V Evropě je tématem číslo jedna válka na Ukrajině, kam vtrhla armáda Vladimira Putina. Přestože ji sleduje také Jan Růžička, v Hongkongu, kde dlouhodobě žije, se ruská invaze tolik neřeší. „Je to podobné, jako bychom v Česku četli o válce někde v Africe. Je to zkrátka příliš daleko a řeší se tu jiné věci,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch, který jsme ostatně začali na euro-asijské lince vést ještě předtím, než válka vypukla. A bavili jsme se především o tom, kde Asie proti Evropě ztrácí, kde má naopak navrch a čím bychom se mohli na východě inspirovat, pokud jde například o boj s klimatickou změnou.

Šestatřicetiletý Jan Růžička je aktuálně šéfem vnějších vztahů skupiny Home Credit, která patří finanční skupině PPF rodiny Kellnerových. Růžička se kvůli této pozici před lety přestěhoval z Pekingu do Hongkongu a na starosti má Spojené státy, Asii i Evropu. Neustále tak pendluje po celém světě, pokud je to zrovna možné. V Česku předtím deset let pracoval pro vládu jako ředitel kabinetu ministerstva zdravotnictví a vedle toho, že sám studoval na prestižní britské univerzitě v Cambridge, tak na univerzitách v Evropě i Asii přednášel například o behaviorální ekonomii.

Když jsme se začali bavit o tom, jak je vlastně v Asii, kterou dobře zná, přijímáno spojení ESG a pod ním spojená nefinanční kritéria měřící dopad na životní prostředí (E), respekt k sociálním hodnotám (S) a aspekty prospěšného řízení společností (G), udělali jsme si exkurz do asijské historie. Bavili jsme se o jejím velkém technologickém rozmachu a podívali jsme se na to, kde se mohou evropští politici inspirovat, když mluví o tom, jak je třeba zachraňovat planetu a co pro to musí udělat občané.

„Platí, že se můžeme v Evropě rozkrájet, ale je nás málo, takže bez Asie ani Spojených států to nepůjde. Celá hra musí být globální,“ odpovídá Jan Růžička na otázku, zda má smysl, abychom se snažili v Evropě, když třeba v Asii zatím nejsou v některých ohledech tak daleko. Zároveň však Růžička dodává, že na východě mnohem lépe pochopili, jak se dají opatření v rámci ESG aplikovat v praxi. Nedělají z toho jen zákazy a omezení, ale přetaví mnoho myšlenek v pragmatický byznys. Lépe to pak podle něj přijmou i občané.

Asie je pro většinu z nás pořád hodně vzdálená. Ty bydlíš v Hongkongu, třetím největším finančním centru světa. Jak vnímáš tamní boom technologií?
Začnu zeširoka, ale pro pochopení, jak lidé v Asii uvažují nad vším od změny klimatu až po internet, je důležité si definovat, co vlastně Asie je. Asie je v první řadě velká, žije v ní 59 procent lidí z celého světa. Zároveň jde o region, který má obrovskou dynamiku. Před třiceti lety tu byli obyvatelé hodně chudí, ale nikdy v historii se lidé nedostali tak rychle nahoru jako za posledních třicet let v Indii, Vietnamu, Číně, Thajsku nebo na Filipínách. Došlo k obrovskému boomu ekonomiky, a to včetně té reálné, kdy to pocítily nejen výrobní podniky, ale i samotní občané. Za mnoho z toho může rozmach technologií a digitálního světa.

Jak to probíhalo?
Nejprve lidé chtěli mít co jíst, chtěli střechu nad hlavou a důstojně bydlet. Pak si v 90. letech chtěli koupit lokální spotřební zboží, elektroniku – mít kazeťák a bavit se. A pak nastoupil zázrak jménem mobilní telefon. Jestli byl v Asii za posledních třicet let nějaký game changer, bylo to mobil. Nejde jen o komunikátor, ale také o platební bránu, nakupování, noviny, vzdělání. Mobil změnil hru a Asie díky němu šla nesmírně nahoru. Přestože je tu pořád nerovnost a spousta chudoby, lidé se pořád mají lépe a lépe.

