Na první pohled vypadá Club Zero jako film o jídle. Velice rychle vám ale dojde, že ve skutečnosti je snad o tom nejhorším, co se může rodičům stát – o tom, že někdo zmanipuluje jejich děti a oni nevědí, co s tím. Takže žádnou příjemnou podívanou nečekejte. A to ani v případě, že děti nemáte a tahle rovina na vás nebude tolik dopadat. Tak jako tak jde o intenzivní zážitek, ze kterého vám nebude dobře.

Ne nadarmo popisuje Club Zero jeho český distributor jako „syrový a velmi aktuální thriller o zničující síle autority a její magnetizující moci v období křehkého dospívání“. Zdánlivě prosluněný a pastelovými barvami nešetřící snímek přesně takový totiž je. Znepokojivý snad ve všech ohledech.

Stojí za ním rakouská režisérka Jessica Hausner, jejíž poslední film Malý Joe o zákeřné karmínové rostlině se nesl v podobně zneklidňujícím duchu a námět má velice jednoduchý. V nejmenované internátní škole, v nejmenované zemi a v blíže neurčené době začne učit mladá slečna Novaková v podání Mii Wasikowské, někdejší Alenky z říše divů.

Jí ztvárněnou – a neustále divný pocit vyvolávající – učitelku povolala rodičovská rada, které to přišlo jako dobrý nápad. Slečna Novaková se totiž věnuje vědomému stravování a to by se jejich dětem mohlo hodit. Parta dospívajících se skutečně chytí, myšlenka jíst méně a lépe mezi nimi mocně rezonuje, stejně je ale osloví sama učitelka. Mezi ní a několika studenty se vytvoří silné pouto. A situace se brzy vymkne kontrole.

Club Zero je provokativní snímek, který reflektuje hned několik oblastí dnešní společnosti – zaneprázdněnost i pokrytectví rodičů, kteří přehlížejí potřeby svých dětí a nejsou schopni se na ně napojit, stejně jako umělou péči institucí, které se ve skutečnosti chtějí hlavně zalíbit. A také povrchní přístup k ekologickým otázkám, za které se dá leccos schovat, nebo nekritické přijímání trendů a hledání vzorů, k nimž se lze upnout.

Prostředí je sice navýsost uhlazené, že je něco v nepořádku, ale dává film okatě najevo. A asketicky vyhlížející slečna Novaková v něm ční. Tak moc, až je to do očí bijící, jenže nikoho to ve skutečnosti nebije. Rodiče i ředitelka si jedou své, děti vidí maximálně o víkendu a dělají s nimi to co vždycky. Jejich potomci mají mezitím plné hlavy všeho, co na ně svět kolem tlačí, a snaží se s tím nějak vyrovnat. A když přijde učitelka, která jim nabídne cestu, skočí po ní.

Právě v tom, je Club Zero téměř děsivý. V tom, jak jednoduše v něm lidé ztratí spojení s těmi, se kterými by si měli být nejblíž. Někteří rodiče jsou opravdu povrchní a zbabělí, až byste jim za to nejradši nafackovali, jiní jsou ztracení sami v sobě, nedaří se ale ani upřímně milující matce. Jistě, všechno je tu vyhnané do extrémní stylizované karikatury, i tak se ale do vaší hlavy možná vloudí myšlenka, jestli by se vám to také nemohlo stát…

Tu jen umocňuje fakt, že všechno začalo u jídla. Kdo se kdy sám – nebo prostřednictvím svých přátel – potýkal s nějakou poruchou příjmu potravy, potvrdí, že častým důvodem, proč se u nich rozvinula, bylo, že šlo o jednu z mála věcí, kterou mohli sami ve svém životě kontrolovat. A měli pocit, že nad ní vládnou opravdu jen oni sami. Ne třeba rodiče.

Jídlo je dnes navíc obrovské téma, což Club Zero zdůrazňuje snad na všech rovinách – tatínkem, který na internetu jen tak najde někoho, kdo se zabývá vědomým jezením, matkou, která s ním má problém, matkou, která přes něj definuje svůj vztah se synem, ale i pomůckami, které na svých hodinách používá slečna Novaková a které jako byste vystřihli z Instagramu kohokoliv, kdo se vás snaží naučit jíst (zdravě). Je to navíc téma výsostně osobní i společenské, takže ke kritice, kterou režisérka zamýšlí, se perfektně hodí.

Její výtka o snadném podlehnutí manipulaci je jasně celospolečenská. Právě proto, že rodiče, ať už mají se svými dětmi jakékoliv vztahy, selhávají všichni do jednoho, stejně jako ostatní učitelé. Prostředí internátní školy, kde rodina přenáší zodpovědnost na učitele, protože to ani jinak nejde, jen důraz na pomyslnou chybu systému umocňuje.

Club Zero je samozřejmě svého druhu pohádka – ovšem ta drsnějšího ražení –, je v něm spousta zjednodušení i nedořešených otázek a odehrává se v ne úplně realistickém skleníku. I tak stojí za zhlédnutí. Bude to sice trochu masochistické, ale je to film, který si zaslouží šanci. Pro svou podivnost i to, o jak jednoduché věci vypráví. Připravte se ale na scény, před nimiž vás budou v kině varovat a ze kterých se vám opravdu může udělat nevolno.

Foto: Aerofilms