Své první čepice pletla Mahulena Pertlová pro příbuzné a známé. Po revoluci však začal být o zboží značky Kama takový zájem, že se její čepice a čelenky staly nedílnou součástí českých sjezdovek. Ve svém pleteném království časem zaměstnala manžela a také děti. Těm dnes pomalu předává otěže společnosti s produkcí 100 tisíc čepic a 10 tisíc svetrů ročně, ve kterých se světu předvádějí i sportovci na olympijských hrách.

Když mi byly dva roky, dostal jsem od rodičů pletenou čepici s třásněmi, která hrála všemi barvami. A byť do ní už hlavu nenasoukám, i po 30 letech je stále jako nová a připravená zahřát. Pochází od Mahuleny Pertlové, kterou ruční práce vždy bavily, ale dlouho pletla jen sama sobě pro radost.

Zlom přišel v momentě, kdy otěhotněla, a jelikož byly obě její děti nedonošené, musela s nimi původně klinická logopedka zůstat dlouhou dobu doma. „Manžel byl profesionálním muzikantem a věčně mimo domov. A já jsem potřebovala dělat něco svého,“ vzpomíná Pertlová.

Nejdříve se pustila do šití, ale zákaznice, kterým u sebe doma brala míry, nepřinášely do domácnosti příliš klidu a jejich děti, které je často doprovázely, už vůbec ne. Proto se rozhodla začít plést čepice, které mohla vyrobit sama a v tichu. Nejdřív pletla jen pro rodinu, brzy však začal přicházet i zájem z okolí.

„To bylo ještě za bolšana. V létě 1989 jsem si nechala udělat povolení na trhy mladých výtvarníků, kde mi pár čepic schválili na národním výboru Prahy 7. Se sestrou jsme pak nakoupily vlnu a odjely s dětmi na chatu, kde jsme upletly 300 čepic,“ říká dnes devětašedesátiletá Pertlová s tím, že se jí okolí nejdřív smálo, co bude s takovým množstvím čepic dělat. Jenže po všech se zaprášilo během jediného víkendu na trhu. Za vydělané peníze koupily další vlnu, upletly další čepice a byznys se po příchodu revoluce začal rozjíždět.

Časem bylo nutné dát čepicím jasný podpis v podobě názvu značky a loga. Ze složeniny jmen Mahulena a Kateřina, jak se jmenovala její sestra, vznikl název Kama. „Maka se nám moc nelíbilo. Znělo to jako opice,“ vysvětluje s úsměvem Pertlová, která návrhem loga pověřila svého muže Jiřího.

Jelikož se coby muzikant znal dobře se zpěvákem Karlem Černochem, vydal se za ním a jeho počítačem Atari, který Černoch vlastnil jako jeden z prvních v tehdejším Československu. Spolu vytvořili první logo značky se značně zubatým fontem kvůli nízkému počtu pixelů obrázku, což ovšem evokovalo i pletací vzor. „A čtvereček před ním, to jsem si zase jen tak sešila dva kusy látky. Úplně náhodně,“ doplňuje Pertlová, která začala mít v roce 1991 tolik práce, že na Kamu už přestala sama stačit.

Postupně tak nabírala externí pracovní sílu, až měla najednou 50 pomocnic na výrobu čepic. Tím se ovšem kvalita kus od kusu lišila, což bránilo většímu rozletu do zahraničí. Proto se Pertlovi rozhodli investovat do pletacího stroje a sáhli rovnou po tom nejlepším, který byl na trhu k dispozici.

Na německý pletací stroj Stoll si vzali půjčku 3 miliony korun, což byla v porevolučních letech astronomická suma. „Já jsem z ní nespala a myslela jsem si, že to nikdy nesplatíme. Najala jsem pletaře a jeli jsme na tři směny, protože jsme potřebovali ten stroj vytěžit na úplné maximum, aby se zaplatil,“ vzpomíná Pertlová.