Technologie mění i západní svět, ale rozumím správně, že v Asii je ta dynamika ještě větší?
V mnoha částech asijského kontinentu před digitálem velké části ekonomiky vůbec neexistovaly. V horách, na indickém venkově nebo na Borneu nebyly kamenné banky, nemocnice nebo nákupní střediska. Stovky milionů lidí vůbec nebyly součástí trhu a ekonomické výměny v moderním slova smyslu. To všechno změnil digitální svět, díky němuž Asie přeskočila několik vývojových stupňů.

Jak se ten digitální a technologický rozmach projevoval v praxi?
V dnešním Vietnamu přes 70 procent lidí nemá účet v bance. A většina z nich jej nikdy mít nebude. Proč? Protože všichni platí mobilem a peníze mají v online peněžence. Ti samí lidé, kteří ještě dvacet let zpátky žili v čistě hotovostní společnosti, přeskočili rovnou do budoucnosti. Nikdy nepoznají šekové knížky, výpisy z banky nebo plastové kreditky.

Analogicky na mnoha ze stovek ostrovů jihovýchodní Asie neexistuje offline zdravotnictví tak, jej známe od nás. Může tam být možná praktik nebo zdravotní sestra, ale rozhodně tam nebude třeba dermatolog. A už tam nikdy ani nebude, protože svoje znaménka si můžete zkontrolovat telefonem přes aplikaci, která má perfektní rozpoznání obrazu propojené s umělou inteligencí.

Jako člověk, který v Asii několik let žije – jak bys pojmenoval největší rozdíly mezi Evropou a Asií?
Lidé tu vidí, že se mohou mít lépe, že jsou sociální vrstvy propustné a člověk je schopen se dostat nahoru. Každý se proto nesmírně snaží. Proto také Asiaté věří ve vzdělání a chtějí dát svým dětem to nejlepší. Na rozdíl od Evropy se to týká i velmi chudých lidí. V Asii také lidé vůbec nemají problém „vydělávat sami na sebe“ a podnikatelů, OSVČ, švarcsystému a lidí, kteří melouchaří, je zde výrazně více než u nás. To všechny vede ke snaze inovovat a neustále přemýšlet, jak vydělávat víc.

Není žádný zaměstnavatel, stát nebo sociální systém, který by se o ně postaral v případě problémů. Osobně tento model nijak nepropaguji, ale kromě nevýhod to má i dopad na dravost místních podnikatelů. Všechno se to ostatně odráží ve skutečnosti, že dnes se 35 procent světového HDP tvoří v Asii a pochází odtud 40 procent světových jednorožců (startupů s hodnotou přesahující miliardu dolarů – pozn. red.). Technologie byly v Asii o tom, že se lidé chtěli mít lépe. Inovace byly a jsou pouze pragmatický nástroj.

Když mluvíš o Asii, započítáváš do toho i Čínu, nebo je to případ sám pro sebe?
Všechny asijské země jsou případ sám pro sebe, mnoho z nich je ostatně větší než celá Evropa. Některé základní rysy mají podobné, ale liší se podobně jako Čech a Belgičan, byť jsme na konci dne jedna velká evropská kultura. Jako Asii vnímám vše od Pákistánu na východ, od Japonska na západ a od Ruska na jih. Čína, Indie, Thajsko, Vietnam, Laos, Filipíny, Malajsie, Singapur, Bangladéš, Indonésie, jihovýchodní Asie, to je jeden prostor.

Japonsko, Korea a Tchaj-wan jsou díky své minulosti se západem mnohem více spojené, jde o již extrémně rozvinuté země, které fungují trochu jinak. Všechny od Pákistánu až po Japonsko každopádně spojuje takzvaná sociální harmonie, role státu a komunity, která je víc než jednotlivec. Dále také dlouhodobé vnímání času, úcta ke stáří, pracovitost, vnímání konkurence a vědomí, že na tvoje místo čeká sto dalších zájemců.

Kam se posouvá Asie dnes?
V jeden moment už lidé měli všechno zboží, mobil, oblečení i byt, a tak začali chtít služby. Začalo se investovat do vzdělávání pro děti, zlepšilo se zdravotnictví a péče o starší. A nakonec chtěli lidé začít žít v dobrém prostředí, respektive nechtěli dál žít ve smogu. A tady přichází do hry ESG. Asiaté od začátku chápou, že největší problém je v případě klimatické změny smog. Brali ho jako dlouhodobou daň za svůj obrovský rozmach, ale před pár lety se to zlomilo. Smog je všude obří politické téma.

