Silná, sebevědomá žena. Někomu tohle označení může připadat jako klišé, když se ale setkáte s Jasmínou Houdek, okamžitě vám vytane na mysli. Nikoho tak příliš nepřekvapí, že se věnuje výuce moderní sebeobrany, ve které se specializuje na posílení sebevědomí dalších žen a také na to, jak se mají bránit v případě, že se setkají se sexualizovaným násilím. To si Jasmína Houdek zažila na vlastní kůži, když byla ve čtrnácti letech znásilněna. „Jsem naprosto otevřená o tom mluvit. Chci, aby to, co se mi stalo, byl symbol. Nejde totiž jen o můj příběh, ale o všechny příběhy,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch.

Kurzy moderní sebeobrany, za kterými stojí ona a její více než čtyřicetičlenný tým, jsou postavené na principu, že naučit se bránit se dovede úplně každý. Nedozvíte se na nich, jak povalit na zem pachatele jedním chvatem, ale spíš to, jak se do takové situace vůbec nedostat. A překvapivě to může být kolikrát mnohem těžší než kolem sebe kopat a máchat rukama – na což jsem přišla i já, když jsem se kurzu zúčastnila.

Celé to spočívá ve vymezení svých hranic. A v tom, jak si ty hranice umět obhájit. „Psychická sebeobrana je skutečně mnohem těžší, zejména pro ženy. Jsme totiž vychovávané k tomu, abychom nedělaly rozruch a scény, abychom mlčely, i když nám je něco nepříjemné,“ vysvětluje Jasmína Houdek. Ona sama působí se svým vnitřním nábojem jako někdo, jehož hranice byste si rozhodně překročit nedovolili. Podle jejích slov k tomu ale vedla dlouhá cesta.

Foto: Moderní sebeobrana

Jasmína Houdek dnes učí, jak si ubránit osobní hranice

Ve čtrnácti letech ji znásilnil bývalý partner její matky, s čímž se začala svěřovat až po mnoha letech. Útěkem z traumatu se jí staly drogy, dokázala se ale postavit na vlastní nohy a vrátit se „zpět mezi živé“, jak sama říká. Nejlepší cestou k uzdravení pro ni byla terapie, její partner Pavel Houdek, se kterým v loňském roce vydala bestseller Moderní sebeobrana, a kurzy věnované této problematice. Právě na nich svým příběhem začíná.

„Holky, kterým se stalo to, co mně, si potřebují uvědomit, že nemusí být oběti a že se z toho dá dostat. Jsem toho živým důkazem, protože já oběť nejsem, já jsem přeživší. Svou prací chci dnes ukázat především to, že za násilí mohou jedině ti, kdo ho páchají. A že násilí spočívá i v tom, že vás umlčují, obviňují a že máte strach,“ říká Jasmína Houdek.

V mediálním prostoru i během kurzů moderní sebeobrany otevřeně mluvíte o tom, že jste byla znásilněna. Přesto jsem četla, že jste unavená o tom mluvit pořád dokola. Bude pro vás v pořádku, když tím rozhovor začneme?
Je to úplně v pohodě. Ale zaujalo mě, že jsem někde zmínila, že jsem unavená. Protože to vůbec není pravda (smích). Mám teď energie na rozdávání! Minulý rok byl ale skutečně mediálně velmi bohatý a možná jsem měla nějaký chvilkový pocit únavy. Ale kdybyste se mě zeptala teď, jestli jsem unavená a chci o tom mluvit, odpověděla bych zcela jasně.

Co se vám tedy v dětství přihodilo?
Máma nás vychovávala sama, byly jsme čtyři děti a já jsem byla nejmladší. Byli jsme velmi chudí, žili jsme na sídlišti, máma chodila do práce na dlouhé směny… Měla partnera, se kterým se rozešla, a když se to stalo, pozval mě a moji sestru k sobě na víkend. Máma nás tam nechtěla pustit, ale my si to tenkrát vynutily. I když jsme nebyly plnoleté, nabízel nám alkohol a povzbuzoval nás v tom, ať pijeme. V noci se pak stalo to, že vlezl do pokoje, kde jsem sama spala, a znásilnil mě. Tenkrát jsem zareagovala úplně stejně jako většina lidí v takové situaci: zamrzla jsem, věděla jsem velmi dobře, co mi dělá, ale dělala jsem, že nic, jako bych tam nebyla. Byla jsem úplně ztuhlá.

