Odmala se raději vyjadřoval malbami než mluvou, o několik let později pak svou vášeň ke kreslení přetavil v životní náplň. Maluje obrazy, dělá s firmami na kreativních spolupracích – a tetuje. Je to výtvarný umělec každým coulem, většina lidí však Ondřeje Konupčíka, který ve tvůrčích kruzích vystupuje pod pseudonymem Ondrash, zná jako tatéra, jednoho z nejprogresivnějších v Česku. „Začátky ale byly krušné,“ říká.

Ondřej Konupčík příliš mnoho rozhovorů do médií nedává. „A když už někam jdu, je to vykoupeno tím, že mi je ráno špatně,“ říká v podcastu Čestmíra Strakatého, který má od něj mimo jiné několik tetování na své ruce. Právě v rámci necelého hodinu a půl dlouhého povídaní, jehož úvodní část je dostupná níže, popisuje Ondrash svůj příběh – od nevinných kreseb doma až po seriózní byznys na plný úvazek.

Narodil se v Přerově u Olomouce, kde dlouho žil. „Nasával jsem různé techniky z mého okolí, protože jsem ale z malého města, moc jich nebylo – nejprve to bylo nějaké modelování, pak lehké graffiti,“ popisuje Ondrash to, co stálo na začátku jeho kreativního rozvoje. „Pak na to navázala střední škola, poté vyška (studoval Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně – pozn. red.). A nakonec to přešlo do tetování,“ doplňuje.

Dnes je Ondrash mistrem v tom, co dělá. Byl jedním z mála, kteří se v Česku na začátku nultých let začali věnovat takzvanému výtvarnému tetování, které je v jeho režii definované akvarelovými a barvitými obrazy. Hodně se v minulosti inspiroval švýcarským malířem Ruedim Gigerem, mimo jiné tvůrcem slavného hollywoodského monstra Vetřelce. Bavily ho totiž přirozené linie, na kterých si Giger zakládal.

„Tehdy bylo tetování v těžkém undergroundu. Zdaleka nebylo přijímáno mainstreamem tak jako dnes. Nebylo trendy. A byl tam takový glanc rebelství. To vše mě na tom bavilo,“ pokračuje známý český umělec. „Když jsem začínal, počítala se maximálně dvě tetovací studia, taková doupata, na město. Každý si střežil své tajemství a nepouštěl do nich konkurenci,“ dodává a zmiňuje, že nyní je situace úplně opačná.

Ke kouzlu malování na kůži ho přivedl Vladimír Futák, který mu na začátku poskytl zázemí k tomu, aby se o této disciplíně dozvěděl něco víc. „Internet prakticky neexistoval. Nebyl YouTube. A všichni si své know-how schovávali pro sebe,“ doplňuje a vzpomíná na krušné začátky své tetovací kariéry, které byly plné stresu. Roli v tom hrála mimo jiné taková drobnost jako tenké rukavice, díky nimž se ruka o něco znecitlivěla. „Pedálky, kabely, zvuk jak u zubaře… Stresovalo mě to,“ říká.

Na otázku, jestli někdy zkoušel tetovat na prasečí hlavu nebo ovoce, což tatéři v začátcích občas dělají, odpověděl dost odmítavě: „Ne, to mě nikdy nelákalo. Od svých čtrnácti let jsem vegetarián, takže kůže šly stranou. A lidí bylo dost. Když začínáte a trochu se to o vás rozkřikne, tak se stane, že na jednu kérku přijde dalších deset lidí. Takže to bylo dobré. Materiálu bylo dost.“ Jen o tetování ale jeho profesní život není.

Ondrash také se svým dlouholetým parťákem Radimem Kašpárkem, se kterým se potkal jednoho času ve Znojmě, kde měl studio, maluje obrazy. A následně je prodává. Sedli si hlavně z toho důvodu, že oba milovali techniku takzvaného rozlivu barev – i proto jsou jejich obrazy poněkud abstraktní. Aby toho nebylo málo, kreativně spolupracuje také s firmami a je zakladatelem iniciativy Zkruhu, jež pořádá tetovací happeningy a pomáhá potřebným.

Co dalšího na sebe Ondrash v podcastu prozradil? V čem mu pomohlo bojové umění? Jak se vypořádával se šikanou ve škole? Proč je návštěva jeho tetovacího studia založena na příbězích? Nejen o tom mluví v podcastu Čestmíra Strakatého, jehož úvodní verzi si můžete poslechnout výše.