V pražské galerii DOX dnes vernisáží začíná výstava, která se už nikdy nebude opakovat. Na výběru a organizaci rozsáhlé retrospektivy Davida Lynche s názvem Up In Flames se totiž přímo podílel i sám slavný režisér, jenž letos v lednu zemřel. My jsme si s kurátorem výstavy Ottou M. Urbanem povídali o tom, jaké to bylo s Lynchem pracovat, jaký měl vztah k Česku a na co se můžeme v DOXu těšit.

„V Praze byl minimálně třikrát, když se svým dvorním skladatelem Angelem Badalamentim nahrával hudbu pro filmy Modrý samet, Mulholland Drive a Lost Highway. Chtěl přímo náš symfonický orchestr, protože pro něj měl zajímavý – východoevropský, jak ho sám označil – zvuk,“ popisuje Urban. U filmů režiséra, který ve svojí tvorbě poměrně rozsáhle reflektoval americkou realitu, kulturu a historii, je to poměrně zvláštní moment, ale přece dává dokonalý smysl.

„Zvláštní“ je slovo, které Lynchovu tvorbu vystihuje poměrně přesně. Přestože často pracuje s dobře známými motivy, významy a estetikou – v některých případech by šlo mluvit až o klišé – buď je kombinuje nečekaným způsobem, nebo doplní o specifický kontext. Jako by se snažil nám svět, který známe, ukázat z dosud netušeného úhlu a donutit nás se nad ním znovu zamyslet. Podobně jako se to často děje ve snech.

Ať už se díváme na velmi zneklidňující celovečerní debut Mazací hlava, televizní hit Městečko Twin Peaks, nebo šílený příběh milenců ve Zběsilosti v srdci, Lynch si s námi mistrovsky hraje. Jeho cílem přitom není přinést nějaké hluboké sdělení nebo před nás postavit hádanku, kterou musíme rozluštit. To, co si z jeho díla odnese někdo jiný, přinejmenším stejně zajímavé jako to, co v něm viděl on sám.

„Pro mě jako kurátora výstavy byl jeho přístup vlastně ideální. Prohlásil, že do toho ani vstupovat nechce a samotného ho zajímá, jak s dílem pracuje někdo jiný,“ vysvětluje Urban. „Třeba může objevit věci, které v tom on sám nevnímá nebo nepovažuje za důležité, a otevřít tím nové vazby nebo paralely. Takže na přímou otázku, jestli by něco vyřadil nebo doplnil řekl, že ne,“ dodává.

Urban se za Davidem Lynchem do jeho domu v Los Angeles vydal loni v září. Slavný režisér a umělec si na něj udělal pár hodin času, aby se domluvili na plánované velké výstavě v pražské galerii. Setkání bylo vlastně výsledkem několikaletého úsilí pracovat přímo s vystavovaným umělcem, získat jeho požehnání, a hlavně získat přístup k jeho rozsáhlému ateliéru.

Konverzace ale prý rychle nabrala přátelský ráz – dostalo se na počasí, českého surrealistu Jana Švankmajera, Prahu nebo Bena Barenholtze, producenta Mazací hlavy, jenž stál u zrodu Lynchovy filmařské kariéry a jenž posledních několik let svého života strávil v českém hlavním městě. Urbana v Lynchově ateliéru zaujaly například propracované lampy vlastní výroby, k vidění ale toho bylo tolik, že na výstavě na ně nakonec nezbylo místo.

Návštěvníci Up In Flames, která začíná dnešní vernisáží a potrvá do 8. února příštího roku, uvidí především méně známou část tvorby umělce, který se vedle filmu věnoval také řadě dalších formátů. Stěny DOXu jsou poseté kresbami, akvarely, grafickými listy, fotografiemi, objeví se ale také krátké experimentální filmy. Celkově zde je k vidění přes 350 děl, z nichž přinejmenším 50 se dosud nikde jinde neobjevilo.

„Ti, co znají Lynchovy filmy, budou moci na výstavě najít celou řadu paralel a citací. Zároveň se jim do velké míry rozšíří obzor, který filmy jen naznačují a ve výtvarných dílech ja zpracovaný trochu jinou formou,“ říká kurátor Up In Flames.

„Například když si vybavíte film Sloní muž, který se odehrává v Londýně 19. století, tak v něm je zajímavý moment tehdejšího průmyslu, takové industriální krajiny. Pak průběžně asi 20 let vznikal fotografický cyklus s názvem Factory Pictures, kde jsou třeba velké detaily různých industriálních objektů,“ popisuje Urban. Co mají společného s mužem s tváří znetvořenou nemocí? Jde snad o jakousi metaforu vlivu industrializace na prostředí, ve kterém žijeme, a naše vlastní lidství? To je na každého vlastním úsudku.

„Lynch pracuje s obecnými symboly, jsou v jeho poetice ale vždy doplněné o něco, co je znejistí nebo postaví do nezvyklé roviny. Takže vlastně pokládá otázku, jestli se opravdu dívám na to, co si myslím, hraje s vámi hru,“ říká kurátor, jenž Lynchovy kresby zařadil i do loňské výstavy Kafkaesque o spisovateli Franzi Kafkovi. Podobně jako on také režisér Modrého sametu nám předkládá intuitivně srozumitelné motivy, které ale odhalují hlubší, složitější vrstvy každodenní reality.

V potemnělém, ale fascinujícím světě jednoho z největších uměleckých géniů posledních 60 let bude snadné strávit celý den a projít většinou jeho tvorby. Nejstarší díla na výstavě jsou z poloviny 60. let, kdy Lynch studoval na výtvarné akademii ve Filadelfii, poslední vystavené práce jsou pak z podzimu loňského roku.

Přestože se umělec do přímého výběru toho, co v Praze uvidíme, zapojovat nechtěl, ochotně spolupracoval na zkušenosti, jakou návštěvníkům poskytne. „Byli jsme s ním nebo s jeho asistentem v kontaktu skoro každý týden a byl velmi nápomocný,“ popisuje Urban. „Na různé dotazy, třeba jaký udělat hudební doprovod a podobně, aktivně reagoval a přicházel s nápady, kontakty a možnostmi. V tom to bylo idylické,“ pokračuje.

Vše se zásadně změnilo letos v lednu, když Lynch zemřel. Z kreativní spolupráce se stal spíš byrokratický proces a právní vyjednávání s umělcovou pozůstalostí. Pár menších plánovaných výstav v jiných evropských zemích bylo zrušeno a podobný osud hrozil i té pražské. „Nějakou dobu to vypadalo, že se Up In Flames neuskuteční,“ poznamenává Urban.

Nakonec ale všichni dospěli k závěru, že zrušit ji by byla chyba. „Hlavní argument, proč se to dotáhlo do konce, byl fakt, že šlo vlastně o poslední projekt, na kterém Lynch pracoval a který podporoval,“ říká kurátor. I lidé, co byli bezprostředně po Lynchově smrti skeptičtí, později pomáhali s realizací výstavy, která se z přehledu umělcova díla smutnou shodou okolností stala závěrečnou poctou jeho odkazu.