V redakci CzechCrunche máme občas po práci využívaný PlayStation 4, díky kterému se přesvědčujeme, že profesionální fotbalisté ani esportovci z nás nikdy nebudou. Nedávno k němu na chvilku přibyla i konzole od Sony s pětkou v názvu a k ní i nový set pro virtuální realitu PSVR2. Spojili jsme tak příjemné s užitečným, nainstalovali pár podporovaných her, nasadili helmu, popadli ovladače a vše zevrubně vyzkoušeli. Rovnou vám prozradíme, že PS5 i PSVR2 jsme vraceli s těžkým srdcem. Ale pořídili bychom si „víárko“ sami?

Vybalíte, jedním kabelem zapojíte, během asi minuty vše nakonfigurujete – a hrajete. Začít s PSVR2 je příjemně jednoduché, nejnáročnější tak může být nalezení dostatečného místa pro skutečné pohyby reflektované ve světě virtuálním. Pro to stačí se s helmou na hlavě rozhlížet, kamery vše zachytí a navrhnou na podlaze projektovaný plán herního prostoru. Ale ani když jsme před redakční televizí neudělali doporučený výběr okolo čtyř metrů čtverečních, hrálo se nám pěkně a bez problémů.

Komfortní je i samotné hraní, helma má jen lehce přes půl kila, netlačí a ani hraní v brýlích není problém. Obsahuje interní kamery pro sledování pohybu očí, možnost vybírat třeba položky v menu pouhým pohledem je velice fajn. Kabel vedoucí do helmy má přes čtyři metry a ani největší nešikové o něj nezakopli, samozřejmě lze využít i gaučový režim pro lenochy, kteří místo aktivní akrobacie raději sedí a jen kroutí hlavou a máchají rukama. Stiskem jednoho tlačítka pak zapnete externí kameru, abyste i s nasazeným VR viděli svět kolem sebe.

Zatím samá pozitiva, jenže zasloužená. Každé oko má vlastní OLED displej s rozlišením 2 000 × 2 040 pixelů, podporou HDR a obnovovací frekvencí až 120 Hz. Zorné pole PSVR2 má 110 stupňů, VR pro PC umí občas víc. Virtuální obraz je nicméně oproti některým starším setům velice povedený a jemný, takzvaný „screen door effect“, tedy viditelná lehká mřížka přes sledovaný obraz, se nekoná. Při delším hraní se nevyhnete zapocení, ale umělou masku snadno otřete. Teď už ale na to nejdůležitější – na hry!

Kolegové Jirka a Vojta se převážně vyřádili v horských průsmycích Horizon Call of the Mountain, zdaleka nejdynamičtějšího ze zkoušených titulů. Ale s příjemně ergonomickými ovladači v ruce (jež poznají třeba i to, jak je zrovna držíte, takže různým stiskem prstů můžou vaše virtuální ruce ukazovat různá gesta…) si PSVR2 přímo říká o to, abyste triggery provětrali po pistolnickém stylu. Star Wars: Tales from the Galaxy’s Edge sice nesplnilo tajnou VR touhu – máchání světelným mečem –, ale vytáhnout blaster od opasku a pokosit kosmické pašeráky? K nezaplacení.

„Doopravdy“ rukou popadnout zbraň, zamířit, vypálit a po zásahu ještě odfouknout kouř z rozpálené hlavně (samozřejmě bez účinku, čistě pro tu frajeřinu), to je prostě něco, co žádná akce na klasické obrazovce neumí. Dokud to nezažijete, neoceníte, jaká čirá radost to je. Méně radostný je nicméně pohyb, mačkání kláves WASD v obyčejných hrách je sice na hony vzdálené skutečnému běhu, stále je to ale mnohem akčnější a rychlejší iluze přesunu v trojrozměrném digitálním světě.

VR hry jsou sice na pohled uvěřitelnější, ale také mnohem komornější a statičtější, co se pohybu týče. Anebo prostě zcela nepřirozené v okamžiku, kdy jen ukážete na cílové místo a teleportujete se jedním čudlíkem. Ale tam, kde si neužijete radost ze sprintu, můžete třeba ručkovat po skalách. Nebo se spouštět po nataženém laně. Skočit po hlavě kupředu a rukama se zachytit o vhodně umístěnou římsu či kus dřeva. Přesně takto exceluje Horizon Call of the Mountain, mimochodem opravdu dechberoucí podívaná.

