Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, prošla si politikou, působila také jako předsedkyně Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a náměstkyně ministra kultury pro živé umění. Od roku 2020 ale začala Kateřina Kalistová na české kulturní scéně působit na „druhé straně“. Krátce před propuknutím pandemie covidu a uzavřením celé kulturní scény totiž nastoupila do role ředitelky orchestru PKF — Prague Philharmonia. „Náš orchestr umí z člověka vyždímat emoce. Stačí přijít jednou a rychle zjistíte, že jde o návykovou záležitost,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch.

Českou klasickou hudbu Kalistová dlouhodobě označuje za náš významný vývozní artikl. Ačkoliv si to možná mnozí neuvědomují, kořeny české hudební tradice sahají nesmírně hluboko a jak díla našich skladatelů, tak jejich ztvárnění v podání hudebníků nebo dirigentů mají místo v těch nejvýznamnějších kulturních institucích celého světa. Klasická hudba má navíc podle šéfky PKF — Prague Philharmonia nevyčerpatelný potenciál.

„Doživotně máte totiž co objevovat. Nikdy nepoznáte všechny skladatele a všechny skladby, navíc když se k některému dílu vrátíte po letech, vnímáte ho už jako jiný člověk – tudíž pokaždé úplně jinak. Já díky našemu orchestru objevila úplně jiné roviny i v klasickém, stěžejním repertoáru orchestru od Mozarta, Beethovena a Haydna. V jeho podání mají jejich skladby úplně jinou energii. Je to hudba, která svítí a dýchá,“ říká Kalistová.

A i když to po nástupu do PKF — Prague Philharmonia Kalistová a celý její tým neměli kvůli pandemii covidu lehké, náročnou dobu se jim podařilo překonat a nyní je v běhu již 29. koncertní sezóna. Podařilo se to především díky podpoře ze strany státu, Praze, ale také díky mecenášským a sponzorským aktivitám, bez nichž se soudobá kulturní scéna nemůže posouvat dále. A jelikož má Kalistová na starosti především finanční zabezpečení organizace, v budoucnu by chtěla docílit toho, že právě mecenášství bude páteří jejího fungování.

Uměleckou stránku fungování má na starosti od sezóny 2015–2016 šéfdirigent a hudební ředitel PKF — Prague Philharmonia Emmanuel Villaume, který je podle Kalistové dirigent a hudební performer v jedné osobě. Šéfuje také opeře v Dallasu, často působí i v Metropolitní opeře v New Yorku či v mnichovské opeře Bavarian State. I díky němu se pražský orchestr řadí na mezinárodní úrovni mezi ty skutečně špičkové.

Jak vypadala vaše cesta od práva ke klasické hudbě? Nedá se totiž říct, že by mezi sebou tyto dvě oblasti měly přímočaré spojení.
Když jsem studovala právnickou fakultu, prvních pár let nic nenasvědčovalo tomu, že bych se vrhla na profesní dráhu v kultuře. Chtěla jsem se totiž věnovat oblasti financí a nemovitostí. Jenže v závěru studií jsem se dostala ke spolupráci se Zlínským filmovým festivalem pro děti a mládež a díky němu pak na ministerstvo kultury. Tam jsem pracovala asi dva roky, pak jsem udělala odbočku do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, takže jsem se intenzivně pět let zabývala oblastí mediálního práva. Ale stále mě to táhlo ke kultuře, takže jsem se vrátila na ministerstvo kultury, kde jsem řídila sekci živého umění. No, a pak jsem přešla na druhou stranu a začala působit v PKF — Prague Philharmonia.

Čím pro vás tedy kultura byla zajímavější v porovnání s vašimi jinými kariérními možnostmi?
Měla jsem k ní vztah vždycky. Od šesti do sedmnácti let jsem se věnovala moderní gymnastice. A to je aktivita na pomezí sportu a umění. Má hodně společného s baletem, zároveň má blízkou vazbu právě na hudbu, na kterou cvičíte a neustále ji posloucháte. Přes sledování baletu a tance jsem se přirozeně dostala i ke klasické hudbě – i když až v pozdějším věku.

