebníci…), kteří by načrtli, co se vlastně bude v parku dít, aby do něj vůbec někdo měl důvod chodit. Umím si představit, že v budoucnu by náměstí či jiná veřejná prostranství mohla mít například svého dramaturga, který by plánoval, co se na nich bude odehrávat. A i když dnes máme ve městech různé oslavy, vánoční trhy a podobně, je vidět, že radnice při jejich organizaci mají strach, aby vyhověly všem občanům. Takže ve velké míře to často skončí koncertem, cukrovou vatou a pivem. Ale přece nejsme pitomci, abychom v tomhle století cokoliv slavili takovým způsobem.

Zmiňujete zapojení kreativních oborů. Domníváte se, že by se do pojetí veřejného prostoru měli zapojovat i vizuální umělci jako vy?
Rozhodně. Umělecké školy, kterých jsou u nás desítky, každý rok chrlí další a další absolventy a pak nevíme, co s nimi dělat. Přitom jde o kreativní lidi, kteří by měli být právě v téhle roli – mohou posouvat všechny možné obory. Bohužel dnes, když potkám nějaké spolužáky z umělecké školy, kteří nepokračují v uměleckém oboru, ale působí třeba jako radní za kulturu, tak mi se svěšenou hlavou řeknou, že se nevěnují umění. Místo aby hrdě řekli, že ovlivňují kulturu! Mají pocit, že selhali, protože nenaplnili kritéria umělecké školy, nevystavují, neprodávají, nejsou v časopisech. V tomhle jsme zamrzli v minulém století, protože umělec může mít spoustu různých uplatnění v různých oborech, které má možnost posouvat.

A kdybyste vy nebyla umělkyně, co byste dělala?
To úplně nevím. Asi bych dělala něco s lidmi. Když jsem byla malá, říkala jsem, že bych chtěla být ředitelka.

Čeho?
To nevím. Ale já jsem nikdy moc nepochybovala o tom, co chci dělat. Věděla jsem to odmalička, akorát mě nenapadlo, že by to mohl být konkrétní obor. Dělám tak pořád to samé, jen jsem si tu činnost monumentalizovala, což je do určité míry velké štěstí. Bylo ale těžké vybudovat to takovým způsobem, že moje činnost i někomu dalšímu dává smysl. Nikdy jsem ale nestála před tím, že bych si říkala: „Tak tohle nepůjde…“ Ať už jde o cokoliv, vždycky to nějak udělám, i kdyby to mělo být zadarmo nebo za málo peněz. Což bohužel vážně platí, proto máme pořád starou škodovku, ne mercedes.