Co se tedy dělo bezprostředně poté?
Druhý den ráno jsem cítila obrovský hnus. Odvezl nás domů a hned po víkendu udělal něco, nad čím mi rozum stál a co jsem zpětně vyhodnotila jako jasnou manipulaci. Přišel ke mně do školy, zaťukal na ředitelnu, načež si mě pak zavolala ředitelka a chtěla po mně vědět, co se o víkendu stalo. Řekl jí, že jsem mu ukradla nějaké peníze. Stála jsem tehdy jako opařená. Manipuloval s okolím a připravoval si půdu pro moment, kdybych ho náhodou nařkla ze znásilnění. Předběhl mě, protože ze mě udělal zlodějku, nedůvěryhodnou a špatnou osobu.

A to mu prošlo?
Samozřejmě. Stalo se to v roce 2000. Tenkrát ještě žádná osvěta nebyla, pojem victim blaming neexistoval, znásilnění se prezentovalo tak, že vám ho udělá cizí člověk, že je u toho boj, že se bráníte, potom strašně pláčete, jste zraněná a jde to na vás vidět, máte roztrhané oblečení… Já jsem byla všechno, jenom ne tohle. Navíc jsem byla „hajzl děcko“, problémová holka, která byla pořád hodně vidět, hodně slyšet.

Takže to mu hrálo do karet a lidé se pak stavěli na jeho stranu?
Na jeho stranu se nikdo nestavěl, protože ani nemusel. Já jsem to nikomu neřekla. Skončilo to tím, že jsem zlodějka.

Foto: Moderní sebeobrana

Jasmína Houdek se svým parnerem Pavlem Houdkem

Nevěděla o tom ani vaše máma?
Dlouho o tom nevěděla, ale dnes už ví. Když jsem začala dělat kurzy Moderní sebeobrany a začala jsem zpracovávat své trauma, řekla jsem jí, že o tom chci otevřeně mluvit a chci s tím jít do médií. Že chci, aby to, co se mi stalo, byl symbol. Nejde totiž o můj příběh, ale o všechny příběhy – já je ztělesňuji. Zamrzla jsem, nikomu jsem o tom neřekla, nesla jsem si v sobě vinu, trpěla jsem tím spoustu let… Mámě jsem tak napsala, co se stalo, jak to bylo a jak to teď bude. Zároveň jsem jí řekla, že už jsem v pořádku, ale potřebuji o tom mluvit. Ona mi na to napsala, že jsem silná, je na mě hrdá a je jí to líto. Víc jsme o tom nemluvily. U nás doma se o problémech nemluví.

Takže ani nevíte, jestli třeba tušila, že se něco stalo?
Ne, tak daleko nejsme a nejspíš ani nikdy nebudeme. Ale já nechci mámu obviňovat. Často jsem zaznamenávala v diskuzích, že se lidé ptali: „A co ta její máma? Jak to, že to nepoznala? Jak to, že ji nechtěla zachránit?“ Ale moje máma byla oběť domácího násilí a strašné chudoby, stát jí nepomohl, nebyly tehdy žádné organizace, na které by se mohla obrátit. Ono to tak často je, že lidé, kteří by vám měli pomoct, nemohou, protože jsou sami oběťmi. Konkrétní viník je ale jen jeden – ten predátor, který mě znásilnil. Navíc mi přijde mnohem lepší ukazovat, jak se od takových traumat posunout a jak jim předejít.

Vy to dnes dalším přeživším ukazujete, ale sama jste neměla nikoho, kdo by vám něco takového dal najevo. Jaká byla bezprostřední reakce vaší psychiky na tak traumatickou událost?
Viděla jste Stranger Things? A vybavujete si, jak tam bylo zobrazené zlo? Ten hnusný, obrácený svět. Když jsem ten seriál sledovala, říkala jsem si, že je to strašidelně výstižné, že přesně tohle bahno jsem v sobě měla. Hned po tom, co ke znásilnění došlo, jsem se takhle viděla: smradlavá, špinavá, těžká od toho bahna, které mám po celém těle. Byla jsem v pubertě, neměla jsem podporující rodinu, tahala jsem se se sígry ze sídliště. Sice jsem milovala literaturu, ráda jsem kreslila, byla jsem dobrá ve sportu, ale neměli jsme peníze na to, abych se takovým činnostem mohla věnovat pravidelně, takže jsem kolem sebe neměla žádnou podporující komunitu.

