Voda, žár a masturbace. Umělci se potkali na měsíc ve Varech a vytvořili společně unikátní díla

Sedm uměleckých dvojic tvořilo měsíc ve Varech. Jejich díla, inspirovaná lázeňským prostředím, jsou teď k vidění v pražské galerii Magnus Art.

rosicka-tytykalo-1

Foto: Magnus Art / Filip Houska/CzechCrunch

Lucie Rosická, Jakub Tytykalo a Néphéli Barbas

0Zobrazit komentáře

Nedávno jste tady mohli vidět díla ze sbírky miliardáře, hráče a sběratele Leona Tsoukernika, který místo využil k ukázce svých oblíbených kousků od světových i českých umělců. Teď pražská galerie Magnus Art přichází s jiným konceptem – výstavou Potkali se ve Varech, která propojuje mladé tvůrce s uměleckou rezidencí v Karlových Varech. Sedm uměleckých dvojic během loňského roku tvořilo v inspirativním prostředí lázeňského města a teď jejich společná díla poprvé ožívají na jednom místě.

Program Magnus Art Residency probíhal v historickém secesním paláci Sparkasse, který se v posledních letech proměnil v nové kulturní centrum Karlových Varů. Právě vzdušný prostor v horních patrech sloužil jako ateliér. Kromě něj měli umělci k dispozici i samotné prostředí města, které jejich tvorbu zásadně ovlivnilo a inspirovalo.

„Když trávíte měsíc v novém prostředí a pracujete s někým, s kým běžně netvoříte, nutí vás to přemýšlet jinak,“ popisuje koncept art specialistka Valérie Horváth z J&T Banky, která rezidenční projekt organizuje. Ten poslal loni do Varů vždy na jeden měsíc vybrané dvojice, ve kterých oba umělci tvoří odlišnými přístupy.

Teď jejich díla ukazuje od 13. února výstava v pražské galerii Magnus Art. Mezi umělci, kteří zde představují svou tvorbu, je třeba Lucie Rosická, jež se zaměřuje na experimenty s textiliemi a na propojení materiálů s přírodními procesy. Anebo Néphéli Barbas, umělkyně s řeckými kořeny, která se věnuje abstraktní malbě a zkoumá propojení barvy, pohybu a prostoru. Barbas ve Varech strávila měsíc po boku Jakuba Tytykala, který je zase známý především dynamickou malbou a kombinuje figurativní prvky s abstrakcí.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Jedním z nejzajímavějších experimentů, které z projektu vzešly, je dílo Rosické. Ta se během pobytu inspirovala karlovarskými termálními prameny. Ve spolupráci se sklářkou Annou Jožovou nechala své textilní objekty ponořit do minerální vody, kde se na jejich povrchu postupně vytvářela krystalická vrstva připomínající vřídlovec.

„Byl to pokus o přirozenou symbiózu mezi materiálem a prostředím. Nechala jsem vodu, aby na mé práci vytvořila vlastní stopu,“ říká teď Rosická. Výsledné objekty tak působí, jako by byly nalezeny někde v hlubinách Země. Sklářka Jožová zase vytvořila dvě lampy, které připomínají gejzíry.

Ostatně tryskající voda byla motivem, kterým se Rosická inspirovala i u dalšího díla. Do většího kusu vatelínu vyšila obraz nahé ženy, která stojí přímo veprostřed termálního pramene a masturbuje. Obraz je pak doplněn perlami, které výjev vynáší do roviny elegance. Právě intimita a sexualita jsou pro díla Rosické typické.

Zcela jinou formu dialogu mezi dvěma umělci představuje spolupráce Barbas a Tytykala. Barbas se totiž rozhodla reagovat na motivy, jež se objevují v Tytykalových obrazech – zejména na proudící linie a dynamické struktury. „Jeho obrazy mi připomínaly lávové proudy, takže jsem tento prvek přeložila do jiné formy umění a přidala do ní výrazné oranžové linie,“ vysvětluje umělkyně.

Tytykalo chtěl pohyb vody, která ve Varech hraje klíčovou roli nejen v lázeňství, pojmout trochu jinak. „Chtěl jsem tvorbu uchopit symbolickým způsobem, propojit horko a žár, které vodu zahřívají a ženou ji nahoru,“ vysvětluje Tytykalo, který nakonec své obrazy založil na organické struktuře siločar v podzemí.

