Vraždy, duchařina a podmanivé Benátky. Nová poirotovka se odklání od klasické detektivky a velmi jí to svědčí

Kenneth Branagh se už potřetí coby herec i režisér pustil do příběhů Hercula Poirota. Přízrakům v Benátkách navíc dodal nadpřirozený rozměr.

smrt-v-benatkach

Foto: Falcon

Role Hercula Poirota i režie se v Přízracích v Benátkách opět ujal Kenneth Branagh

0Zobrazit komentáře

Jestli se mezi globálně známými umělci dá někdo označit za fanouška Hercula Poirota, pak je to Kenneth Branagh. Uznávaný britský filmový i divadelní herec a režisér – a podle mnoha kritiků jeden z nejlepších protagonistů Shakespearových her současnosti – nedá na belgického detektiva, kterého stvořila Agatha Christie, dopustit. Proto už potřetí přivádí jeho případy na plátna kin. A zatímco v prvních dvou případech sáhl po těch nejznámějších příbězích a věrně se jich držel, v Přízracích v Benátkách popustili se scenáristou Michaelem Greenem uzdu i své fantazii. A dobře udělali.

Hercule Poirot patří ke stálicím českého televizního diváka. Nenarazit v páteční či víkendové večery na jeden z mnoha a mnoha dílů seriálu s Davidem Suchettem (který se točil od roku 1989 do roku 2013!), případně film se stejnou tematikou, je někdy umění. Když se vám trefí do nálady, můžete s nimi strávit příjemné nostalgické chvíle, většinou se ale neubráníte dojmům, že to je už z jiné doby a celé prostě staré.

Možná i díky tomu se před pár lety Kenneth Branagh rozhodl pro nové a současné kinematografii více odpovídající zpracování své oblíbené literární postavy. Činorodý herec a režisér je neodmyslitelně spjatý s dílem Williama Shakespeara, za své výkony s ním spojené – v divadle i ve filmu, v herecké i režisérské roli – posbíral mnoho nejrůznějších ocenění včetně oscarových nominací, mainstreamové publikum ho ale bude nejspíš znát jako potrhlého podvodníka Zlatoslava Lockharta z druhého Harryho Pottera. Nebo právě posledního Hercula Poirota s dvouřádkovým knírkem.

Před šesti lety tak do kin dorazila Vražda v Orient expresu, loni pak po několika odkladech a celkem potichu i Smrt na Nilu. Oba filmy Branagh režíroval a také v nich slavného detektiva hrál. A kromě něj se snímky hemžily i dalšími velkými jmény – v prvním to byli Johnny Depp, Michelle Pfeiffer, Penélope Cruz, Willem Dafoe nebo Judi Dench, ve druhém pak Gal Gadot, Armie Hammer nebo Annette Bening. Vražda v Orient expresu si vysloužila slušné hodnocení, Smrt na Nilu pak spíš průměrné. Oběma bylo společné to, že se poměrně věrně držely své literární předlohy a převáděly ji do moderně pojatých vizuálů. Vaše babička by to sice asi neocenila, mladší milovníci klasiky – jakým je i sám Branagh – už ale ano.

Letošní Přízraky v Benátkách jsou ovšem jiné. Jednak v nich chybí áčkoví herci a nevycházejí z těch neprofláknutějších příběhů, ale z méně známé knihy Hallowe’en Party (česky vyšla pod názvem Viděla jsem vraždu), kterou Agatha Christie napsala v roce 1969, jednak se jí Branagh a scenárista Michael Green spíš jen inspirovali a dodali jí vlastní výrazný rozměr, který se od napřirozena táhne až k nepokrytému hororu. Snímek měl i menší rozpočet, takže dost možná i proto dostal vedle jiného zpracování i výrazně komornější atmosféru, rozhodně to ale nebylo na škodu.

Místo knižního Londýna se tak ocitáme v poválečných Benátkách, kam se lidstvem zklamaný Hercule Poirot ukryl a kde tvrdošíjně odmítá dále vykonávat to, co umí nejlépe. Což je řešit vraždy. Jednoho dne, v předvečer Svátku všech svatých, tedy na Halloween, se k němu ale i tak dostane jeho dávná přítelkyně spisovatelka a přesvědčí ho, aby se s ní zúčastnil noční duchařské seance a pomohl jí zjistit, jestli je žena, která se vydává za médium, co dokáže mluvit s mrtvými, podvodnice, nebo má opravdu mimořádné schopnosti.