Začala jsem tak utíkat k drogám. To, o čem spousta náctiletých četla třeba v knize My děti ze stanice ZOO, jsem já prožívala. A celou dobu jsem si říkala: „Sakra, co se to děje? To je fakt průser.“ Rychle jsem do toho spadla, fetovala jsem každý den, žila jsem na ulici, spala jsem, kde se dalo, třeba ve sklepích nebo na nádraží, kde mě viděli moji bývalí spolužáci ze základky. Fuj, takový jsem vedla život. Ale byla to moje realita, ze které jsem v té době neviděla východisko. Styděla jsem se sama za sebe každý den.

Jak dlouho tohle období trvalo?
Ta nejhorší doba, kdy jsem brala každý den a aplikovala jsem si drogy jehlou do krku, když už jsem neměla místo na nohách ani na rukách, trvala rok. Můj věk v rozmezí od 16 do 17 let byl strašný, měla jsem hodně výpadků paměti, komatózní stavy, takže si nepamatuji asi tak půl roku svého života.

Vybavujete si nějaký bod zlomu, od kterého jste se odrazila?
Takové okamžiky byly dva. Přespávala jsem na nádraží a viděla jsem své bývalé spolužáky, jak jezdí ráno do školy s batohy. Strašně jsem jim záviděla, chtěla jsem studovat, mít normální život, ale přišlo mi to tak daleko. Přitom to je něco, co je pro většinu lidí úplně běžné: vzdělání, podpora od rodičů, kroužky… Já jsem byla ale tak moc na okraji společnosti, že jsem na něco takového nemohla dosáhnout.

Druhý moment nastal, když jsem se zase jednou předávkovala a zase jednou jsem měla halucinace. Koukla jsem se do zrcadla a viděla jsem se jako stará, bezzubá, vychrtlá žena s pleší. Po několika hodinách jsem se z toho stavu dostala, ale pořád jsem si ho pamatovala, což se mi jindy nestávalo. Došlo mi, že to nebyl sen nebo klasická halucinace, ale vhled do reality, která přijde, pokud okamžitě něco nezměním.

Co vás dostalo zpátky do normálních kolejí?
Abych se vrátila zpátky mezi živé, vyhledala jsem pomoc kurátorky, která nade mnou měla dohled. Já jsem nad sebou měla dohled po celý svůj teenagerovský věk, protože jsem byla divoké, problémové dítě. Šla jsem za ní s tím, aby mi pomohla se dostat znovu do školy. Ona mi řekla, že mi pomůže, ale že musím přestat brát. Věděla jsem, že to zvládnu, a o několik měsíců později jsem do školy vážně začala chodit. Před tím jsem ale musela jít na potrat, protože jsem otěhotněla s jiným feťákem. Kdybych na ten potrat nešla a dítě porodila, nevím, co by se stalo. Žila bych v okovech a v chudobě s někým, kdo o mě nestál, kdo vedl ještě horší život než já. Potrat byl nevyhnutelný a zachránil mě.

Foto: Moderní sebeobrana

Jasmíně Houdek sebeobrana pomohla najít ztracenou sebejistotu

Kdo vám pomohl na cestě za uzdravením?
Hodně mi pomohla organizace Profem. Zavolala jsem tam, dojednala si schůzku a dohodili mi psychoterapeutku Janu Hrazdilovou, která mi neuvěřitelně sedla. Pověděla jsem jí celý příběh, od začátku až do konce se všemi pochybnostmi, které jsem o sobě měla. A když mi řekla, že jsem byla ještě dítě a že jemu bylo čtyřicet a vědomě mi nabízel alkohol, i když měl za mě zodpovědnost, teprve mi to celé došlo. Slyšela jsem to poprvé v životě. Až díky ní jsem pochopila, že to vážně nebyla moje vina. Terapie mi ohromně pomohla přesto, že jsem na ni šla asi až po patnácti letech od doby, kdy jsem byla znásilněna. Pomohla mi i Moderní sebeobrana a také dobrý vztah s mým partnerem Pavlem, který mě nesmírně podporuje.

Terapie je tak něco, co byste doporučila jako odrazový můstek?
Určitě. Vždycky ráda říkám, že jsem už všechno vyzkoušela za vás: mlčet o tom, co se stalo, snažit se to ze sebe setřást různými způsoby, nejenom pomocí drog, ale také vztahy, střídáním sexuálních partnerů… Měla jsem i poruchu příjmu potravy. Nic z toho nefunguje, takže přejděte rovnou k terapii (smích).