Výroba v krytu a sklepích

Z bytu na pražské Letné, který začal připomínat jedno velké skladiště vlněných přízí s centrálou v dětském pokojíčku, se přesunuli do nových prostor. Nejdříve za instalatérskou dílnu, následně do bývalé vinárny, truhlárny i někdejších prostor krytu civilní ochrany. Investice do stroje pomohla stabilizovat kvalitu, a protože Jiří Pertl i jeho švagr, kteří oba začali ve firmě působit na plný úvazek, uměli anglicky, Kama postupně expandovala do zahraničí. Dařilo se především v Německu, které se v průběhu 90. let stalo pro firmu vůbec nejsilnějším trhem.

A opět bylo nutné se přestěhovat na místo, které by jejím potřebám lépe vyhovovalo. „Jeden čas jsme měli výrobu, sklad a prodejnu v pěti domech,“ dodává Pertlová s tím, že zboží a materiál přenášeli po ulici. Nakonec se rozhodli koupit pozemek v Suchdole, kde si na zelené louce postavili zcela nové výrobní prostory, do kterých se definitivně přesunuli v roce 2003.

Nechat si vyrábět zboží v zahraničí nebylo podle Pertlové nikdy na pořadu dne. Vždy si chtěla zachovat nad výrobou maximální kontrolu. A tak zatímco jiné značky přesouvaly produkci do Litvy, Bulharska, na Ukrajinu a dál na východ, až nakonec jejich know-how zakotvilo v Číně, Kama stále vyráběla a vyrábí v Česku. A to i přesto, že toto rozhodnutí do jisté míry znamenalo ztrátu postavení na německém trhu, který dal přednost levnější asijské produkci.

Pletené trendy

Nabídky od výrobců z východu chodí synovi Mahuleny Pertlové do e-mailu dnes a denně. Jak ovšem Adam Pertl vysvětluje, odesílateli už nejsou čínští majitelé dílen, textilní produkce se na východě přesouvá spíš do zemí jako Bangladéš, Pákistán, Afghánistán či Indonésie. Jejich nabídky však Kama přehlíží, a naopak se soustředí na zdokonalování vlastní výroby.

V roce 2019 společnost investovala okolo 25 milionů korun do modernizace svých výrobních prostor a omlazení technologií. Stroje nakoupené v 90. letech vystřídaly ty nejmodernější pletací technologie současnosti, teplo z nich je rekuperováno a využíváno k vytápění budovy a o jejich pohon se částečně stará energie získávaná ze solárních panelů.

Změny se však odehrály i ve vedení společnosti. Sestra Mahuleny Pertlové spolu se svým manželem Kamu opustili, zatímco potomci Adam a Klára se pustili do práce s rodiči naplno. „Kama byla vždy součástí našeho života. Jako levnou pracovní sílu nás používali odmala,“ říká v nadsázce Adam Pertl, který se skutečně se svou sestrou objevoval v katalozích firmy jako dítě a objevuje se v nich coby model dodnes.

Přiznává však, že zapojit se do fungování společnosti svých rodičů bylo pro něj zpočátku náročné. „Protože jsi zlobil,“ dodává s mateřskou něžností jeho matka. Okamžitě však zdůrazňuje, že svým dětem od začátku nic neservírovali na zlatém podnose, naopak na ně v relativně nízkém věku naložili velkou zodpovědnost.

Právě to Adam Pertl označuje za důležitý faktor, který mu pomohl se s firmou sžít. Dostal totiž na starost návrhy kolekce mířící na mladší zákazníky a měl radost pokaždé, když se kolekci dařilo. Jeho sestře byl zase z pozice finanční ředitelky svěřen nelehký úkol hlídat ve firmě veškerá čísla.

Příliš velké teplo

Adam Pertl se dnes stará o vše spojené s grafikou, online prodejem, péčí o zákazníky a návrhy nových kolekcí. Na nich spolupracuje se svou matkou, zatímco otec se stará o marketing. „Každý umíme něco, a tak se velmi dobře doplňujeme, což nakonec pomohlo i utužení našich vzájemných vztahů,“ vysvětluje syn.