Ale hudební průpravu jste neměla?
Neměla. Když jsem chodila na základní školu, děti byly rozděleny na ty, které chodí na „Zušku“, a na ty, které dělají sport. A já spadala do kategorie sport, který jsem navíc brala hodně vážně, tudíž jsem neměla prostor na jiné aktivity. V dospělosti jsem ale začala chodit na koncerty do Rudolfina, jak na Českou filharmonii, tak na PKF — Prague Philharmonia, navštěvovala jsem operu v Národním divadle. Svět klasické hudby mi navíc ještě více do hloubky ukázal můj blízký kamarád, který studoval hru na klavír. Spolu jsme tak jezdili i do zahraničí a díky tomu jsem klasickou hudbu mohla objevovat po své ose.

Jelikož jste působila na ministerstvu kultury a poté přešla do kulturní instituce, nabízí se otázka, jak vnímáte podporu české kulturní scény ze strany státu?
Za posledních deset až patnáct let vnímám, že objem finančních prostředků, které plynou do kultury, v čase roste. Za pandemie covidu byl samozřejmě ještě vyšší, k čemuž bych ráda řekla i to, že ministerstvo kultury dobře zvládlo covidovou krizi, jelikož se mu podařilo udržet širokou kulturní síť v Česku. Současný ministr kultury Martin Baxa je podle mého názoru člověk na svém místě – po odborné a profesní stránce zvládá činnost vykonávat výborně. Ale zároveň si myslím, že velký kus práce by se měl udít ještě v celkovém vnímání a v důrazu, který stát dává na kulturu jako celek. Což ale souvisí i s celospolečenským vnímáním kultury a s její důležitostí pro Česko. V této oblasti máme k ideálu ještě daleko. Kultura by pro naši vládu měla být prioritou a mělo by to být vidět a na její finanční podpoře.

Myslíte to i tak, že je kultura u nás dlouhodobě spíše podceňována?
Ano, přitom celá kultura v Česku dosahuje nesmírně vysoké úrovně. Klasická hudba je jeden z našich nejvýznamnějších vývozních artiklů. Přesto v kultuře nejsou důstojné mzdy, lidé, kteří v ní působí, nejsou adekvátně ohodnocení. My jsme letos měli obrat 54 milionů, což není moc. A já bych do budoucna prioritně chtěla navyšovat částku, která jde na platy v orchestru. Protože aby člověk mohl hrát v tak kvalitním tělese, nevěnuje se od dětství ničemu jinému, roky studuje a zná jen naprostý dril. Přitom když se s někým bavíte o kultuře, velice často máte pocit, že si lidé myslí, že hudebníci dělají své řemeslo spíše pro zábavu. Že si jdou čas od času někam zamuzicírovat. Přitom jde o velmi náročné zaměstnání, v podstatě celoživotní vrcholový sport, takže i tohle vnímání by se mělo změnit.

Před chvílí jste se dotkla covidu. Vy jste nastoupila do PKF — Prague Philharmonia v roce 2020, tedy v době, kdy se nejen kulturní scéna otřásla v základech. Co to pro vás na pozici šéfky znamenalo?
Byl to pro mě křest ohněm. Nastoupila jsem do orchestru a zavřeli jsme, což nebylo příjemné. Nemohla jsem se ani pořádně seznámit s jeho členy, ani s managementem, protože většina začala pracovat z domova. Ale zvládli jsme to, samozřejmě za podpory státu, ministerstva kultury i pražského magistrátu, který první rok o něco navýšil dotace. Problém byl, že jsme nemohli vydělávat, ale náklady byly pořád stejné. Museli jsme totiž zaplatit 53 hráčů a management. Nejhorší ale bylo nevědět, co bude. Nejistota, neustále změny, rušení koncertů a k tomu finanční nejistota. Udržet se psychicky v pohodě bylo hodně náročné.

