Když se procházíte Černošicemi a míjíte zdejší honosné vily, říkáte si, co se tak ukrývá za jejich zdmi. V případě jedné z nich je náplň interiéru pro mnohé jistě nečekaná. V jedné její části se totiž nachází základna známého tatéra Ondřeje Konupčíka, ve druhé pak ateliér, kde tvoří obrazy společně se svým parťákem Radimem Kašpárkem. Každý z nich je jiný, oba je už několik let spojuje výtvarné umění, k němuž si našli cestu právě prostřednictvím tetování. Po četných pokusech, více i méně úspěšných, společně vyvinuli techniku, která je v kontextu světové tvorby značně neobvyklá.

Ať už se o začátcích umělecké dráhy bavíte s kýmkoliv, vždy se nabízí zjistit, jak se vlastně daný člověk dostal k tomu, že může v současnosti hrdě říkat: živí mě má vlastní tvorba. I když Ondřej Konupčík a Radim Kašpárek tvoří spolu, na cestu k umění každý z nich vykročil jiným způsobem. „Studoval jsem umělecké školy, ale spíše se zaměřením na restaurátorství a design. Umění mě ale vždy fascinovalo, zejména tvorba Vladimíra Boudníka nebo Hanse Rudolfa Gigera, bavilo mě zkoumat organické tvary a různé vzory,“ začíná vyprávět Konupčík.

Své nadšení v průběhu let přetavil v kariéru velmi úspěšného tatéra, který jako jeden z prvních v Česku už před 25 lety začal rozvíjet formu výtvarného tetování. Experimentoval ale i s rozlivem tetovacích barev, které speciální technikou vymýval z papíru. V průběhu let mu pod rukama prošly stovky lidí, které zdobil barevnými obrazy připomínajícími akvarelové malby. A díky tomu se seznámil s Radimem Kašpárkem, který k němu do studia přišel proto, že si chtěl od tatéra nechat akvarelem zkrášlit celou ruku.

„Já vůbec nevycházím z uměleckého prostředí, nechodil jsem na uměleckou školu, jsem elektrikář s maturitou. Když jsem se s Ondrou seznámil, dělal jsem projektanta v rodinné firmě, kterou jsem měl jednou zdědit. Ale do toho jsem ve volném čase maloval, zkoušel jsem různé nové techniky a s Ondrou jsme o tom spolu vždycky hodně mluvili. To dospělo až k tomu, že jsme společně začali s malbou i experimentovat,“ navazuje na vyprávění Radim Kašpárek.

Občasné experimenty se ale postupně měnily ve stále větší nadšení. Jak Ondřeje tak Radima dlouhodobě fascinovala práce s barvami a vodou. Ponořili se do zkoumání turecké techniky ebru a japonské techniky suminagaši, které obě staví na principu malby na vodě. V obou případech se barvy rozlévají na vodní hladinu a pro dokončení obrazu je potřeba je přenést na plátno či jiný materiál otisknutím. Výsledky jsou sice úchvatné, přesto se ale obraz deformuje, barvy se z vody navíc nepřenesou kompletně, takže může být výsledek trochu vybledlý.

„Neustále jsme tak řešili, jak by se něco takového dalo provést i ve větším formátu, ale hlavně tak, aby se křehká vrstva barvy při přenosu nepoškodila, aby se dala přenést skutečně v celé své kráse. Radim na takové technice už nějakou dobu pracoval, a když mi ji ukázal, říkal jsem si, že jsem něco takového nikdy předtím neviděl. Bylo ale potřeba vypilovat technické detaily, dovést to k dokonalosti. No, a jednou za mnou přišel s tím, že se mu to povedlo,“ říká Konupčík.

