Hodinu po poledni vstupuje do restaurace Borgeska na brněnském předměstí kudrnatý muž v šedém pruhovaném svetru. Podnik dobře zná, a tak jakmile usedne ke stolu, s úsměvem zahajuje rozhovor nečekanou poznámkou. „Jméno tohoto místa nejspíš odkazuje na Filipa Porgese, významného strojního inženýra a průmyslníka. Jeho příjmení se ale prý lidem špatně vyslovovalo, a tak se často komolilo, třeba na Borges,“ říká.

Zamýšlet se nad podobnými detaily je pro Zdeňka Kudláčka úplně přirozené. Jeho životní vášní je totiž historie a s ní spojená genealogie, tedy pátrání po předcích a sestavování detailních rodokmenů.

Důvodů, proč se na brněnského badatele lidé obrací s prosbou o pomoc při pátrání po jejich rodinné historii, je hned několik. Nejčastěji je žene touha dozvědět se o svých kořenech více, jindy pak hledají originální způsob, jak obdarovat své blízké. „Často mě lidé oslovují i s tím, že se v jejich rodině vypráví například o babičce, která byla služebnou nebo kuchařkou na zámku a vrátila se do rodiny s dítětem. Podle pověstí měl být otcem nějaký hrabě, a chtějí, abych jim to potvrdil,“ popisuje s úsměvem.

Jak ale vysvětluje, v praxi je takové ověřování prakticky nemožné. „I kdyby byl příběh pravdivý, v matrikách se to nedozvíme. Šlo-li o nemanželské dítě, otec v záznamu uveden být nesměl. Výjimkou by byla jen situace, kdy by se matka později za otce provdala a on by souhlasil, že jeho jméno mohou do dokumentů dítěte zapsat,“ říká Kudláček.

Hledání odpovědí v minulosti může ale kromě ukojení zvědavosti přinést i nečekaná odhalení, která občas překvapí nejen zadavatele, ale i genealoga samotného. „Jednou mi z Ameriky napsala žena s prosbou, zda bych nevytvořil rodokmen pro jejího otce. K tomu, abych mohl pátrat po jejím rodu v matrikách, jsem ale potřeboval dostat její plnou moc. Vyřídit to na dálku by bylo komplikované,“ vzpomíná. Zákaznici tedy zastoupil její bratr, který žil v Česku.

Potřebné dokumenty brzy dorazily, a tak se Kudláček dal do práce. „Požádal jsem úřad o výpis z matriky. A tam přišlo první překvapení. Když byly hochovi asi dva roky, byl adoptovaný,“ vypráví Kudláček. Když dvojici kontaktoval, aby se zeptal, zda má pátrat po mužových biologických nebo adoptivních rodičích, reakce ho zarazila. „O žádné adopci neměli ani tušení.“

Rozklíčuje stovky let historie

Proces tvorby rodokmenu má podle Kudláčka několik fází. „Každý klient mi nejdřív pošle plnou moc a kopii rodného listu, která potvrzuje, že má právo vyhledávat si informace o svých předcích. Na základě těchto informací zjistím, kde se nacházejí příslušné matriky, a pokud některé záznamy ještě nejsou digitalizovány, kontaktuji příslušné úřady a požádám o kopie. Jakmile dokumenty dorazí, obvykle v digitální podobě, začínám samotné pátrání,“ uvádí.

Při genealogickém výzkumu většina jeho klientů „zastaví“ pátrání přibližně v polovině 18. století. „Pokud se někdo rozhodne jít dál, je to samozřejmě možné, ale náklady a časové nároky se pak výrazně zvyšují, jak pro mě, tak pro klienta. Většinou tedy výzkum končí 250 let v historii,“ říká odborník, který se však nebrání i náročnějším výzvám. Sám pro sebe například dohledal předka až z roku 1665.

Od technika k sestavování rodokmenu princezny Diany

S bádáním o rodinné historii začal původně vystudovaný technik v roce 2002. Za více než 20 let se mu podařilo sestavit už přes sto rodokmenů. „Když mi před třiadvaceti lety umřela matka, uvědomil jsem si, že jsem se jí na spoustu věcí o naší rodině nestihl zeptat. A tak mě napadlo, že po odpovědích začnu pátrat,“ vzpomíná na impuls, který stál na začátku jeho genealogické cesty.