Seance, která má propojit známou operní pěvkyni s její tragicky a za záhadných okolností zemřelou dcerou, se odehrává v domě, kde údajně straší. Sídlo je navíc sice působivé a okázalé, ale poměrně omšelé. V noci v něm zůstane nesourodá skupinka účastníků vyvolávání duchů a brzy se začnou dít podivné věci. A nedlouho na to dojde k vraždě, kterou se i přes své původní odhodlání nic nevyšetřovat rozhodne Poirot rozlousknout. Jenže divné úkazy se dějí dál a i slavný detektiv vidí a zažívá věci, které si nedokáže vysvětlit.

Zatímco první dva díly získaly na Rotten Tomatoes průměrné hodnocení kolem 60 procent, Přízraky v Benátkách si ve dnech před svou premiérou prvními recenzemi vysloužily už zhruba 80 procent. A z velké části to bylo právě díky mrazivému nádechu, který jim jejich autoři vtiskli. Celý film se odehrává prakticky během jediného večera, v uzavřeném domě, kulisy mu ale dělají opravdové Benátky zaplněné řádícími halloweenskými maškarami a gondoliéry v děsivých maskách, na což se velice dobře kouká.

Přízraky navíc záměrně budují znepokojující atmosféru a nebojí se sahat ani k nepříjemným lekačkám. Starý dům tone ve stínech, venku zlověstně prší, kamera snímá hrdiny z různých úhlů, vzdáleností a s různou dynamikou, domem znějí zvuky, které by tam být neměly. A zlomený Hercule Poirot, i když se tomu všemu díky své víře v sílu logického uvažování brání, znejistí.

benatky-2

Foto: Falcon

Nová poirotovka záměrně buduje velmi stylizovanou atmosféru

Coby duchařská žánrovka jsou Přízraky v Benátkách povedené a netypická stylizace je jejich nejsilnější stránkou. Umně si pohrávají s atmosférou a daří se jim zlidštit i jinak většinou dost nepříjemného a nafoukaného vyšetřovatele. Na své si ale přijdou i fanoušci starých detektivek, přeci jen jde o případ Hercula Poirota. Nechybí tedy záhadné úmrtí v minulosti, které všechny nakonec propojí, host, který dostal pozvánku, ale nikdo ho přitom nepozval, vražda v pokoji za zamčenými dveřmi, pomocník schovaný v krbu a na závěr samozřejmě geniální dedukce.

Tohle všechno funguje parádně, místy ale film přeci jen trochu zašustí papírem – třeba ve chvíli, kdy si dva údajně staří přátelé (Poirot a spisovatelka v podání komičky Tiny Fey) povídají a v rámci toho, aby se nová postava představila divákům, pronáší věty: „Jsem přeci slavná spisovatelka…“ a podobně. Ohraný je i motiv se znechucením ze svého povolání a útrap, které někdy přináší. Poirot opakovaně mluví o tom, jak zlomil nad lidmi hůl, můžete si ale tipnout jak to s jeho rozhodnutím nepokračovat v kariéře soukromého detektiva dopadne. Poměrně dost okaté jsou i některé detaily nebo narážky v replikách, kdy pak jen čekáte, až přijde TEN moment, kdy sehrají nějakou zásadní roli.

Ani jedno ale není důvod, proč si novou poirotovku nepustit, zvlášť pokud máte rádi nenáročné halloweenské filmy. Přesně taková totiž ze všeho nejvíc je – samotný případ a jeho rozuzlení je ve výsledku naprostá poirotovská klasika, která sice neurazí, ale v dnešní době ani nijak zvlášť neohromí. V kombinaci s nadpřirozenou a lehce hororovou atmosférou ale rázem působí úplně jinak. Není to film, o kterém se bude týdny nadšeně mluvit, ale je to příjemný způsob jak strávit víkendové odpoledne. Jeho velký problém podle mě ovšem je, že jde do kin teď v půlce září, a ne až na konci října, až bude víc tmy a Halloween bude klepat na dveře.