Krabička od másla a náhoda

Kašpárek k tomu vzápětí doplňuje, že když něco děláte každý den, je jen otázka času, než problém rozlousknete. Přiznává ale, že mu k velkému „aha“ momentu pomohla tak trochu náhoda. „Už jsem byl na cestě, jak dostat barvu na plátno co nejlepším způsobem. Pracoval jsem s krabičkou od másla, do které jsem barvy rozléval. Jeden takový pokus jsem pak tak trochu omylem nechal tři dny žít svým vlastním životem, protože bylo léto a někde jsem pařil. A když jsem se k nádrži vrátil, voda byla vypařená a na dně zůstaly jen ty barvy,“ směje se Kašpárek.

Od té doby mohlo začít umělecké duo techniku malby krok po kroku tříbit. Na dno speciální nádrže umístili plátno, nádrž naplnili vodou a začali zkoumat, které barvy jsou nejlepší, s jakou teplotou vody je vhodné pracovat a co dělat, aby na hladině vznikaly zajímavé vzorce. S barvami je to vůbec velká alchymie – dospěli k tomu, že nejlepší je syntetický akryl, míchají ho ale s dalšími látkami, bez kterých by se z něj ve vodě stala emulze a klesl by ke dnu. Vychytanému procesu ale předcházela celá řada nepovedených pokusů.

„Zkoumali jsme i to, jak výsledek ovlivňuje kvalita vody. I do té přidáváme různé komponenty, aby se na její hladině vytvořil povrch, díky němuž funguje jako přenosné médium, po kterém barva pěkně klouže. Trvalo nám asi sedm let, než jsme techniku úplně vychytali, a stále ještě nejsme na konci experimentování. Proto ani nechceme zatím prozrazovat, s čím a jak přesně pracujeme. Zároveň ale ukazujeme alespoň něco, aby si lidé nemysleli, že jen v ateliéru kopneme do kýblu a je hotovo,“ směje se Konupčík.

„Ale jak se víc dostáváme do povědomí galeristů a jiných tvůrců, stále více se setkáváme se zpětnou vazbou, že na tuhle techniku ještě nikdy nenarazili,“ pokračuje. Dalšími důležitými nástroji v jejich tvorbě jsou speciální pádla, jak přezdívají vodním „štětcům“, které používají pro rozliv barev. Jde o nosiče s různými drážkami a otvory, z nichž se jednotlivé odstíny barev snadno dostanou na hladinu vody.

Pak už stačí jen dech. Výsledný obrazec tak vzniká tím, že do barev dvojice z každé strany fouká – silně, slabě, přerušovaně. To vše má vliv na to, co postupně člověku vznikne před očima. Ondřej Konupčík v tomto případě používá přirovnání ke sklářství, kde výsledné objekty také ovlivňuje dech jejich tvůrců.

 

„Nikdy nevíme, jak bude vypadat výsledek, což je na tom všem vlastně nejzábavnější. Pracovně jsme si tenhle umělecký styl pojmenovali jako explorismus, protože v každém obrazci, který se rozhodneme dostat na plátno, pak něco hledáme. Pracujeme s rozměrem plátna, přemýšlíme o barevnosti, občas se do výsledku promítnou naše nálady, ale pokaždé v něm chce jeden z nás něco najít,“ popisuje proces tvorby Konupčík.

Sázka na uměleckou dráhu

Dvojice spolu začala intenzivně pracovat v roce 2015. V té době ale netušila, že se bude svou tvorbou o několik let později živit. Ondřej měl rozjetou tatérskou kariéru, které se nevzdal a tetuje dodnes, i když v menší míře. Radim ale opustil jistotu hnízda v podobě rodinné firmy a pustil se do kreativní práce, jejíž výsledky nebyly zprvu vůbec jisté. Ale díky tomu, že přišli s inovativní technikou malby, jejímž prostřednictvím vznikají podmanivé organické tvary probouzející fantazii, se o ně trh začal poměrně záhy zajímat. A to i ten umělecký.

