Malíř Matěj Macháček má za sebou zatím největší výstavní jaro kariéry. Během března a dubna proběhly dvě jeho samostatné výstavy, jedna v tchajwanské galerii Mind Set Art Center, druhá v pražské Platformě 15. „Vnímal jsem to i symbolicky – ve stejnou dobu vystavit v Praze, kde žiju a kde mám ateliér, a na Tchaj-wanu, kde mám velký inspirační zdroj a kam pravidelně cestuju,“ říká Macháček.

Malbě se věnuje už od střední školy v Uherském Hradišti, později studoval na AVU v Praze a během studií absolvoval stáž v Tchaj-peji. Právě tam se poprvé odhodlal ke změně měřítka – z akvarelů přešel k velkým formátům. „Impulsem byly velké role papíru, které jsem tam našel po tajfunu. Dřív jsem maloval na střechách budov, takže jsem řešil hlavně horizonty. Tady jsem se najednou rozmaloval víc do prostoru,“ popisuje třiatřicetiletý malíř.

Dnes se specializuje na malby na papír, které lepí na plátno a vypíná na rám. Používá ředěný akryl a tuše, inspiraci čerpá z cest, skic i rozmazaných fotek. Jeho krajiny bývají snové, osobní i vizuálně intenzivní. „Skládám si z toho svou vlastní krajinu,“ říká. V rozhovoru pro CzechCrunch odpovídá i na otázky, kde podle něj končí experiment, proč si váží lidské chyby a co si myslí o roli umělé inteligence v umění.

Dvě výstavy na dvou kontinentech ve stejnou dobu. Jak se tahle souhra vůbec zrodila?
Na Tchaj-wanu jsem už dřív vystavoval v rámci skupinových výstav ve velkých institucích, v Taitung Art Museu nebo v muzeu současného umění MoCA Taipei. Právě tehdy mou tvorbu osobně poznal galerista Andre Lee. Seznámili jsme se a zůstali v kontaktu. Při jedné ze svých cest pak přiletěl do Prahy, navštívil můj ateliér a viděl novou sérii velkoformátových obrazů, na které jsem právě pracoval. Slovo dalo slovo a začali jsme připravovat výstavu v jeho galerii Mind Set Art Center, mou první v čistě soukromém prostoru na Tchaj-wanu.

Ve stejnou dobu mi nabídli termín i v pražské Platformě 15. Zvažoval jsem, jestli to není příliš naráz, ale nakonec se mi ta paralela líbila. Vnímal jsem to i symbolicky – ve stejnou dobu vystavit v Praze, kde žiju a kde mám ateliér, a na Tchaj-wanu, kde mám velký inspirační zdroj a kam pravidelně cestuju.

Jak jste k výstavám přistupoval – formálně i obsahově?
V obou galeriích se objevuje série velkoformátových obrazů malovaných na papír, které lepím na plátno a poté vypínám na rám nebo nechávám volně zavěšené v prostoru. Právě tento způsob instalace, kdy obraz levituje a vrhá stín, se stal dominantou pro obě výstavy. Na výstavě v galerii Mind Set Art Center jsem pracoval s triptychem – třemi téměř třímetrovými plátny vedle sebe, které připomínají okna do krajiny. Kompozice ze čtyř velkých pláten tvoří zase hlavní pilíř výstavy v Platformě 15.

Vycházím z osobních momentů, skic, vzpomínek i rozmazaných fotek z mobilu. Vrstvím je do nových, snových krajin, které jsou sice částečně reálné, ale přesto nadčasové, až symbolické. Barvu nanáším v segmentech, jako kdybych sestavoval novodobou vitráž.

Vizuálně na mě působí obrazy velmi živě, někdy až halucinogenně.
Je to tak, pár lidí se mě třeba ptalo, jestli jsem si něco dal, když jsem to maloval. (smích) Od roku 2020 se snažím krajinu barevně úplně odvázat od reality. Pracuju spíš s emocí nebo s tím, jak světlo dopadá na určité místo, než s tím, jak věci opravdu vypadají. Používám hodně syté pigmenty: fialovou, modrou, emeraldově zelenou, černé a oranžové tuše z Asie.