Klimatická změna je velké téma také v Evropě.
Jenže na rozdíl od Evropy i Spojených států, kde je boj za klima až metafyzický, prostě „zachraňme planetu“, jde v Asii opět o pragmatickou záležitost. Lidé chtějí žít kultivovaně a nechtějí, aby děti dostávaly kvůli smogu astma, místní řeka byla jedovatá a ovoce na trhu bylo plné zplodin. Proto k tomu politici přistupují pragmaticky a neříkají, že zachrání celou planetu, ale že do pár let zajistí, že v Dillí nebo v Jakartě bude smog poloviční. To je pro ně cíl.

Zároveň klimatickou změnu uchopili jako byznysovou příležitost, v rámci níž se mohou do světa prodávat solární panely, čističky vzduchu nebo velké baterie. Podobně rozdílně se v Asii chápe i udržitelnost v byznysu, fair trade nebo ESG. Je to vždy primárně pragmatická záležitost.

Jak může být pragmatické právě ESG?
Je tu vždy důležitý člověk. V Evropě obecně je ESG hodně brané právě jako záchrana planety, jenže se zapomíná na to, že jeho součástí není jen příroda (E jako environment), ale také sociální hodnoty (S jako social) a férovost v byznysu (G jako governance). A právě to jsou velká témata v Asii.

Co si pod těmito dvěma součástmi ESG můžeme představit?
Životní úroveň mnoha lidí v Asii šla nahoru, ale pořád existuje vysoká míra chudoby, lidé žijí ve slumech a na chudém venkově. V Číně je 1,4 miliardy obyvatel, v Indii 1,3 miliardy, Indonésie má 300 milionů lidí. A když se řeší proměna byznysu, hodně se tlačí sociální a férový aspekt. Vlády se snaží, aby peníze na rozvoj podnikání šly k těm potřebnějším, malým farmářům, řemeslníkům nebo matkám samoživitelkám.

Zároveň se politici obávají, že lidé, kteří nejsou tolik finančně gramotní, naletí nejrůznějším šmejdům prodávajícím hrnce a pánve, jak je známe z Česka. Proto se hodně skloňuje férovost podnikání, reporting, regulace, práva zákazníků a ochrana spotřebitele. Zejména v digitálním světě a e-commerce je to obří téma.

Takže je to nějaká forma regulace?
Jako je v Evropě GDPR, tak v Asii jde o GDPR na steroidech. Dříve bylo normální, že si některé místní firmy vyměňovaly osobní data zákazníků na flash disku. Dnes už ale nic takového není možné, datová anarchie skončila. Regulátoři mají obavu z pyramidových her a Ponziho schémat, z algoritmů, které si budou vybírat zranitelné jedince a těm něco nabízet, nebo z krádeží dat. Je také obava, že se mnoho lidí zadluží a vznikne velký sociální problém. Mnoho lidí si půjčuje na internetu nebo skrze aplikace, kterým vůbec nerozumí.

Jak regulace internetu a digitálu v Asii vypadá?
Regulace se tu rychle mění. V Evropě se o změnách mluví roky, ale nikdo nemá vůli ani odvahu jít proti byznysu. V Asii může taková změna přijít ze dne na den a s velkými technologickými firmami se tu příliš nemažou. Zhruba před rokem a půl přišel indický premiér Módí s konceptem takzvané digitální suverenity. Řekl, že data jsou nová ropa, a proto se s nimi musí nakládat jako s ropou, tedy regulovat jejich tok, zdanit jejich nákup a prodej a hlídat, aby z nich nebyly škody, které jsem zmiňoval. A také aby nemohla vyrůst paralelní struktura, která se bude snažit ovlivňovat politiku nebo snižovat roli státu.

V Asii ostatně nemají příliš na růžích ustláno decentralizované finance a kryptoměny využívané jako skutečné měny k placení, přímo v Indii je to dokonce zakázáno. Zároveň státy od Indie až po Filipíny technologickým firmám a platformám říkají: Chcete u nás podnikat? OK, žádný problém, ale budete tu všechno danit, mít u nás servery i cloud a v žádném případě nebudete data našich občanů odvážet do zahraničí.

