S kolegy založili startup Stories, který přišel s unikátním datovým nástrojem, brzy ho prodali obří americké firmě a z ní teď odchází. „Je až šokující, co se nám povedlo udělat,“ říkal Filip Doušek v našem velkém podcastu, kde jsme celý příběh Stories spolu s dalšími jeho spoluzakladateli podrobně zmapovali. Teď po několika intenzivních letech Filip Doušek píše o tom, co prožívá a o čem přemýšlí v přechodovém období, kdy se ocitl „mezi projekty“.

V komentáři pro CzechCrunch, který vychází z původního newsletteru 10-year Horizon, jejž Filip Doušek publikuje na Substacku, pětačtyřicetiletý podnikatel popisuje, proč ho zajímá vidění neviditelného, na názorném příkladu vysvětluje, jak si představit strojové učení, a přemítá, jaké budou další kroky v jeho kariéře.

***

Jsou to dva měsíce, co jsem přestal pracovat pro firmu, která koupila náš startup Stories. Dva měsíce prázdnoty. Těšil jsem se na ni a zároveň jsem se jí obával. Je to období mezi projekty, mezi životy. Přechod. Když se mě lidé ptali: „Co teď budeš dělat?“ Odpovídal jsem: „Chtěl bych rok dva jen tak plout.“ Protože období po exitu je unikátní. Po šesti intenzivních letech je toho spoustu co dohánět, takže je stejně rušno. A přesto je najednou dostatek místa začít vnímat ty velké tvary ve tmě.

Prastaré kontury, tyčící se nad vlastním životem, téměř nezachytitelné. Příliš velké na to, aby byly viděny, příliš temné na to, aby byly rozpoznány. Obrysy vlastní mise, charakteru a podstaty. Mám tu zkušenost, že je potřeba několik měsíců v přítomnosti těchto stínů, než se znovu rozkoukám a nasměruji na další cestu.

Tim Ferriss píše o tom, jak čelit prázdnotě. Rupert Sheldrake hovoří o matematickém konceptu atraktorů a o tom, jak se může promítat do našich rozhodnutí. Představte si velký tvar někde nad vaším životem, který lehce, ale vytrvale táhne určitým směrem. Jeho gravitační síla nebude většinu času očividná, ale při zpětném pohledu bude ten směr jasný.

V tomto meziprostoru je hodně otázek bez odpovědí. Co bude můj další projekt? Čím se bude zabývat a jakou bude mít formu? Další analytický startup? Bylo by to logické – vždyť transformace toho, jak lidé pracují s informacemi a komplexitou, je sotva hotová. Naopak, stěží začala. Nebo je to tenhle newsletter? Je to ten pravý nástroj? Co takhle podcast? Film? Nadace? Výzkum? VC?

Tohle všechno jsou možné formy, které na sebe myšlenka může vzít. Jaká je ale ta stěžejní myšlenka, která si žádá zhmotnění? Zatím to nemůžu říct jistě, ale je jeden motiv, ke kterému se stále vracím. Je to vidění neviditelného. Myslím to v širším slova smyslu. Neviditelné zahrnuje veškerou matematiku. Mentální modely a niterné stavy. Naše přesvědčení. Pravděpodobné světy. Lidské dějiny a budoucnosti. Analýzu dat. Modely strojového učení. Ekonomické modely. Principy a fyziku podnikání. Významové sítě slov a životů.

To vše jsou abstraktní, neviditelné koncepty, které ale můžeme opravdu „vidět“. Jakmile je zahlédneme, je možné jimi navigovat, jako bychom letěli vesmírnou lodí a sledovali, jak se kolem nás rozkrývají světy. Mimo jiné v těchto sférách začíná každý startup. Zakladatelé vidí to, co jiní ne, a horko těžko tuto svou vizi zhmotňují navzdory všem, co vcelku správně říkají, že nic nevidí.

„Viděl jsem anděla v mramoru a tesal jsem, dokud jsem ho neosvobodil.“
– Michelangelo

Já navíc věřím, že tyhle neviditelné světy jsou stejně skutečné a samozřejmé jako ty viditelné, mají své vlastní síly, počasí a dějiny a také věřím, že je obýváme ještě přirozeněji než ten fyzický. Zní to pochybně? Peter Thiel má otázku, kterou pokládá zakladatelům: „Na jaké důležité pravdě se shodnete jen s velmi málo lidmi?“ Pro mě je to zrovna tahle.