Začátky nebyly vůbec jednoduché. Kudláček musel osobně navštěvovat brněnský archiv, kde byla malá badatelna s několika málo místy k sezení. „Bylo to složité – musel jsem si místo rezervovat alespoň tři týdny dopředu. Nějaké informace jsem tehdy sice dohledal, ale musím přiznat, že mě to na začátku příliš nenadchlo,“ přiznává.

Cestu ke své vášni tak našel až po nečekaném životním zvratu. Když v roce 2003 přišel o práci a nemohl najít novou, rozhodl se pro radikální krok – odjel do Anglie, aby se zlepšil v angličtině. A protože měl po večerech v cizí zemi hodně volného času, rozhodl se sestavit rodokmen královské rodiny, v němž má k dnešnímu dni už více než 8 tisíc jmen.

Během svého pobytu v zahraničí se pak Kudláček setkal s Charlesem Spencerem, bratrem princezny Diany, který zrovna v zámku Althorp, sídle jejich rodu, pořádal autogramiádu své knihy. Ačkoli Čech mluvil lámanou angličtinou, podařilo se mu se šlechticem navázat poutavou konverzaci. „Nikdy bych to nečekal, ale nakonec jsme se dohodli, že se pokusím zjistit, kdo byli jeho předkové v přímé mužské linii a otestuji, kam až se dopátrám,“ popisuje, jak se od tvorby rodokmenu královské rodiny dostal i k rodokmenu princezny Diany.

Genealogovi se podařilo dostopovat kořeny Spencerova rodu až do 11. století. „Nejstarší předek princezny měl přicestovat do Anglie z Francie spolu s Vilémem Dobyvatelem, slavným vojevůdcem a anglickým králem. Byl to šlechtic u královského dvora – možná stolník nebo číšník. Jmenoval se Le De Spencer, což vlastně označovalo jeho funkci a pozici, a z tohoto jména se postupně vyvinulo dnešní příjmení Spencer, které nosí jeho potomci,“ uvádí badatel.

Nešlo přitom o jediný šlechtický rod, který muž z Brna oslovil svým genealogickým uměním. „Oslovily mě snacha a dcera pana hraběte Františka Kinského. O kosteleckých Kinských je známo, že jsou pokrevně spjati s britskou královskou rodinou,“ vypráví Kudláček, zatímco rozkládá přes celý stůl tištěný rodokmen a ukazuje na fotografie společných předků obou rodů. Kolik by si za takový dokument od zákazníka účtoval, ale neprozrazuje. „To po mě nechtějte,“ směje se.

Rodokmen v aplikaci? Raději ne

Možnosti, jak se dopátrat svých předků, se ale v posledních letech rozšiřují. Stále více tak roste obliba online aplikací zaměřených na tvorbu rodokmenů. Platformy jako Ancestry, MyHeritage nebo FamilySearch umožňují uživatelům snadno sestavovat rodinné stromy, hledat historické záznamy a dokonce propojit své údaje s výsledky genetických testů.

Kudláček se ale na tyto nástroje dívá s mírnou skepsí. Přestože uznává, že mohou lidem při hledání předků pomoci, není jejich zastáncem. „Každý je strůjcem svého štěstí, ale pokud lidé sdílí své údaje o předcích v aplikaci, může jim do nich kdokoliv zasahovat. Pak už zkrátka nemusí mít jistotu, že jsou správné,“ vysvětluje.

To ale neznamená, že by software nikomu nepomohl. Sám genealog vzpomíná na zkušenost s klientem, který se registroval na známém genealogickém serveru Ancestry. Díky genetické shodě se spojil s Američanem, který mu tvrdil, že má předky v Česku. Klient požádal Kudláčka o ověření těchto informací – a ten zjistil, že spojení je skutečně pravdivé.

Na budoucnost oboru hledí Kudláček s obavou. „Myslím si, že nás jednou vytlačí umělá inteligence. Odborníci už teď pracují na systému, který by uměl číst staré písmo. Zatím se to nedaří, protože rukopisy se hodně liší podle autora, období i místa. Ale dřív nebo později to přijde a umělá inteligence zvládne během okamžiku to, co my dnes luštíme celé noci,“ říká. Z pohledu profesionála vnímá tento vývoj spíše negativně. Uživatelé však podle něj budou nové možnosti považovat za velký přínos. Přes všechny změny však badatel věří, že genealogie jako profese nezanikne – byť se její podoba pravděpodobně promění.