Manželé Stodolovi patří mezi nejhorší zločince Česka. Vraždící pár mezi lety 2001 a 2002 zabil osm důchodců, činil tak kvůli penězům – a s chladnokrevnou krutostí. Nyní si Dana a Jaroslav odpykávají doživotní tresty. Jejich činy, ale především jejich extrémně nezdravý vztah zkoumá nový snímek režiséra Petra Hátleho Manželé Stodolovi, jenž se ve čtvrtek 29. února představí v českých kinech.

Scenárista a režisér Petr Hátle byl doposud především dokumentaristou. Je podepsaný pod epizodami sérií Kmeny, Péče o duši a Příběhy 20. století či pod snímky Jednotřídka a Století s korunou. Také Manželé Stodolovi původně vznikali v dokumentárním žánru. Brzy se ale proměnili na psychologické drama, které ukazuje vztah dvou lidí, jejichž činy patří k nejodpornějším v domácích dějinách.

„Když jsem nahlížel do policejních spisů, ta brutalita a taková až samozřejmost, s jakou zločiny páchali, pro mě byla šokující. Ale také chyby, které dělala policie,“ říká Hátle v rozhovoru pro CzechCrunch. Jeho snímek ale není zevrubným popisem životních osudů sériových vrahů. Lucie Žáčková a Jan Hájek v hlavních rolích představují především toxický partnerský vztah založený na závislosti a zločinu. A bezcitnosti. Vůči sobě navzájem – hlavně ze strany Dany Stodolové –, ale především ke svému okolí.

„Oni byli schopní někoho zabít, sníst jeho večeři a přespat v jeho domě. Bylo to překročení všech mravních předpokladů a měřítek,“ popisuje režisér. Jak vnímá uvedení snímku v době, kdy je téma vražd bohužel opět aktuální? Proč kritizuje tehdejší postup policie? A zapojili spolu s producentem Tomášem Hrubým do natáčení filmu i skutečné manžele Stodolovy? I na to Petr Hátle odpovídá.

Váš film jde do kin jen pár týdnů po tragédii na filozofické fakultě, po níž následovaly diskuze o zločinu a zveřejňování informací o pachatelích. Nic z toho jste nemohli předpovídat, film se natáčel několik let, přesto – neovlivnilo to premiéru?
Stejně jako všechny ostatní i mě ten čin hluboce zasáhl. Ale nemyslím si, že je nutné spojovat to s naším filmem. Ten jsme začali natáčet přibližně před třemi lety, do distribuce jdeme dva měsíce po té události. Myslím si, že to rozhodnutí je v pořádku. Náš film není oslavou vrahů, ale prostě vhlédnutím do toho, co může způsobit toxický nebo špatný vztah.

A co právě poslední dobou řešená otázka, jestli o podobných činech točit filmy, případně jak o nich a jejich strůjcích informovat…
Mají vůbec vznikat takové filmy? To je kontroverzní. Není na to správný recept. Jde o čas od události a způsob, jakým se téma zpracuje. Dovedu si představit dobrý snímek i o událostech na filozofické fakultě, který vysvětlí jejich pozadí a to, na co se lidé ptají. Teď je ale příliš brzy.

Vhled do života Stodolových probíhá ve vašem filmu formou psychologického dramatu, snímek přitom vznikal jako dokument. Jak nastala ta změna?
Při přípravách jsem si uvědomil, že dokumentární film má svoje limity. Vzhledem k tomu, že člověk potřebuje ve filmu vždycky nějakou hlavní postavu. My jsme tady tu hlavní postavu neměli. A nechtěli jsme vyprávět další Případy 1. oddělení a tak dále. Které jsou fajn, detektivky mám rád, ale není to zrovna typ věcí, které by pro mě byly pracovně lákavé. A jak jsme o tom uvažovali, tak jsme dospěli k tomu, že zajímavá je kromě jiných skutečnost, že vraždili v páru. Tak jsme se chtěli podívat do toxického manželství a na to, co vedlo k tomu, že se chovali, jak se chovali.