Fantastická panoramata sci-fi akce s robotickými dinosaury doplňují zdánlivé maličkosti, které ale slouží jako perfektní ilustrace zábavného potenciálu VR. Čapnete talíř, mrsknete jím o zem a rozbijete ho. Přiložením flétny k hlavě začnete hrát. Nebo ve zmiňovaných Star Wars si v pochybném baru zahážete šipky. A když k tomu přičtete skutečnost, že to všechno vypadá velmi dobře až fantasticky, neskutečně vás to pohltí. Zamrzí jen nutnost mít hry přímo na PSVR2, na zpětnou kompatibilitu zapomeňte. A tím pádem (alespoň prozatím) třeba i na Beat Saber.

Ani tak ale není problém na dlouhé desítky minut zapomenout na posměváčky, kteří kolem vás v redakci (nebo obýváku) chodí a smějí se tomu, že s bílou helmou na hlavě střílíte z imaginárního luku. Anebo děláte, jako byste točili volantem. Protože oni třeba ani netuší, že zrovna sedíte v závodním vozu v Gran Turismu 7 a užíváte si ten parádní pocit z toho, že nejste omezeni obrazovkou, ale že se můžete rozhlížet kolem sebe jako ve skutečnosti. Což je super hlavně v kabrioletu. Ačkoliv vlastně jen sedíte na gauči v redakci.

Jiří Blatný
Taková blbost, a přitom tak nadchne

Nikdy předtím jsem nic ve virtuální realitě nehrál a překvapilo mě, jak pohlcující zážitek to byl. A jak bezproblémový. Když jsem brýle PSVR2 po hraní sundal, musel jsem se chvíli rozkoukávat, člověk se totiž trochu zapotí. Nedělalo se mi ale zle, což je problém, který někteří lidé po virtuálním výletu řeší.

Když jsem pochopil, že ve hře Horizon Call of the Mountain budu mimo jiné lézt po skalách, měl jsem trochu obavy, protože se bojím výšek. Strach mě v průběhu hraní sice úplně neopustil, zároveň to ale bylo na správné hranici, že to člověka neodradilo, ale naopak motivovalo k tomu, aby hrál dál.

Největším zážitkem pro mě byla paradoxně maličkost. Střílení z luku a vytahování šípů z toulce. Možná to nezní jako něco extra záživného v kontextu celého toho barevného herního světa kolem, ale asi to svědčí o tom, jak nová generace VR dokáže hráče do hry vtáhnout. Že i taková blbost nadchne. A o tom to možná je.

Vojtěch Sedláček
Můžeš kreslit, můžeš hrát, na NPC nesahat

PSVR2 jsem otestoval také hlavně na Horizon Call of the Mountain. S lukem na zádech jsem šplhal po skalách a potíral mechanické nepřátele v kulisách, které berou dech. Samotná instalace a nastavení VR setu jsou jednoduché, ovládání je také snadné a do akce se tak hráč dostane relativně rychle. V tomto případě jej ani příliš neotravuje úvod, který vysvětluje veškeré mechanismy ovládání a pohybu.

Střelba z luku je relativně intuitivní, ovšem chůze, při které si člověk připadá jako běžkař na suchu, je věc, které jsem nepřišel příliš na chuť. Je znát, že virtuální realita ještě není úplně stavěná na otevřené světy, kde byste museli běhat přes lesy a louky. Naopak, vše je tu relativně přímočaře předepsané. A to jak samotný prostor pro pohyb, tak i souboje.

Pohyb rukou a těla však dává na tuto přímočarost zapomenout a hře doslova zobete z ruky. Svůj podíl na tom mají i prvky, které byly vytvořeny vyloženě k tomu, aby si člověk vychutnal schopnosti VR. Můžete hrát na hudební nástroje, malovat obrázky po stěnách, jednoduchým způsobem prostřednictvím pohybu rukou funguje i tvorba předmětů. A nehráčské postavy dávají najevo, když se jim nelíbí, že na ně saháte.

Stačí to ovšem k tomu, aby si člověk koupil set PSVR2 v ceně samotného PlayStationu 5? Konzole i sada pro virtuální realitu stojí okolo patnácti tisíc korun. Pokud by pro PSVR2 pravidelně vycházely stejně povedené hry, jako je Horizon Call of the Mountain, pak tato investice stojí za zvážení. V opačném případě ale na brýle brzy začne sedat prach.