Lidé z byznysu ho nejčastěji znají jako „toho z Googlu“. Daniel Franc roky pendloval mezi Prahou a Silicon Valley, rozjížděl globální vývojářské komunity a podporoval jejich fungování. Stál u zrodu konceptu spolupracujících komunit, který ovlivnil práci půl milionu vývojářů po celém světě, ale přednášel i na mezinárodních konferencích, učil komunitní manažery Googlu, mentoroval. Po třinácti letech se rozhodl odejít. Prostor, který mu v životě vzniknul, začal využívat i k focení krajin z dronu. A dostal se mezi nejlepší na světě.

„Super šéf. Super kancelář. Super role. Cesty po celém světě. Ale přestal jsem cítit svoje kreativní flow. A to pro mě v životě vždycky bylo znamení, že je čas sebrat odvahu a udělat krok dál,“ vzpomíná Daniel Franc na moment před čtyřmi lety, kdy se rozhodl vystoupit z rozjetého vlaku kariéry v globálním gigantu.

Nebylo to ostatně poprvé, co udělal odbočku z vytýčeného směru. Za třicet let profesního života vytvořil několik startupů, v devadesátých letech spouštěl první webové aplikace, dělal instruktora zážitkové pedagogiky u nás i třeba v Austrálii nebo na volné noze pomáhal manažerům rozvíjet korporátní týmy a neziskovým organizacím pracovat se svými komunitami.

„Odchod z Googlu mi dal prostor k rozletu s dronem a foťákem,“ vypráví. S focením krajin z ptačí perspektivy sice začal už pár let po čtyřicítce, ale intenzivně se do něj pustil až o několik let později. Našel si vlastní fotografický přístup a začal lidem ukazovat svůj specifický pohled na česká pole, islandské sopky nebo exotická pobřeží.

„Rybník, kolem kterého chodíte denně běhat, může z jiné perspektivy vypadat jako nové místo k objevení,“ říká Daniel Franc, jehož fotografie stromu ležícího ve vypuštěném podzimním rybníku vyšla nedávno v knižním výběru National Geographic a další fotky loni v jeho české mutaci.

 „Lidé se u mých fotek zastavují a přemýšlejí. Hledají nové pohledy na obyčejné věci a o to mi šlo vždycky ve všem, co jsem dělal. V podnikání, ve vedení projektů, ve vzdělávání a teď i ve focení,“ dodává. Postupem času se umístil v řadě mezinárodních soutěží a několikrát i v Czech Nature Photo, měl také sólové výstavy v Česku a Athénách.

„Na první pohled to vypadá, že střídám obory náhodně, ale já vidím spojení ve všem, co jsem kdy tvořil. Firmy, projekty, komunity, vzdělávání, fotografie… v tom všem vnímám tvůrčí proces a nový pohled na věci. Je to pro mě cesta, jak znovu a znovu nově kreativně tvořit svůj svět,“ vysvětluje svou motivaci.

Jeho nejúspěšnější fotografie ukazují krajinu jako emotivní umělecké dílo. „Nejde mi o dokumentární popis. Chci ve svých fotografiích předat svůj vlastní vjem, vyjádření mého pohledu na hloubku světa kolem nás. Je to hodně osobní, stejně jako je pro mě osobní setkání s lidmi, kteří se na fotky dívají,“ popisuje Franc. Jako příklad uvádí svou oblíbenou fotografii vodopádu, ze které není na první pohled poznat, zda voda teče nahoru, či dolů. „A zda je to vůbec vodopád. Najdete v tom realitu, pořád ji rozpoznáte, ale fotografie vás vezme na cestu objevování,“ dodává.

Kromě výhledů nad krajinou začal před časem přenášet do obrazů i pohledy do mikroskopu. „Stejně jako celý rybník vás svou dokonalostí může překvapit jedna kapka vody z něj,“ vysvětluje. Dozrál až k alternativnímu způsobu jejich využití, když na hudebních akcích promítá v reálném čase vizuálně zpracované snímky z mikroskopu ve spojení s elektronickou hudbou.

Podobnou produkci představil i na letošním ročníku Pražského jara, kde doprovodil hudební vystoupení Springteen, a pro velký úspěch ji bude za rok opakovat.„Takové obrazy by šly generovat i umělou inteligencí. Pro mě je dokonalost v tom, co existuje kolem nás, co si nemusím vymýšlet a co v lidech vzbuzuje překvapení,“ doplňuje.

Svá díla tiskne Daniel Franc na galerijní papír, plátno nebo akrylátové sklo. Exkluzivní záběry prodává v limitovaných edicích po 42 kusech, ostatní v otevřených sériích. „Nejde mi o to, vydávat obrazy po stovkách kusů, jako když si koupíte fototapetu v hobbymarketu. Když doplňují interiéry firem nebo domovů, tak proto, že si majitelé fotku pečlivě vybrali, většinou z mého webu, a ladí nejen s interiérem, ale s něčím i v něm, a to nás vlastně pak spojuje,“ vysvětluje svůj přístup.

Franc by rád v dohlednu realizoval další průřezovou výstavu svých fotografií v České republice, nedávno zatím proběhla mikrovýstava při benefiční aukci jeho děl v Betlémské kapli pro stavbu škol v rozvojových zemích „Nechci nic uspěchat, v životě se mi nejlépe dařilo ve věcech, které nebyly předem příliš naplánované a vznikaly organicky,“ říká. Přiznává, že fotografování ho po mnoha letech vrací do toho typu flow, které naposledy zažil před dvaceti lety jako tvůrce softwaru. „Celý život tvořím. Komunity, projekty, kurzy. Ale zabrat se navečer do práce a pak najednou vidět vycházet slunce, to se mi povedlo zase až u zpracovávání fotografií,“ říká.

Kromě focení se v současné době věnuje rozvoji interních komunitních projektů v České spořitelně, vedle toho vede workshopy kolem témat propojování lidí, ale i mentoringy pro společnosti, které vnímá jako společensky užitečné. Například Czechitas, Učitel naživo nebo lidi rozhýbávající regionální centra pro podporu komunitního života. 

„Nikdy jsem se nebál posouvat status quo, i když to třeba ostatním připadalo divné. Ani v Googlu, ani v učení, ani v podnikání. Díky tomu jsem zůstal svobodný a to považuji v životě vlastně za největší úspěch,“ říká na závěr.