Vedle těchto děl výstava představuje také společný projekt Radky Bodzewicz a Petry Švecové, které vytvořily monumentální textilní pás, nebo práci sourozeneckého dua Anežky a Jakuba Hoškových, kteří se rozhodli kombinovat malbu s prvky grafického designu. Každá z dvojic tak k projektu přistoupila jinak – někteří umělci se inspirovali historií místa, jiní se zaměřili na jeho přírodní aspekty nebo na samotný proces spolupráce.

Rosická, Barbas a Tytykalo se navíc shodují, že se inspirace z jakéhokoliv místa mnohdy propisuje do jejich děl až později. „Člověk během rezidence nasbírá vjemy a až zpětně zjistí, že ho ovlivnily,“ říká Néphéli Barbas. Podobně to má i Jakub Tytykalo, který rád zachycuje drobné detaily na známých místech. „Pozoruji, jak se mění struktury chodníků, jak kořeny stromů narušují povrch. Všímám si těchto drobností a někdy se mi promítnou do obrazů, aniž bych to plánoval,“ popisuje svůj proces.

Výstava, kterou před pár dny umělecké dvojice zahájily, potrvá v Magnus Art na pražské Invalidovně až do 4. dubna. Vstup je zdarma, přičemž je zároveň možné se registrovat na komentovanou prohlídku, a to na 26. února nebo 2. dubna.

Z Googlu propojil 500 000 vývojářů. Po čtyřicítce začal fotit dronem a uspěl v National Geographic

Stavět globální projekty, vyvíjet software nebo fotit – Daniel Franc vidí ve všem tvůrčí proces. Jeho snímky krajin z dronu sbírají prestižní ocenění.

Marta PlecitáMarta Plecitá

daniel-franc-1

Foto: Petra Klačková

Daniel Franc

0Zobrazit komentáře

Lidé z byznysu ho nejčastěji znají jako „toho z Googlu“. Daniel Franc roky pendloval mezi Prahou a Silicon Valley, rozjížděl globální vývojářské komunity a podporoval jejich fungování. Stál u zrodu konceptu spolupracujících komunit, který ovlivnil práci půl milionu vývojářů po celém světě, ale přednášel i na mezinárodních konferencích, učil komunitní manažery Googlu, mentoroval. Po třinácti letech se rozhodl odejít. Prostor, který mu v životě vzniknul, začal využívat i k focení krajin z dronu. A dostal se mezi nejlepší na světě.

„Super šéf. Super kancelář. Super role. Cesty po celém světě. Ale přestal jsem cítit svoje kreativní flow. A to pro mě v životě vždycky bylo znamení, že je čas sebrat odvahu a udělat krok dál,“ vzpomíná Daniel Franc na moment před čtyřmi lety, kdy se rozhodl vystoupit z rozjetého vlaku kariéry v globálním gigantu.

Nebylo to ostatně poprvé, co udělal odbočku z vytýčeného směru. Za třicet let profesního života vytvořil několik startupů, v devadesátých letech spouštěl první webové aplikace, dělal instruktora zážitkové pedagogiky u nás i třeba v Austrálii nebo na volné noze pomáhal manažerům rozvíjet korporátní týmy a neziskovým organizacím pracovat se svými komunitami.

„Odchod z Googlu mi dal prostor k rozletu s dronem a foťákem,“ vypráví. S focením krajin z ptačí perspektivy sice začal už pár let po čtyřicítce, ale intenzivně se do něj pustil až o několik let později. Našel si vlastní fotografický přístup a začal lidem ukazovat svůj specifický pohled na česká pole, islandské sopky nebo exotická pobřeží.

„Rybník, kolem kterého chodíte denně běhat, může z jiné perspektivy vypadat jako nové místo k objevení,“ říká Daniel Franc, jehož fotografie stromu ležícího ve vypuštěném podzimním rybníku vyšla nedávno v knižním výběru National Geographic a další fotky loni v jeho české mutaci.

 „Lidé se u mých fotek zastavují a přemýšlejí. Hledají nové pohledy na obyčejné věci a o to mi šlo vždycky ve všem, co jsem dělal. V podnikání, ve vedení projektů, ve vzdělávání a teď i ve focení,“ dodává. Postupem času se umístil v řadě mezinárodních soutěží a několikrát i v Czech Nature Photo, měl také sólové výstavy v Česku a Athénách.