Držela vás nad vodou tedy jen pomoc ze státních prostředků?
Právě že nikoliv. Když totiž začal covid a nám úplně došly finance, což bylo před tím, než dorazil první příspěvek od ministerstva, stala se jedna věc, která mě hodně vzala za srdce. Vůbec jsme nevěděli, co bude, a tak se spousta hráčů orchestru dobrovolně vzdala svých honorářů. Nedovedu si představit jinou kulturní instituci, kde by zaměstnancům tak moc záleželo na jejím zachování. Byla to ohromná míra nesobeckosti a vůle po tom, aby orchestr přežil. Vyrazilo mi to dech, protože se celkem vzdali asi 1,7 milionu korun. I díky tomu se podařilo orchestr zachránit – a jeho hráči se tímto skutkem stali jedním z jeho největších mecenášů. Zůstali nám věrni ale i naši partneři, mecenáši, jeden dokonce přibyl a mnoho našich abonentů se vzdalo vstupného v náš prospěch.

A jak vypadá finanční bilance orchestru v současnosti? Kdo všechno stojí za jeho podporou?
Kolem 30 procent příjmů orchestru, když tedy opomenu období pandemie, tvoří dlouhodobě podpora z veřejných zdrojů – čerpáme dotaci z hlavního města Prahy a každý rok dostáváme také podporu od ministerstva kultury. Největší část si ale vyděláme sami – hrajeme pro třetí pořadatele, na festivalech, v zahraničí a důležitou složkou je samozřejmě prodej lístků na koncerty z naší vlastní produkce. Zásadním pilířem našeho rozpočtu, o který chceme opřít budoucnost orchestru, jsou sponzoři a mecenáši. Jak firemní partneři, tak fyzické osoby. Naším generálním partnerem je Komerční banka, hlavním partnerem je automobilka Hyundai a naším patronem je finanční skupina RSBC a předseda jejího představenstva Robert Schönfeld, který jako student houslí zblízka sledoval založení orchestru dirigentem Jiřím Bělohlávkem v roce 1994.

Zmiňujete i fyzické osoby. Můžete nějaké jmenovat?
Našim letitým mecenášem je Julius Prüger, dále Milan Popilka nebo Jean-François Ehrlich. Ti nás podporují dlouhodobě a podrželi nás i během covidu, tedy v době, kdy jsme nemohli vykonávat koncertní činnost. Těchto lidí si moc vážíme a jsem ráda, že snad i je těší pocit, že mohou podpořit soukromý orchestr. Vědí totiž, že 100 procent jejich peněz jde na účel, který oni sami chtějí. Do budoucna bych chtěla, aby dary od sponzorů a mecenášů tvořily páteř našeho financování. Ideální stav by byl, kdyby lehce nad 30 procent z našeho rozpočtu tvořily veřejné finance, dalšími 30 procenty by přispěli mecenáši a sponzoři a zbytek bychom si vydělali sami.

A v současnosti je podpora ze strany mecenášů a sponzorů jak vysoká?
Tvoří asi 12 až 14 procent našeho ročního rozpočtu. Součástí jejich podpory je také sbírka na hudební nástroje. Některé jsou totiž už hodně letité, potřebujeme tak pořizovat nové. A třeba takový kontrafagot stojí asi 1,3 milionu korun. Ve sbírce nyní máme nově peníze na lesní roh, které nám daroval Karel Schwarzenberg. Měl ale jednu podmínku – přál si, abychom na roh nechali vygravírovat jméno Karel. Což rádi uděláme. Bude to tak lesní roh jménem Karel.

Jak vypadala první pocovidová sezóna vašeho orchestru, i když byla stále ještě ovlivněná pandemií?
První půlrok sezóny byl ještě zasažený covidem, jelikož stále trvala hrozba restrikcí, což se projevilo v nákupních zvycích lidí. Čekali na poslední chvíli, spousta z nich navíc na koncerty vůbec nechodila. Zejména ti starší, kteří tvoří velkou část našich pravidelných návštěvníků. Nechtěli totiž chodit někam, kde jsou davy lidí. Druhá polovina sezóny ale už byla relativně normální. V loňském roce jsem měla také dojem, že všechny odložené zájezdy a koncerty se zkoncentrovaly do podzimu, kdy jsme měli skutečně napilno. Loni jsme tak odehráli celkem 119 koncertů, které navštívilo zhruba 49 400 lidí. Nadto bylo sedm koncertů odvysíláno v Českém rozhlase, České televizi nebo na TV Arte.