Jaká cesta ve vašem případě vedla k sebeobraně? Jak vypadaly vaše začátky v tomto oboru?
Nejdřív jsem byla studentka a zjistila jsem, že mě to ohromně baví. Chtěla jsem se v téhle oblasti vzdělávat, chodila jsem na tréninky u nás i v zahraničí, k lidem, kteří sebeobranu učí dlouhé roky. Jednou jsem byla na semináři, kde jsme se učili přímo sebeobranu pro ženy. A já se hrozně divila, jak to vedou. Od jednoho předního lektora jsem se dozvěděla třeba to, že ženy si za znásilnění tak trochu mohou samy, protože k němu dávají příležitost. Honilo se mi hlavou, že ten člověk není normální, ale tenkrát jsem ještě nebyla tak sebejistá, takže jsem se neozvala. Nepříjemné situace se ale opakovaly a na jednom kurzu jsem v sobě našla kus odvahy a lektorovi – také velké kapacitě v oblasti sebeobrany – jsem řekla, že to takhle vůbec není.

Jak se zachoval?
Zesměšnil mě a holka, která stála vedle mě, mi řekla, že tam přece nemusím vůbec být, když s ním nesouhlasím. Šla jsem na záchod, kde jsem se rozbrečela, ale naštěstí tam přišla jiná studentka, která mi poděkovala, že jsem se ozvala, jelikož to cítila stejně jako já. V tu chvíli mi došlo, že nás tam je takových víc, ale před autoritami všichni raději jenom pokyvují hlavou. Trvalo mi ale mnoho let, než jsem se tomu postavila. Pavlovi jsem říkala, že se na kurzech vůbec necítím bezpečně, a on mi na to odvětil, že je přece můžu dělat sama a po svém. Kdyby ho nebylo, pravděpodobně se na to vykašlu, protože jsem se cítila hrozně sama.

Co se tedy dělo, když jste začala dělat svoje vlastní kurzy a po svém?
Jakmile jsem o tom začala na kurzech mluvit, spustila se vlna. Začali se mi ozývat z médií, takže jsem dávala spoustu rozhovorů a všechno se rychle nabalovalo. Dnes už mlčet nebudu, protože vidím, jakou má můj přístup sílu. V oboru sebeobrany jsem od roku 2015 a vidím, jak moc toxický je. Jsem tady od toho, abych ho změnila. A dělá mi velkou radost, že za těch několik let, co se mu věnuji, se mění. Před tím to byly dvacet let pořád ty stejné nesmysly.

Na jakých pilířích stavíte svůj odlišný přístup?
Moderní sebeobrana je postavená na datech a na jejich základě jsme s týmem, jehož součástí jsou lidé z různých oborů, sestavili vlastní metodiku. Protože když chcete něčemu porozumět a proti něčemu bojovat, musíte to mít změřené. Pracujeme se sebevědomím, protože víme, že naučit se bránit se dokáže každý, když najde vnitřní sílu. Mluvíme o tom, proč je těžké se vůbec bránit, ale i o tom, co se stane poté, když se bráníte.

Zaměřujeme se na to, jak používat silnou komunikaci, jak se za sebe postavit, jak působit sebejistě, jak si stoupnout, dát ruce před sebe a používat hlas jako zbraň. Vůbec nejdůležitější ale je, že lidem navracíme důvěru v jejich intuici. Všichni se teď ohání umělou inteligencí, přitom naše vlastní neuronová síť umí data vyhodnocovat nejlépe a nejrychleji. Náš mozek pracuje stejně, jako to dělá AI. Když se s někým bavíte a nesedí vám, je to proto, že mozek ho má už dávno vyhodnoceného a dává vám to najevo. Důvěra ve vlastní intuici je ohromně důležitá.