Jeho úkolem je dnes dát Kamě po letech opět trochu nový směr, který mimo jiné souvisí i se změnou počasí. Z čepičářů, jak sami sebe v Kamě označují, vyrábějících vysoce funkční oblečení do tuhých mrazů se totiž musí stát firma, která dokáže obléct zákazníky i do zimy, jako je ta letošní, kdy se průměrné únorové teploty pohybují vysoko nad bodem mrazu.

„Utíkáme od vzorovaných věcí do urban a fashion stylu, ke kouskům, které mohou lidé nosit pořád. Opravdu funkční vlněné svetry posíláme do Grónska, ale u nás to přestává dávat smysl. Naše dominantní cílová skupina jsou ženy středního a vyššího věku, s aktivním životním stylem, ekonomicky zabezpečené a především loajální k původní české značce. Ale my si teď potřebujeme otevřít dveře k mladší generaci, která hledá udržitelnost a jiný vizuální styl,“ vysvětluje Adam Pertl.

Neznamená to však, že by se Kama chtěla vzdát svých kořenů. Produkty z merino vlny pro ni budou vždy na prvním místě. Výhody tohoto materiálu spočívají v udržitelnosti, vysoké funkčnosti i schopnosti odpuzovat pachy, díky čemuž není nutné výrobky tak často prát. Od stejného dodavatele jej Kama odebírá již od roku 1995 a postupně k němu přidala i materiály, jako je Gore-Tex či Windstopper, které značce otevírají cestu k často velmi netradičním zákazníkům.

„Oblíbili si nás například golfisté v Irsku. Tamní hřiště jsou na útesech a často se hraje v nepříznivém počasí. Golfisté proto mají rádi naši čepici z merino vlny s Gore-Texem. A protože do Irska jezdí hrát golf i hodně Američanů, tak je teď začínáme zasílat také do Států,“ říká s úsměvem Pertl.

Kama v minulosti oblékala i sportovce, jako jsou běžci na lyžích Lukáš Bauer a Kateřina Neumannová, či celou českou olympijskou výpravu na zimních hrách v Turínu. Dnes svými svetry a čepicemi vybavuje na zimních olympiádách andorrské reprezentanty. „Doufáme, že i na příštích Zimních olympijských hrách v Cortině 2026 budou Andořané nastupovat v Kamě. Zdá se, že si naše oblečení oblíbili, protože je nosili již na čtyřech předchozích zimních olympiádách. U větších týmů je to primárně o penězích a na to my nemáme sílu,“ vysvětluje Pertl s tím, že obrat Kamy se v loňském roce pohyboval okolo 51 milionů korun a v letošním roce bude o pár procent nižší.

Roční produkce firmy činí 80 až 100 tisíc pletených čepic a doplňků a dalších 8 až 10 tisíc svetrů, sukní či plédů. Zhruba 70 procent zboží končí u českých zákazníků a zbytek putuje do světa. Kama by nyní ráda navázala na úspěchy, které měla v 90. letech v Německu, a na tamním trhu se více etablovala.

Tendencí zkoušet něco nového je daleko víc, jak ale říká Pertlova sestra Klára, jedná se spíše o „piditendence“. „Určitě nemáme podobné ambice, jaké můžete slyšet od jiných podnikatelů, kteří chtějí růst desítky procent ročně. My tíhneme ke stabilitě a kontinuitě. Čím víc člověk roste, tím víc starostí to přináší. A pokud nás to všechny baví a živí, tak to není potřeba výrazně měnit,“ říká Klára Kráčalíková a její bratr s touto vizí souhlasí.

„Nejsme hladoví. Za ty roky jsme měli spoustu příležitostí to položit a spoustu příležitostí vyletět nahoru. Ale to jsme nikdy nechtěli. Kdybychom rostli víc, už bychom nedokázali dávat takový servis zákazníkům a samotným zaměstnancům,“ vysvětluje Pertl s tím, že si dokáže představit, že jednou bude firmu předávat i svým dětem. „Chtěl bych je k tomu minimálně vést. Dřív jsem si to neuvědomoval, ale Kama je čistá hrdost a radost. Ale samozřejmě – co budou chtít dělat, to budou dělat. Když tak je sem natlačíme,“ uzavírá se smíchem.