Ještě zpět k ochraně přírody a ESG. Když i k tomu Asie přistupuje pragmaticky, co přesně to znamená?
Zatímco v Evropě se bavíme o tom, že budeme financovat solární elektrárny a kultivovat přírodu, Asiat okamžitě přemýšlí nad tím, jak se v rámci ESG mohou vytvořit půjčky na traktory farmářům, investovat do sociálních bytů nebo vzdělávání pro chudé děti. Je velká škoda, že se to tak nedělá i v Evropě. Lidé začínají být z klimatické změny unavení, je to příliš velké a neuchopitelné téma, aby se s ním dokázali každé ráno budit a řešit ho.

Když jsem bydlel v Pekingu, bylo běžné, že jsme měli v každé místnosti přístroj na čištění vzduchu. Je to pro domácnost vysoký výdaj, ale můžeš si díky tomu „vyvětrat“. Všichni tu řekli, že tohle je ESG, tak to pojďme začít podporovat. Zlepší se tím život lidem a z čištění vzduchu se udělá byznysové téma. Navázala se na to potřeba mít filtry v komínech továren a elektráren, omezení spalování hnědého uhlí, větší udržitelnost při výrobě elektřiny a tak dále.

Jak se té energetická udržitelnosti daří?
Čína má dnes nejvíce solárních elektráren na světě, růst je v této oblasti neskutečný. Zároveň pragmaticky říkají, že zítra nevypnou uhelné elektrárny, protože by země přestala fungovat a také je hodně lidí stále chudých a levnou elektřinu potřebují. Navíc rozvodná síť a výroba elektřiny nelze přenastavit ze dne na den, ale pokračují v rozvoji. Mají plán na příštích dvacet let a postupují krok po kroku.

U nás se často argumentuje tím, že nemá cenu se chovat jinak, třeba třídit odpad, když to pak celá Asie neřeší. Jaká je realita?
Platí, že se můžeme v Evropě rozkrájet, ale je nás málo, takže bez Asie ani Spojených států to nepůjde. Celá hra musí být globální, to je evidentní. V Asii byla donedávna praktická každodenní udržitelnost pekelná. Sice se tu už nějaký čas staví velké solární elektrárny, ale ještě nedávno nebylo nenormální, že jste PET lahev volně pohodili na ulici. Situace se dnes liší stát od státu a zejména v bohatých, velkých městech je situace lepší, ale na venkově je to pořád špatné.

Co s tím?
Transformace byznysu by měla probíhat tak, aby podpořila inovace. Nemá to být jen o zákazech a příkazech. Ostatně ESG neznamená, že si jdeme něco odepřít. Proto bych šlapal do inovací a tímto způsobem změny prodával lidem i firmám. Není nic špatného na tom, když budeme podporovat domácí baterie nebo když banky začnou podporovat stavbu nabíječek na elektroauta.

Když lidé uvidí, že je to praktické a funkční, a ještě to pomůže v udržitelnosti, transformace proběhne organicky. Když se ale bude ve jménu ESG jen zakazovat, lidé to odmítnou. Evropská unie by měla zlepšit komunikaci ke svým občanům a také více tlačit na USA a Asii, aby do toho šly ještě víc.

Byť je Asie v některých ohledech pozadu, je předpoklad, že nás brzy předežene?
Asie šlape do zmíněných inovací. Řeknu konkrétní čísla: 75 procent všech velkých baterií na světě se vyrábí v Číně a 80 procent továren na čipy je v Asii. Ve chvíli, kdy Asiaté pochopili, že je to byznys a inovace, začali běžet rychleji. A ESG bychom měli primárně chápat ne jako vzletné ideje, ale právě jako byznys a inovace – a proto bychom měli i v Evropě zrychlit.

Jaká je to zpráva pro Českou republiku?
V Česku jsme sice dobře naskočili na internetovou ekonomiku, ale úplně nás minuly například biotechnologie. Přitom před padesáti lety byli čeští vědci mezi světovou špičkou, řešili eradikaci pravých neštovic a měli uznání, to už dnes neplatí. Minuly nás také high-end obnovitelné technologie jako elektromobily, kde může mít Česká republika problém, protože svět jde jinam. A teď přichází ESG inovace, na které bychom měli naskočit.