Velká část mé životní filozofie vyplývá z tohoto výstředního přesvědčení. A protože je tohle přesvědčení v rozporu s představami většiny lidí, musím ho neustále pečlivě testovat oproti realitě. Tady se nemůžu spolehnout na hlas většiny. Jakmile se rozhodnu zastávat tohle podivínské přesvědčení, stává se mým osobním úkolem pečlivě vyhodnocovat, zda je funkční, nebo pochybné.

Zatím se mi podařilo přežít s vírou v neviditelné nejméně 15 let (zformuloval jsem si tu myšlenku někdy uprostřed psaní knihy Hejno bez ptáků). Respekt k neviditelnému mi pomohl vybudovat a prodat Stories. Pomohl mi porozumět datové analytice opravdu do hloubky, a navíc v tomto odvětví inovovat, stejně jako vyprávět vizi celého oboru, jako bychom v té budoucnosti už stáli. Jinde mě zase přiměl brát vážně vztahy, protože k jejich spletitosti a nuancím přistupuji jako ke skutečné a hmatatelné substanci, a ne jen jako k imaginární prázdnotě mezi objekty.

Vnímám energie a fyzikální principy mezilidských situací a mé interakce v reálném životě jsou díky tomu bohatší a lepší. To všechno bych bral povrchněji, kdybych si myslel, že vše neviditelné jsou jen podivuhodné souhry našich nervových synapsí. A proč je to mé přesvědčení kontrariánské? Čímž myslím – proč mu věří jen málo lidí? Tipuji, že je to právě proto, že neviditelné sféry jsou těžko viditelné už z definice. Pro naši mysl jsou jako voda. Jakmile je však spatříme, jsou najednou všude.

Jeden příklad za všechny. Můj oblíbený popis toho, jak přemýšlet o strojovém učení, je následující. Představte si, že sedíte v přistávajícím letadle. Je to typický boeing klesající na ranvej třeba v Newarku. Pilot předá řízení přistání autopilotovi. Kdybychom se mohli podívat očima autopilota, viděli bychom ne jedno, ale miliony přistání, co by se překrývala s tím, které se zrovna odehrává. Mnoho předchozích přistání v Newarku. Předchozí přistání boeingů na jiných letištích, v různých časech a za různých povětrnostních podmínek.

Tyhle miliony přistání by daly to jedno probíhající do kontextu a informovaly by autopilota o tom, jak se nejlépe přiblížit k dráze, co je normální, co je anomálie, co je známý problém a jaká má známá řešení a kdy přistání odložit. To je to, co algoritmus strojového učení „vidí“, a takhle se navíc učí s každým novým přistáním, ke kterému po světě dojde. Vidíte ty miliony přistání, jak vás obklopují, když v letadle sedíte?

Jakmile začnete tuhle neviditelnou síť vidět, stane se několik věcí. Pochopíte své přistání v kontextu celé aviatiky, což promění váš zážitek. Umožní vám to důvěřovat autopilotovi a pochopit, v jakém bezpečí jste. Každé proběhlé přistání je doslova na vaší straně.

Ale tím to nekončí. Tento jeden model vám také umožní vidět příklady využití strojového učení všude kolem. To je dneska velmi cenná schopnost. Tuto všechnu vnitřní práci můžete samozřejmě provádět i bez toho, abyste věřili, že všechna ta neviditelná přistání jsou nějakým způsobem skutečná. Můžete – jen vás to bude brzdit. Klasické odpírání jejich reálnosti totiž podkopává jejich důvěryhodnost a vytváří více problémů, než kolik jich řeší (například kde se tedy odehrávají?).

(Pokud je tohle na vás už moc ezo, přečtěte si třeba si třeba Rovelliho Helgoland nebo klasiku Tao fyziky. Böhmův holografický vesmír je taky o tom samém. Nebo Matrix, že. Mezi tvrdým materialismem a divokou ezoterikou vedou různé stezky.)

Proč mi na tom záleží tolik, že o tom píšu? Tohle je mé kacířské přesvědčení: přiznat neviditelné sféře plné občanství v rámci našeho světonázoru by znamenalo revoluci v každé lidské oblasti. Uvolnilo by to další rovinu lidského potenciálu. Konkrétně founderům by to pomohlo lépe vidět a popisovat tu vizi, kterou vidí jen oni.

A my ostatní bychom možná zjistili, že v těch neviditelných světech už dávno máme svůj domov, sny, ideály, budoucí startupy i řešení těch nejtěžších problémů. Co se mě týká, pomáhat této myšlence dosáhnout větší důvěryhodnosti je jeden ze záměrů pro nadcházející období. Ale v prázdnotě jsem teprve dva měsíce. Tvary jsou nejasné a neforemné. Téměř neviditelné.