Mezi českými intelektuály by se nejspíš našel jen málokdo, kdo zná ruské poměry lépe. A možná právě proto nemá o národě obývajícím největší zemi světa žádné iluze a nebere si servítky. Novinář a komentátor Alexandr Mitrofanov v podstatě souhlasí s výrokem Vladimira Putina, že se jedná o zcela odlišnou civilizaci. Přidává k tomu však i přívlastek barbarská.

Nejen tuto myšlenku rozebírá známý publicista v nové knize Veselý Sysifos, v níž ho ve formě knižního rozhovoru vyzpovídala Adéla Dražanová. Kniha mapuje nejen jeho mládí v Rostově na Donu, tedy v někdejším Sovětském Svazu, ale i novinářské začátky a světové události, které je rámovaly. Ačkoliv sám už rozhovory dává málokdy, o těchto tématech se rozpovídal v podcastu Čestmíra Strakatého, který si můžete pustit v přehrávači níže.

Název Veselý Sysifos v podstatě vystihuje, jak se dnes Alexandr Mitrofanov dívá na svět. Skepticky, zcela pragmaticky, bez velkých ideálů, ale šťastně. Že přijde ruská invaze na Ukrajinu podvědomě prý tušil už dlouho a dnes upozorňuje na to, že příprava konfliktu má kořeny mnohem hlouběji než v posledních letech.

„První náznaky, že Rusko nebude chtít zachovat status quo Ukrajiny, vznikly dávno předtím, než se Putin stal prezidentem. Už jeho mentor a starosta Petrohradu Anatolij Sobčak hovořil o tom, že je to v podstatě nesamostatný stát,“ říká pětašedesátiletý autor. Nešlo přitom prý o ojedinělé výroky, protože Mitrofanov je přesvědčen, že „velkoruský šovinismus“ je v zemi hluboce zakořeněn.

Není totiž vázaný na nějakého konkrétního vůdce. Ať to byl jakýkoliv car, Stalin, Jelcin, nebo Putin, důvěra v narativ „velkého Ruska“ je podle Mitrofanova konstantou, která se po dekády, potažmo staletí v tamní společnosti nezměnila. Rusové jsou podle něj jednoduše přesvědčeni, že jsou vyvolení, ať už Bohem, nebo osudem. To už prý záleží na pobožnosti každého. Sám Mitrofanov zná podle svých slov jen jednotky Rusů, kteří se z tohoto narativu dokázali vymanit.

Tato důvěra ve velký národ má dalece převyšovat důvěru v jakoukoliv osobu, jež ho v danou chvíli vede. To se dá prý ilustrovat třeba na faktu, že jakkoliv má Vladimir Putin vnitrostátní odpůrce z řad politiků i široké veřejnosti, i tak se lidé víceméně shodnou na podpoře války. Rok po jejím začátku jí podle agentury Levada (jež je ruská, byť považována za důvěryhodnou) stále podporovalo 75 procent Rusů. Mitrofanov tak tvrdí, že válka by se konala, i když by prezidentem Ruska nebyl Vladimir Putin – je tak podle něj iluzorní si myslet, že většinu současné ruské populace pouze zmasírovala za dlouhá léta propaganda.

Jednou z postav, v jejímž případě se tato nepříjemná pravda projevuje, je podle Mitrofanova i Alexej Navalnyj. Ačkoliv proti Putinovi dlouhodobě vystupuje, až letos změnil a vysvětlil svůj pohled na anexi Krymu. Dlouhá léta totiž nechtěl otevřeně říct, že Krym je ukrajinský. Zatímco na domácích otázkách se mnozí zástupci ruských elit přou, v mezinárodních se někdy až překvapivě shodnou příznivci Putina i Navalného, říká Mitrofanov.

Projevit se to mělo údajně například i nedávno, když se český prezident Petr Pavel vyjádřil ve smyslu, že všichni Rusové žijící v západních zemích, by měli být sledováni mnohem více, protože jsou občany země, která vede agresivní válku. „Jak představitelé Kremlu, tak exilová opozice uráželi českého prezidenta nejhoršími možnými slovy. Ukázalo se to jako lakmusový papírek všech zástupců Ruska, ať už jsou proti, nebo pro Putina. Podle nich prostě nikdo nesmí říct, že by měl být Rus sledován tajnou službou,“ vysvětluje Mitrofanov.

Podle Mitrofanova už od bolševického převratu dochází k tomu, že si Rusové dobrovolně a sami likvidují to nejlepší, co v jejich národě zbylo a co mohlo jejich společnost obohatit a případně přivést na evropskou cestu. Publicista tak dnes má Ruskou federaci za ztracenou zemi, kde nejsou lepší varianty než Putin. A změna? Podle něj je možná, ale jen když poteče krev.