Pražská výstava je formálně jiná. V čem se liší od té tchajwanské?
Platforma 15 je menší, intimnější prostor. Obrazy jsou blíž u sebe, takže výstava působí intenzivním dojmem, možná víc jako celek. Některé menší formáty jsme navíc zasadili do dřevěných rámů, které jsme ladili s tátou. Chtěl jsem, aby i rám byl součástí obrazu – barevně i fyzicky. Vznikl tak efekt průhledu, jako by šlo o bránu nebo výřez. V kombinaci s velkými volně visícími plátny to vytváří zajímavé napětí.

Vnímal jste rozdíl v tom, jak vaše umění přijalo publikum na Tchaj-wanu a v Česku?
Docela jo. Jednu paní na Tchaj-wanu třeba překvapilo, jak ty barvy v prostoru svítí a jakou mají zářivost, i když jsou malované ředěnými vodovými barvami na papíře. Prý na to není vůbec zvyklá a překvapilo ji, že i takto malovaný obraz může vizuálně „utáhnout“ velký prostor stejně jako olejomalba. Bavili jsme se o tom, že když vytvářím barevnou skladbu obrazu, zkouším si předem kontrasty a ladění, aby to pak v prostoru vyznělo správně. Možná ten kontrast, který používám, není tak úplně tradiční, takže pro diváky na Tchaj-wanu, kteří jsou zvyklí spíš na minimalistický styl, to mohlo být osvěžení.

S Tchaj-wanem jste spojený už několik let, vlastně od doby, kdy jste tam jel na stáž. Jak byste porovnal českou uměleckou scénu s tou tchajwanskou?
Přijde mi zajímavá především mentalita ostrova. Lidi tam mají obrovský drive, chtějí být v kontaktu se světem, pořád cestovat, dělat co nejvíc projektů mimo zemi. Podobně fungují i galerie – ty soukromé často zastupují umělce z různých zemí, účastní se veletrhů v regionu i ve světě. Musí pracovat s kvalitní dokumentací umělce, vytvářet mu zázemí, které ho posune dál.

Galerie, se kterou teď v Tchaj-peji spolupracuji, například plánuje velké skupinové výstavy i s mými obrazy, chce také vydat knihu o mé tvorbě. Zastupují umělce z Filipín, Číny, Rumunska a pravidelně navštěvují jejich ateliéry. Mají promyšlené napojení na trh, systematičnost, dlouhodobé vazby. Zároveň tam některé galerie pravidelně platí umělcům fixní částku, aby mohli v klidu tvořit, a po výstavě se udělá vyrovnání. Ten vztah umělce a galerie je často blízký, přátelsko-rodinný, ale zároveň velmi profesionální.

V Česku je to jinak, není to tolik systematické. Taková spolupráce nemusí být dlouhodobá, často si to člověk musí vybudovat sám. Ale ten „neklid“ na scéně taky vytváří zajímavé přístupy nebo díla. Je tu spousta umělců, kterým se daří v zahraničí, i když o nich třeba není tolik slyšet. Když jsem studoval na akademii, neznal jsem skoro žádného umělce, který by byl zastupovaný velkou zahraniční galerií. Dnes je to jinak. Scéna se hýbe pozitivním směrem, i když pomalu.

Vaše umění je už součástí několika soukromých sbírek. Máte představu, kolik vašich obrazů v nich je?
Jo, když to řeknu diplomaticky, tak desítky. Vlastně se tím živím od roku 2013 nebo 2014, a když si to dám dohromady, tak je těch děl už spousta. Dává mi smysl vědět, u koho moje věci jsou. Někteří sběratelé si třeba pořídili víc děl nebo sledují můj vývoj. Pro některé z nich je důležité, že mají dílo z nějakého zásadního cyklu nebo období, které představilo nový přístup. S několika z nich jsem v blízkém kontaktu, je zajímavé to sledovat – třeba když je navštívím a vidím u nich své starší kousky.