Film je do jisté míry až minimalistický, například postava Jardy má poměrně málo krátkých replik. Do jaké míry to odráží realitu?
Chtěli jsme zachovat základní dynamiky jejich vztahu. Vzájemné závislosti. To, že ten vztah někdo vede, že ho většinou vede Stodolová. Ale zároveň mi přišlo důležité nevyviňovat ho. On byl přece vykonavatelem většiny těch věcí. Nejde se vymlouvat na to, že má někdo doma silnou ženu nebo silného muže a dělá špatné věci. Nevyprávíme příběh o zlé ženě, která zničila dobrého muže, tak to nebylo.

Nicméně skutečné události váš film nekopíruje jedna ku jedné. V jedné scéně například Stodolová spálí peníze ukradené zabitému seniorovi. To se stalo?
Při vzniku scénáře se trochu smývá fikce a realita. Například oběti ve filmu jsou anonymizované. Ale věděli jsme, že když budeme mluvit o konkrétním případu, a ne o nějaké obecné fikci, můžeme se lépe zaměřit na daná témata. Na toxické vztahy, na seniory, nezájem policie. K tomu nám slouží zakotvení v realitě. Stejně tak nevysvětlujeme napřímo motivace Stodolových. Vy je cítíte, je tam náznak, někdo Stodolovou označí za šlapku… ale nechtěli jsme se vracet do jejich minulosti. Chtěli jsme ukazovat jejich vztah.

Jak vůbec přišel první nápad zpracovat zločiny manželů Stodolových?
Co mě zasáhlo jako úplně první, bylo to, jak dlouho manželům Stodolovým ty jejich činy procházely a proč jim procházely.

Proč?
Protože policie to tehdy v podstatě nevyšetřovala správně. Můžeme být upřímní, odflákla to. Protože jejich oběti byli osamělí senioři a lidé žijící vlastně na okraji společnosti. A proto jim to tak dlouho procházelo.

To jsou docela silná slova.
Ona je to zásadní věc, případ Stodolových vedl k pročištění postupů uvnitř policie. Od té doby změnila své zavedené principy vyšetřování záhadných úmrtí, která se především v případě starších, osamělých lidí moc neřešila. To je aspoň jedna z těch v uvozovkách pozitivních věcí na celém případu.

Čím to tedy bylo, že vraždění Stodolovým tak dlouho procházelo?
Nikdo si nedovedl představit, že manželé-vrazi mohou existovat. Že tu je někdo, kdo prochází vesnicemi a ohrožuje sousedy. Nikoho to do té doby prostě nenapadlo. Tím, že ten příběh vyprávíme, ale ukazujeme, že takové věci se dějí. Je důležité o tom mluvit a pro mě byl důležitý i pohled dovnitř, jak to v nich vzniklo.

Na filmu jste spolupracoval i s vyšetřovateli, kteří Stodolovy nakonec dopadli.
Ano, hlavně s vyšetřovatelem Janem Lomnickým, který byl odborným poradcem snímku. Myslím, že ho ještě neviděl, ale když byl na place a viděl herce v kostýmech, tak říkal, že ho až mrazí v zádech. On byl ten, kdo je zatýkal.

Měl jste také možnost nahlédnout do policejních spisů.
Tím, že původní idea bylo zpracovat Stodolovy dokumentární formou, tak první rok probíhaly klasické rešerše. Především právě s panem Lomnickým, který nás seznámil s desítkami dalších lidí a vyšetřovatelů okolo případu. Četl jsem psychologické posudky, měl jsem možnost nahlédnout do spisů…

Bylo tam něco, co vás překvapilo, co není veřejnosti známé?
Šokující tam pro mě hlavně byly chyby, které dělala policie. A potom i brutalita a taková až samozřejmost, s jakou Stodolovi zločiny páchali. Tam byla třeba věc, kterou máme i ve filmu. Oni byli schopní někoho zabít, ale zároveň sníst jeho večeři a přespat v jeho domě. Bylo to překročení všech mravních předpokladů a měřítek. Ta každodennost a lehkost, s jakou to prováděli, byla zajímavá a strašná.

Mluvit s doživotně odsouzenými pachateli jste nechtěli?
Ne. Nechtěli. Vyprávíme příběh založený na jejich činech, ale nechtěli jsme si nimi svazovat ruce. Ani jsme nepovažovali za nutné, aby takoví lidé byli součástí tohoto projektu.