V lesích Vysočiny se zastavil čas. Hotel, kam jezdil i Werich, láká na nostalgii a přitahuje i sekty
Jan Piskoř s rodinou koupil zapomenutý hotel na Vysočině před deseti lety s vidinou rychlé investice. Do komplexu lidé jezdí za nostalgií i klidem.
Jízda hlubokými lesy Žďárských vrchů směrem k pověstnému Medlovskému rybníku má konejšivý, téměř meditativní rytmus. Za okny auta se míhají kmeny stromů, sluneční paprsky se lámou v jejich korunách a člověk podvědomě očekává, že se za některou ze zatáček objeví nanejvýš opuštěná dřevěná chata. Místo toho se však zpoza lesa znenadání vynoří betonový gigant.
Budova zasazená do jinak neobydlené krajiny může příchozího na první pohled zarazit. Až když ji člověk obejde ze všech stran, uvědomí si, že komplex, jehož architektura je kombinací raného funkcionalismu a modernismu 70. let, do vysočinské přírody podivuhodně zapadá.
„Když jsem fotografii tohoto místa viděl poprvé, přišlo mi to hrozné. Říkal jsem si, že to vypadá jako nějaká ubytovna,“ vzpomíná dnes s úsměvem spolumajitel a provozovatel hotelu Jan Piskoř. K historickému objektu se dostal náhodou, přes taneční školu, kterou vedl se svou švagrovou a bratrem Martinem.
„Naší školou prošly přes dva tisíce dětí, obrat se tehdy pohyboval kolem 30 milionů. Hledali jsme pro ně v přírodě vhodné objekty pro pořádání soustředění, což nebyl snadný úkol. Nejdříve měly spíše táborový charakter, klasické chatky, ale postupně jsme se dostali až k těmto velkým rekreačním areálům. Často jsme si nějaký objekt pronajali nebo koupili, abychom vzápětí zjistili, že pro naše účely není úplně vhodný,“ vypráví.
I proto postupem času začali bratři společně se známým provozovat několik hotelů po celé republice. Medlov přišel jako úplně poslední před deseti lety. „V tu dobu, co jsme ho kupovali, jsme byli už asi všichni blízko profesnímu vyhoření. Ale i tak jsme zariskovali a koupili budovu na stoprocentní dluh kombinující hypotéku a soukromé půjčky,“ přiznává otevřeně Piskoř. V roce 2016 za něj dali 22 milionů korun.
Poslední miliony potřebné k uzavření obchodu získali až v poslední den lhůty od soukromého investora. „Dali jsme tehdejším majitelům, odborářům, finanční nabídku. Byla nižší, než kolik požadovali, ale po půl roce se nám sami ozvali. Řekli, že pokud máme zájem, můžeme si hotel okamžitě převzít s tím, že nám ho dají na půl roku za symbolický nájem korunu měsíčně,“ vzpomíná na dramatické začátky.
Zpočátku Medlov vnímali spíše jako investici, která si na sebe měla vydělat a postupně splácet hypotéku. „Mysleli jsme si, že takto velký objekt dokáže generovat hodně peněz sám o sobě. To se ale nestalo. Hotel spíše živořil. My jsme mu tehdy nedávali potřebnou pozornost, ale postupně jsme se do toho místa zamilovávali víc a víc. Nakonec padlo rozhodnutí, že se budeme věnovat výhradně Medlovu,“ popisuje Piskoř cestu k současnému stavu.
Mluvit s Janem Piskořem o Medlovu není jako vést rozhovor s klasickým hoteliérem nebo kalkulujícím byznysmenem. Ačkoli má za sebou roky zkušeností v podnikání, v případě Medlova je zřejmé, že uvažuje jinak, méně v číslech a více v pocitech. „To místo mě okouzlilo hned při první návštěvě,“ říká a vysvětluje, že lokalita, v níž se jeho objekt rozpíná, má podle něj zvláštní energii, která přitahuje specifický typ lidí.
Nejsou to jen hosté hledající odpočinek, ale i skupiny zaměřené na jógu, meditaci, a dokonce, jak s úsměvem přiznává, i sekty. „Přitahuje to i různé duchovní komunity. Je to zajímavé, ale lidem se tady zkrátka dobře modlí,“ líčí. Konkrétní jména skupin majitel z profesní diskrétnosti uvádět nechce, přiznává však, že s některými měl i nepříjemné zkušenosti. „Některé skupiny začaly evangelizovat naše ostatní hosty, takže jsme je museli požádat, aby příště už nejezdily,“ vzpomíná.
Od pražské avantgardy k normalizačním hitparádám
Zdejší hotel se ve 30. letech stal prvním rekreačním střediskem na Vysočině. Založil ho tehdejší lyžařský reprezentant Leopold Stehlík společně s manželkou Aglajou, aby tu zřídili letní tábor pro dívky z bohatých rodin.
Podle Piskoře Stehlík nebyl jen sportovcem, ale také zručným stavitelem krbů, který své řemeslo nabízel místním obyvatelům. Jeden z původních krbů z roku 1934 se v hotelu dochoval dodnes a představuje jediný kompletně zachovaný prvek z předválečné éry.
Nastartujte svou kariéru
Více na CzechCrunch JobsMimo jiné byl zakladatel také milovníkem architektury a při budování rekreačního areálu se cíleně obklopoval zajímavými osobnostmi. „Nebylo náhodou, že na projektu spolupracoval Alois Wachsman a Pavel Smetana a po válce se k nim přidal Jiří Herzán. Šlo o trojici špičkových umělců, což bylo ve své době, navíc uprostřed místní vysočinské divočiny, naprosto výjimečné,“ připomíná Piskoř.