A jak je na tom aktuální 29. sezóna?
I když covid není tak daleko, zdá se, že se na něj úplně zapomnělo. Letošní rok se co do plánu zájezdů ještě stále vyvíjí, ale v naší abonentní řadě letos tradičně nabídneme devět koncertů v rozpětí od hudby klasicismu až po 20. století. Deset koncertů proběhne v komorní řadě, k tomu plánujeme šest cyklů soudobé hudby a osm koncertů pro děti. Víme už také o několika festivalech, kde budeme hrát. Osobně se moc těším na Pražské jaro, kde nás bude dirigovat skvělá Oksana Lyniv z Ukrajiny.

K tomu ještě pořádáte speciální řadu koncertů Lobkowicz abonmá. Jakou roli hraje ve vašem repertoáru?
Jde o donátorský cyklus na podporu našich uměleckých aktivit, který je pro nás velmi významný. Zároveň jde o velmi populární formát, jelikož se nám začaly rozrůstat řady předplatitelů. Pořádáme v něm čtyři koncerty ročně, které jsou rozprostřeny napříč celým kalendářním rokem. Samotný koncert trvá hodinu a zveme na něj skutečně zajímavé umělce, které mají hosté doslova na dotek, jelikož hrají v nevelkém Císařském sále Lobkowiczkého paláce. Hosté mohou ale navštívit také umělecké sbírky paláce, ke kterým si zdejší kurátoři vždy nachystají krátkou přednášku propojenou s tím, jakou hudbu ten večer uslyší. Po koncertě následuje společenské setkání a musím říct, že za pět let, co Lobkowicz abonmá pořádáme, se osvědčilo jako skvělá platforma pro navazování nových kontaktů i přátelství.

Zní to trochu jako takový sofistikovanější networking.
I já si občas říkám, že kdybych zůstala v byznysovém světě, ráda bych na takovou společenskou událost vyrazila, abych se potkala s někým zajímavým. Lidé chtějí totiž často jít za kulturou, ale nechtějí sedět čtyři hodiny v opeře. Tady si užijí klasickou hudbu, pochopí, že nejde o něco náročného a nepřístupného a že si ji mohou užít i bez toho, aniž by znali partituru. Chceme otevírat dveře do světa špičkových umělců způsobem, který nezastrašuje, ale naopak nabíjí energií. A pak mají prostor poznat se s lidmi z byznysu i jiných kruhů, a to v příjemné klubové atmosféře. Nejčastěji na tyto koncerty chodí lidé mezi 40 a 50 lety, což je mladší osazenstvo, než se kterým se setkáváme na koncertech v Rudolfinu. Ale moc by mě potěšilo, kdybychom zaujali ještě mladší ročníky.

Kdybyste tedy měla nalákat mladší generaci na koncert klasické hudby ve vašem podání, co byste jí řekla?
Jak už jsem říkala. Hudbu nemusíte studovat předem, mít k ní nějakou velkou průpravu. Nejde o nic nepřístupného, koncert můžete totiž vnímat především emotivně. To, že orchestr hraje technicky naprosto bezchybně – to se v těch nejlepších předpokládá. Ale když chcete najít něco výjimečného, jdete spíše po provedení, které s vámi nějakým způsobem zacloumá. Já sama potřebuji, aby mi orchestr vyndal srdce z hrudi, promačkal ho a zase ho vrátil zpátky. Abych byla po skončení vystoupení tím správným způsobem úplně vyřízená. A náš orchestr tohle umí – vyždímá z člověka emoce. Stačí přijít jednou a rychle zjistíte, že jde o návykovou záležitost. Hudba hraná naším orchestrem je ta nejsilnější emoce. Pak už nepotřebujete další přesvědčování.