Postavme něco krásného. Nejen, že to bude hezky vypadat, ale zároveň skvěle sloužit, poskytovat přístřeší mnoha lidem a zajišťovat práci. Pak, o mnoho let později, budova vlivem neustálého vývoje zestárne a přestane sloužit. Tak ji rozeberme a postavme něco nového. Takový scénář znají mnozí odmalička třeba díky stavebnicím LEGO, ale fungovat tak můžeme i v reálném světě.

Běžná architektura sice typicky nefunguje jako dílky, které do sebe zapadnou a drží, dokud z nich nemá vzniknout zase jiná věc. Architekti z dánského studia Adept ovšem na otázku, proč by to tak nemohlo být i u architektury, nenašli správnou odpověď, a tak dali vzniknout pivnici, kterou jde snadno rozebrat a vše použít znovu.

Není vlastně překvapivé, že je jednou z prvních takových. Budovy se zkrátka vždy stavěly s cílem je co nejlépe vybavit proti negativnímu vlivu času. Stále ostatně existují tisíce let staré pyramidy, Koloseum a mnoho dalších antických monumentů. Značná část současné architektury by ale spíše neměla mít stejné ambice, už proto, že s životem dlouhým stovky, natož tisíce let se u nich ani nepočítá. Stejně se ale jejich konstrukce této myšlence vzpírá.

Zcela rozebíratelná pivnice minipivovaru Braunstein Brewery, nahlížející na celou záležitost jinak, nevznikla nikde jinde než v Dánsku, domovu Lega. U nové budovy jsou ale vedle hravosti a fantazie důležité hlavně ekologické cíle. Jakmile vyčerpá svou užitečnost, její konstrukční prvky místo skládky nebo složité, neúplné recyklace mohou rovnou skončit zase na stavbě něčeho jiného. Zero waste architektura.

„Design počítající s rozebráním byl klíčovým faktorem hned od začátku projektu,“ říká jeden z architektů Adeptu, Anders Lonka. Vlastně lze rovnou hovořit o budově, která vznikla právě k tomuto účelu. Pobřežní město Køge, kde se nachází, totiž v horizontu následujících deseti let plánuje aplikovat rozsáhlou strategii pro přizpůsobování se vlivům klimatických změn.

Místo zděné budovy, jejíž blízkou budoucností by dost možná byla demolice, dávalo mnohem větší smysl pivnici postavit z oceli, dřeva a skla smontovaných vruty a šrouby. To přitom v žádném případě neznamená výslednou podobu větší boudy, ale naopak krásnou, moderní, provzdušněnou stavbu, dávající své konstrukční pojetí na odiv.

„Vidíte strukturu, vidíte, jak je celek poskládaný, vidíte jednotlivé prvky stavby. Nic před vámi není skryté,“ popisuje Lonka. Pokud takový výhled náhodou neocení návštěvníci, tak rozhodně lidé starající se o údržbu budovy. Například banální výměna poškozené trubky je skutečně banální – stačí odmontovat a nahradit, bez jakéhokoliv probourávání se zdivem.

K neoficiálnímu zero waste statusu se navíc přidávají relativně nízké uhlíkové náklady, protože použité materiály i způsoby výstavby totiž do ovzduší vypustí mnohem méně skleníkových plynů než tradičnější postupy. Například použité dřevo pak samozřejmě pochází z udržitelné těžby. Emise, které přeci jen vzniknou, mohou být rozloženy v dlouhém časovém úseku, v němž budou upcyklované (proces přeměňování odpadového materiálu v nové materiály) konstrukční prvky sloužit.

Právě na tento aspekt se podle Anderse Lonky ani jinak ekologická architektura zaměřuje příliš málo. Používají se sice novátorské návrhy minimalizující energetickou náročnost budov, ale co období před a po tom, kdy v nich tráví čas lidé? „Momentálně se všichni potřebujeme zlepšovat ve snižování dopadu na přírodu když stavíme,“ říká Lonka.

Několik set kilometrů od Braunstein Brewery se chystá jiný projekt přemýšlející podobně. Na dánském ostrově Bornholm má vyrůst klimaticky pozitivní hotel, který bude z většiny postaven z již upcyklovaného dřeva a žuly. Autoři návrhu nového sídla Atlassianu v Sydney se dřevem experimentují rovnou ve formátu 180 metrů vysokého mrakodrapu.

Zde přitom, jak vysvětluje Lonka, spočívají největší výzvy upcyklovatelné architektury omezené stabilitou kompatibilních materiálů. Výškové budovy jednoduše potřebují silné základy, u nichž se alternativy k betonu stále hledají poměrně těžko. Postupně se ale nacházejí cestičky k udržitelnějším řešením.

I díky tomu si může například Dánsko stanovit cíl do roku 2050 dosáhnout uhlíkové neutrality. Podle OSN v současnosti stavba, provoz i bourání budov stále generují až desítky procent z celkového objemu skleníkových plynů vypouštěných do atmosféry.

Architekti jako Anders Lonka proto začínají přicházet s novými způsoby myšlení o svém oboru, kdy se více než kdy dříve klade důraz ekologické dopady. „Je to vlastně o změnách pojímání toho, jak stavíme, jak pracujeme s materiály a jaké používáme produkty,“ říká autor rozebíratelné pivnice.