Do jaké míry je podle vás umění výtvarná experimentace, která je pro diváka čitelná, a odkdy už není?
Nevnímám to tak, že bych při malování přemýšlel nad tím, jak se na dílo bude dívat někdo jiný. Je to spíš o mém vlastním pohledu. O tom, co chci v obraze ještě pořád vidět nebo jak chci, aby působil. Vycházím často z fragmentů reálných míst nebo konkrétních prvků. Snažím se, aby tam vždycky nějaký otisk reality zůstal. Ať už je to silueta, tvar nebo světelná situace.

I když pracuju s měřítkem, barevností, perspektivou nebo expresí, chci, aby se měl divák čeho chytit a mohl navázat přímý kontakt s obrazem: to, co si myslí, že vidí, tam opravdu je. Ale zároveň se mu pak můžou začít odkrývat i další vrstvy – barevné vjemy, situace, nejasnosti.

Své umění ukazujete i na Instagramu, vyjímá se tam právě sytost jeho barev. Měl by podle vás být umělec dnes aktivní na sítích? Je to nutnost?
Nemyslím si, že je to úplná nutnost. Znám spoustu úspěšných mladých umělců, kteří vůbec nemají Instagram nebo jiné sítě. Někdy nechávají propagaci na galerii. Záleží na tom, jestli chce umělec být sám v kontaktu se světem a kolegy, nebo jestli se chce soustředit jen na tvorbu. Někdo si z toho dělá portfolio, někdo tam prezentuje hlavně svou osobnost a soukromí.

Pro mě to bylo důležité třeba kvůli kontaktům s lidmi, se kterými jsem studoval. Psaní e-mailů každému zvlášť bylo náročné, tak jsem si řekl, že to budu nějak spravovat. Dnes to beru jako nedílnou součást prezentace.

Ještě mě zajímá umělá inteligence ve výtvarném umění. Ačkoliv se zrovna vás úplně netýká, jak na ni nahlížíte?
Já umělou inteligenci ve své tvorbě nepoužívám a ani mě to neláká. Pro mě je důležité, aby v obraze zůstala opravdovost, lidský dotek a i chyby, které jsou součástí procesu. Nechci ve své práci používat něco, co nahrazuje přirozený lidský otisk. Přijde mi, že když umělá inteligence pracuje s něčím, co člověk tvoří dlouhou dobu, je to trochu násilí vůči tomu procesu.

Umělou inteligenci vnímám spíš jako nástroj, který má obrovský potenciál v jiných oborech – třeba v lékařství, fyzice nebo v komunikaci. V umění mi dává smysl hlavně tam, kde jde o digitální média, virtuální realitu nebo nové technologie. Třeba kamarád, který pracuje s VR, vytváří vizuální světy a pak je převádí zpět do klasického obrazu. To mi přijde zajímavé. Ale v mé vlastní malbě, kde jde o fyzickou práci s materiálem, pro umělou inteligenci místo nevidím.

Pražská výstava potrvá v Platformě 15 do 10. května. Jaké projekty vás čekají dál?
Čeká mě malování nových obrazů a stěhování ateliéru do nového prostoru, protože mi ke konci roku končí nájemní smlouva. Pak budu připravovat nové obrazy pro skupinovou výstavu, kterou organizuje duo tchajwanských kurátorů – ta bude v září. Taky připravuju s galerií, kde teď proběhla výstava na Tchaj-wanu, novou knihu, kterou chceme příští rok vytisknout.

Zároveň byl ten uplynulý rok a půl natolik intenzivní, že jsem si řekl, že se teď chci na chvíli uzavřít v ateliéru a věnovat se nové tvorbě. Chci to zase někam posunout – mám spoustu nápadů a i formátově bych chtěl najít novou výzvu.