Jelikož jste už slyšela spoustu příběhů žen, které zažily sexualizované násilí, dá se říct, jaký kolem něj panuje největší mýtus?
Jeden z největších mýtů je, že o nic nejde. Že vám to nemůže zase tolik ublížit. Když vás třeba dlouhodobě někdo osahává v MHD nebo když po celou dobu, co studujete na vysoké škole, jste terčem predátorského učitele, který si to tam rozdává se studentkami a na vás to také zkouší. Nebo jste v práci, kde je toxický kolega, který poplácává kolegyně včetně vás po zadku. Často to musím vyvracet i holkám, které mi samy tvrdí, že o nic nejde. Přitom mi jedním dechem řeknou, že kvůli tomu odešly z práce, nedodělaly řidičák, nedokončily školu. A to jsou přece rozhodnutí, která ovlivňují celý život. Vůbec nejde o to, že vás musí někdo brutálně znásilnit. Tyhle příklady úplně stačí. Každý příběh si zaslouží, abychom ho řešili a naučili se, jak se v dané situaci agresorovi postavit.

Těch scénářů je mnoho, takže předpokládám, že nejde lidi připravit na každý z nich.
Je to tak, to nejde, protože každé násilí vypadá jinak a člověk je z něj pokaždé rozhozený. Proto učíme něco univerzálního, co bude fungovat vždy. Jako první trénujete na situaci, jak odmítnout někoho, kdo po vás žebrá cigaretu. Ale víte, že to můžete použít i v momentě, kdy vám rodinný známý u večeře řekne, že vám skrz tričko prosvítají bradavky. I základní dvouhodinový kurz vám dá konkrétní dovednosti. Je to totiž něco tak jednoduchého, že se to naučí skutečně každý. Jen vás to nikdy předtím nikdo neučil, a tak to neumíte. Naším cílem je naučit naše metody úplně všechny, protože pak se člověk zastane nejen sám sebe, ale i ostatních.

Když jsem se vašeho základního kurzu zúčastnila, byla jsem překvapená, jak nepříjemně mi v některých situacích bylo. Je stres důležitý faktor během procesu učení, jak se postavit sama za sebe?
Chceme, abyste tu nepříjemnou situaci nejprve zažila u nás v bezpečném prostředí pod dohledem zkušených lektorek a lektorů. Protože to umíme ošetřit a víme, jak ty situace nadávkovat. Většinou začínáme oslovením: „Hej ty, nemáš cigáro? Co tady děláš tak sama?“ Teprve později přidáváme vulgarity nebo něco, co se vás může více dotknout. Když vás totiž dostaneme do stresu, mozek neumí rozlišit, jestli je to realita, nebo jestli jde o hranou scénu. Probouzíme ve vás adrenalin a díky tomu jste schopná se to lépe naučit a později, když to bude nutné, i zopakovat. Je ale nesmírně důležité, aby se s tím pracovalo citlivě. Zažila jsem kurzy, kde na holku naskákalo několik lektorů a dělali, že ji bodají nožem. Poté jí řekli, že vůbec nic neumí a ukážou jí, jak na to. Tak takhle prosím ne.

Foto: Moderní sebeobrana

Tým Moderní sebeobrany

Co by se mělo změnit, aby mohla jít žena večer sama po ulici a neměla strach, že ji někdo přepadne?
Tohle mi zní jako pohádka od Disneyho. Násilí tady bude vždycky. Ale já si myslím, že to nemusí být sexualizované násilí. To změnit můžeme, ale to, že lidé budou krást a přepadávat, ne. Strach je důležitý, protože když ho nemáme, neuvědomujeme si rizika. Mělo by se ale změnit, že ženy už nebudou stát před skříní a říkat si, že si na sebe nevezmou nějaké šaty, protože když je měly posledně, někdo na ně zíral a měl oplzlé poznámky.

Moderní sebeobrana ale není samospásná a není to samostatná odpověď, jak zastavit sexualizované násilí. Proto potřebujeme i větší systémové změny. Pomohlo by nám, kdybychom mohli mít jednu lektorku nebo lektora v každém malém městě, abychom se dostali k více lidem. Také kdybychom mohli vydávat více knih a zasáhnout společnost i dalšími způsoby, třeba on-line kurzy. Jsme tak otevření investicím.

Kde tedy vidíte Moderní sebeobranu třeba za deset let?
Už dnes jsme kromě Česka také na Slovensku, a dokonce v Egyptě. Ale chceme do toho šlápnout ještě víc. Já bych za deset let stihla všechny plány, které mám, sama. Ale když přijde investice, může se to stát už za dva roky. Jsme sice pankáči, ale máme velkou podnikatelskou zkušenost, skvělou metodiku a byznysplán, celý projekt je dobře škálovatelný. Chceme mít z Moderní sebeobrany globální projekt.