„Asi sedm let pro nás byla tvorba koníček. Velký boom ale přišel během pandemie covidu, kdy jsme nemohli dělat nic jiného, a tak jsme začali chrlit jedno plátno za druhým – to i díky tomu, že si lidé najednou chtěli vybavovat interiéry uměním a o naši tvorbu začal být celkem zájem. Obrazy jsme nosili ke skvělému černošickému rámaři panu Křížkovi. A vždy, než jsme si hotový obraz vyzvedli, ho tam pan Křížek nechal nějakou dobu ležet. Jednou si tam pro obraz přišel Tomáš Kameník z Galerie Kodl. Začal se na nás pana rámaře vyptávat a nakonec mu tam pro nás nechal svou vizitku,“ vzpomíná Konupčík.

„Jenže my jsme byli tehdy ještě podělaní,“ dodává se smíchem Kašpárek. Což v překladu znamená, že si nevěřili natolik, aby se s galerií spojili. Neozvali se tak hned, ale až po druhé pobídce z Kameníkovy strany. Krátce na to je začala galerie Kodl zastupovat a jejich díla se začala objevovat v aukcích, díky čemuž se dostali do povědomí širšího okruhu lidí. Zároveň vzhledem k tomu nyní svou tvorbu prodávají o 70 procent dráž, než tomu bylo na začátku – a její hodnota stále roste.

Krátce na to se také začaly nabalovat větší spolupráce, v jejichž rámci mají Konupčík a Kašpárek možnost propojovat malbu s více obory. Český výrobce kol Festka je například oslovil pro vytvoření tří rámů, které jsou „pokryté“ jejich signaturními tvary. Vytvořit jeden takový rám přitom trvalo i deset dní. Nejprve bylo potřeba na vodní hladině vytvořit každý jeden malý obrazec, rám se poté ponořil do vody a vzor se na něj „nabalil“. Jedno kolo se vydražilo v charitativní aukci pro Centrum Paraple za 600 tisíc, druhé putuje po festivalech a výstavách a třetí si pořídil cyklistický nadšenec za 800 tisíc korun.

Loni se pak duo Ondrash & Kašpárek spojilo se šperkařkou Lenkou Kerlickou a společně vytvořili kolekci osmi variant šperků. Pro jejich vznik ale museli převést malbu do prostoru. Nejprve tak vytvořili modely z hlíny a na ně potom přenesli reliéfy malby. Výsledek poté jejich kolega Jakub Vychodil načetl 3D skenerem a nanesl na model detaily z malby, na 3D tiskárně vytiskl formu a do té se vylilo zlato. Podle Ondřeje Konupčíka je právě tento přístup něco, co by ve své tvorbě chtěli dále rozvíjet. Vnímá totiž, že ploché malby, které vznikají na vodní hladině, mají ohromný prostrový potenciál.

„Když se na ně podíváte, vidíte, jakou mají hloubku. Umím si je tak představit i jako desetimetrové objekty v prostoru. Zjistili jsme, že čím hladší povrch slouží jako podklad pro barvu, tím je výsledek lepší, takže jsme začali více pracovat se sklem. Plátno totiž nedá vyniknout celé té barevné sytosti, ale sklo, obzvlášť když jím projde světlo, tomu dává úplně nový rozměr. Nyní už spolupracujeme s Jirkou Šínem, který v huti vyrábí obrovské skleněné objekty speciální technikou bez řezu. A můj velký sen je přenášet malbu právě na tyhle velké prostorové kusy,“ přibližuje Ondřej Konupčík.

Tvorbu dua Ondrash & Kašpárek bude možné letos vidět od 14. března v DSC Gallery a příští rok ho čeká velká samostatná výstava v brněnské Kalina Gallery. Její prostory vyplní 25 obrazy rozměrného formátu. „Celý rok tak budeme zavření v ateliéru, což je velká zodpovědnost, ale ohromně se na to těšíme. Právě ten velký formát je totiž něco, co si tento typ malby opravdu zaslouží,“ uzavírá Ondřej Konupčík.