„Na první pohled to vypadá, že střídám obory náhodně, ale já vidím spojení ve všem, co jsem kdy tvořil. Firmy, projekty, komunity, vzdělávání, fotografie… v tom všem vnímám tvůrčí proces a nový pohled na věci. Je to pro mě cesta, jak znovu a znovu nově kreativně tvořit svůj svět,“ vysvětluje svou motivaci.

daniel-franc-4

Foto: Daniel Franc

Sailing the Spring. Vítěz soutěže Earth Photo od britské Royal Geographical Society

Jeho nejúspěšnější fotografie ukazují krajinu jako emotivní umělecké dílo. „Nejde mi o dokumentární popis. Chci ve svých fotografiích předat svůj vlastní vjem, vyjádření mého pohledu na hloubku světa kolem nás. Je to hodně osobní, stejně jako je pro mě osobní setkání s lidmi, kteří se na fotky dívají,“ popisuje Franc. Jako příklad uvádí svou oblíbenou fotografii vodopádu, ze které není na první pohled poznat, zda voda teče nahoru, či dolů. „A zda je to vůbec vodopád. Najdete v tom realitu, pořád ji rozpoznáte, ale fotografie vás vezme na cestu objevování,“ dodává.

Kromě výhledů nad krajinou začal před časem přenášet do obrazů i pohledy do mikroskopu. „Stejně jako celý rybník vás svou dokonalostí může překvapit jedna kapka vody z něj,“ vysvětluje. Dozrál až k alternativnímu způsobu jejich využití, když na hudebních akcích promítá v reálném čase vizuálně zpracované snímky z mikroskopu ve spojení s elektronickou hudbou.

Podobnou produkci představil i na letošním ročníku Pražského jara, kde doprovodil hudební vystoupení Springteen, a pro velký úspěch ji bude za rok opakovat.„Takové obrazy by šly generovat i umělou inteligencí. Pro mě je dokonalost v tom, co existuje kolem nás, co si nemusím vymýšlet a co v lidech vzbuzuje překvapení,“ doplňuje.

vaclav-knapp

Přečtěte si takéV sedmnácti spolupracuje s Berkeley na výzkumu AIS kurzy světových univerzit začal na základce. V 17 zkoumá, jak s umělou inteligencí replikovat lidské vědomí

Svá díla tiskne Daniel Franc na galerijní papír, plátno nebo akrylátové sklo. Exkluzivní záběry prodává v limitovaných edicích po 42 kusech, ostatní v otevřených sériích. „Nejde mi o to, vydávat obrazy po stovkách kusů, jako když si koupíte fototapetu v hobbymarketu. Když doplňují interiéry firem nebo domovů, tak proto, že si majitelé fotku pečlivě vybrali, většinou z mého webu, a ladí nejen s interiérem, ale s něčím i v něm, a to nás vlastně pak spojuje,“ vysvětluje svůj přístup.

Franc by rád v dohlednu realizoval další průřezovou výstavu svých fotografií v České republice, nedávno zatím proběhla mikrovýstava při benefiční aukci jeho děl v Betlémské kapli pro stavbu škol v rozvojových zemích „Nechci nic uspěchat, v životě se mi nejlépe dařilo ve věcech, které nebyly předem příliš naplánované a vznikaly organicky,“ říká. Přiznává, že fotografování ho po mnoha letech vrací do toho typu flow, které naposledy zažil před dvaceti lety jako tvůrce softwaru. „Celý život tvořím. Komunity, projekty, kurzy. Ale zabrat se navečer do práce a pak najednou vidět vycházet slunce, to se mi povedlo zase až u zpracovávání fotografií,“ říká.

Kromě focení se v současné době věnuje rozvoji interních komunitních projektů v České spořitelně, vedle toho vede workshopy kolem témat propojování lidí, ale i mentoringy pro společnosti, které vnímá jako společensky užitečné. Například Czechitas, Učitel naživo nebo lidi rozhýbávající regionální centra pro podporu komunitního života. 

„Nikdy jsem se nebál posouvat status quo, i když to třeba ostatním připadalo divné. Ani v Googlu, ani v učení, ani v podnikání. Díky tomu jsem zůstal svobodný a to považuji v životě vlastně za největší úspěch,“ říká na závěr.