Vidíš konkrétní sektor, kterému bychom se měli věnovat? Je to postavení gigafactory, o které se mluví?
Politici by se měli zasadit o dohodu s Volkswagenem, aby Škodovka jako největší česká firma začala ještě více šlapat do elektromobility. Jsou na ni navázané desítky dodavatelů a posune se díky tomu celá země. Zároveň u nás máme velkou tradici elektrotechnického inženýrství, měli bychom podporovat startupy a firmy, které řeší baterie, úsporu energie, polovodiče. Cokoliv, co se této oblasti týká, je skvělé, stejně jako software, který obnovitelné zdroje řídí.

Stačí se podívat na Siemens, který kousek za našimi hranicemi v Bavorsku do tohoto sektoru významně investuje. Měli bychom se začít věnovat třeba větrné energii. Ne tím, že si v Česku začneme stavět větrníky, ale že budeme vyvíjet technologie, které pak budeme prodávat. Je to inovativní zboží, za které se dobře platí. To by nás mohlo posunout, protože jednou spalovací motory půjdou pryč. Ne že by je někdo zakázal, ale ve chvíli, kdy baterky v autech zlevní a zefektivní se, tak nebude důvod si elektromobil nekoupit.

Zmínil jsi, že by to měla mohutně podporovat vláda. Měla by třeba Česká republika říct, že tohle je strategický sektor? A nalít do něj velký balík peněz? Často se argumentuje volnou rukou trhu a ať se do toho stát nemotá, jenže pak nám ujíždí vlak.
Je otázka, jak moc velkou vlastně máme volnou ruku trhu. Inovace ve zdravotnictví a prodej léků online bylo v Česku ještě před pár lety sprosté slovo. Na firmy jako Pilulka nebo uLékaře.cz byl brutální tlak. Jsou to přitom firmy, které nevznikly před dvěma lety, ale mnohem dřív, jenže jim na začátku všichni házeli klacky pod nohy. V Asii vlády umožňují daleko lépe a rychleji přinášet inovace.

Naše budoucí bohatství nestojí na tom, kolik nalijeme betonu do země, ale kolik budeme investovat do inovací a technologií. Stát musí vytvořit ekosystém, v němž bude takové věci podporovat, vyhodnocovat je, podporovat ve školách. Z deseti firem pak sice uspějí třeba jen dvě nebo tři, ale mohou udělat signifikantní rozdíl. Jinak budeme pořád dodavatelé.

Abychom se na závěr vrátili obecně k celém konceptu ESG a aktuálnímu dění – ovlivňuje ho nějak z dlouhodobého hlediska válka na Ukrajině?
ESG určitě zůstane, protože se netýká jen střední Evropy. Je to globální věc. Celou dobu jsme se bavili o Asii, a když dáme Asii do spojení s válkou na Ukrajině, je zajímavé, že tohle téma v Asii nikoho příliš nezajímá. Je to podobné, jako bychom v Česku četli o válce někde v Africe. Je to zkrátka příliš daleko a řeší se tu jiné věci. Člověk si při tom uvědomí, jak je svět velký a že to, co je důležité pro nás, nemusí být důležité pro ostatní. Mělo by nám to dát určitou pokoru v tom smyslu, že spousta věcí se stane, ať chceme, nebo ne.

Svět se mění a jistoty, které jsme měli včera, mohou rychle zmizet. Ať už se jedná o bezpečnost, o hodnoty, kterým věříme, nebo o pilíře, na nichž stojí naše ekonomika. To, co se děje na Ukrajině, je jednou takovou změnou a budíčkem. Podobně razantně se ale mění také globální byznys. Proto podobně, jako jsme se díky Ukrajině probudili ze snu o věčném míru, by bylo skvělé se probudit z pocitu, že ekonomika zůstane navždy stejná. Nezůstane. Mladí zákazníci, ESG a inovace ji promění k nepoznání. Česko by proto změny mělo vzít jako příležitost a jít jim naproti. Jinak se v pomyslném ekonomickém pelotonu rychle propadneme až na chvost.