Budova je z roku 1934, k ní pak v letech 1938 a 1939 přibyla ještě přístavba podle návrhu Pavla Smetany. Ta patří k prvním realizacím tzv. emocionálního funkcionalismu v Československu. „Tradiční funkcionalismus působil na lidi ve 30. letech často příliš stroze a chladně, proto se architekti snažili tento styl zlidštit a oživit,“ vysvětluje provozovatel hotelu dál.
Medlov je navíc výjimečný i tím, že se zde dochovala jediná realizovaná stavba architekta Wachsmana, bratrance herce Jiřího Voskovce. „Jinak se totiž věnoval především uměleckým instalacím,“ doplňuje Piskoř.
Hotel se velmi rychle stal vyhledávaným místem pražské kulturní a společenské elity. Pravidelnými hosty byli kromě Voskovce i Jan Werich či Jaroslav Ježek, který měl u klavíru ve svém apartmánu skládat své dnes už legendární melodie. „Pamětníci vzpomínali, že když hrál, bylo ho slyšet přes celou louku,“ vypráví současný majitel. Mezi hosty údajně nechyběly ani další filmové hvězdy první republiky, například Oldřich Nový, Adina Mandlová či Nataša Gollová.
Vzpomínky starších návštěvníků vypráví mimo jiné i o bujarých večírcích, při nichž šampaňské teklo proudem. „Zlé jazyky zmiňují i kokain, ale otázkou zůstává, co je skutečnost a co už jen legenda přibarvená časem,“ říká Piskoř opatrně. „V kontextu tehdejší doby by to však nebylo nijak výjimečné, bylo jim kolem třiceti,“ krčí rameny.
S příchodem roku 1948 se duch Medlova dramaticky proměnil. Po znárodnění rodina Stehlíkových o celý areál přišla. „Je to pro mě dodnes bolestivé téma, ta nespravedlnost, s jakou jim byl Medlov odebrán,“ přiznává současný majitel. Přesto zůstávají dnešní provozovatelé s rodinou Stehlíkových v úzkém kontaktu.
Zlé jazyky zmiňují i kokain, ale otázkou zůstává, co je skutečnost a co už jen legenda přibarvená časem.
V 70. letech zde vyrostla nová budova v bruselském stylu. Její výstavbu provázela snaha stranických komisí vědomě potlačit prvorepublikového ducha místa. Nádherné alpinárium z 30. let muselo ustoupit minigolfu a část původní kamenné stavby byla nemilosrdně zbourána.
Medlov se zároveň stal dějištěm normalizačních televizních pořadů, například cyklu Dostaveníčko na Vysočině. Dochované záznamy těchto show dnes paradoxně slouží současným majitelům jako cenný pramen informací o podobě tehdejších interiérů.
Spirituální materialismus v praxi
Medlov majitelé průběžně renovují a stojí si přitom za jasným principem: nejde o modernizaci, ale o citlivé navracení původních prvků a záchranu ducha místa. Každý zásah podle svých slov pečlivě zvažují a často dávají přednost autenticitě před rychlým komerčním efektem.
„I když jsme po koupi hotelu neměli žádné peníze, rozhodli jsme se investovat do obnovy prosklené fasády, za kterou jsme později získali krajské ocenění Zlatá jeřabina,“ říká Piskoř. „Místo toho, abychom koupili nové matrace nebo koberce, které by hosté ocenili hned, pustili jsme se do tohohle čirého bláznovství.“
Označení „retro“, kterým hotel řada lidí častuje, Jan Piskoř důrazně odmítá. „Retro odkazuje k jednomu konkrétnímu období, a to u nás neplatí. Máme tu funkční architekturu od první republiky až po sedmdesátá léta,“ říká. Mnohem důležitější než škatulky je pro něj atmosféra místa, kterou shrnuje i heslo hotelu: Vítej zpátky. „Nechceme oslavovat tehdejší politický režim, sami se považujeme za antikomunisty. Chceme vytvořit kulisy, do kterých si každý dosadí své vlastní vzpomínky,“ vysvětluje.
Pro někoho to může být návrat do dětství a prázdnin u babičky, pro jiného vzpomínka na rekreaci ROH. „A nebo se jim z atmosféry, která navrací v čase, přitíží, nelíbí se jim. A to všechno je v pořádku, hlavně, pokud toto místo v lidech vyvolává emoce,“ dodává majitel.
Renovace ještě zdaleka nekončí. Hlavní pozornost se nyní soustředí na rekonstrukci staré funkcionalistické části, především unikátního apartmánu ve stylu Raumplan od Pavla Smetany. Jde o mimořádné architektonické řešení, které v československém kontextu nemá obdoby.
V plánu je také otevření vinného sklípku, kde bude dozrávat vlastní whisky, a návrat původního schodiště, klavíru a kamenné podlahy do hlavní haly. „Nová budova funguje jako motor, vydělává peníze, které nám umožňují postupně a citlivě obnovovat tu starou, funkcionalistickou část,“ vysvětluje koncept.
Dnes už je projekt v černých číslech. Živí ho především firemní klientela, ale v srdci majitele zůstávají individuální hosté. „Nejvíc nás těší lidé, kteří přijedou kvůli té specifické atmosféře, procházkám a akcím, které pořádáme. Máme vyprodáno na Štědrý den i na náš valentýnský ples. To je pro nás potvrzení, že ta cesta dává smysl,“ uzavírá Piskoř.
