Byl to americký sen, o kterém mnoho lidí sní, ale zdaleka ne každý ho nakonec skutečně může žít. David Semerád nejprve ve Spojených státech uspěl s vývojářskou společností STRV, za oceánem se natrvalo i s rodinou usadil, a když pak původní byznys předal a prodal kolegům, vrhl se do nového dobrodružství. Hnalo ho srdce a přesvědčení, že jeho nápad dokáže lidem pozitivně měnit životy. Do projektu Mindzero vložil úplně všechno, co měl. A nevyšlo to. „Bylo hodně drsné a temné,“ přiznává.

Devětatřicetiletý podnikatel se z technologického byznysu vydal do světa zaměřeného na mentální a fyzické zdraví. Pod značkou Mindzero začal v USA stavět longevity studia, ve kterých dokázali klienti i díky saunování, ledové vodě, dechovým cvičením nebo prací s myslí úplně vypnout a zresetovat se. A když před necelými třemi lety otevřel první pobočku na Myrtle Beach v Jižní Karolíně na východě Spojených států, vypadalo vše dobře.

Zpětná vazba od prvních zákazníků byla skvělá. Přes tři desítky lidí Semerádovi řekli, že by si okamžitě koupili členství a rovnou mu dali čísla svých platebních karet. „To byla reakce na produkt, jakou jsem v životě nezažil. Říkal jsem si, že tohle může být miliardový byznys, který může pomoci milionům lidí po celém světě,“ vypráví David Semerád v otevřené zpovědi v podcastu zakladatele CzechCrunche Michala Ptáčka, který si můžete poslechnout v přehrávači níže.

Na dalších řádcích přinášíme přepis těch nejzásadnějších pasáží, ve kterých David Semerád mluví o tom, co se ve startupu Mindzero stalo, jaké největší chyby udělal a jaké z toho může nejen pro něj plynout ponaučení. „Po téměř čtyřech letech provozu jsme to zavřeli. Nepodařilo se sehnat peníze na rozvoj firmy v čase, který by odpovídal expanzi, jakou jsem naplánoval,“ shrnuje.

O tom, jak se vše začalo bortit

V momentě, kdy se všechno začalo hroutit, to bylo hodně drsné a temné, protože já jsem na tu firmu navázal úplně celý svůj život. Jednak jsem do ní dal všechny peníze, zároveň jsme na ni měli navázaný i náš rodinný život včetně bydlení, kamarádů, školy pro děti. Také jsem osekal skoro všechny ostatní aktivity, abych se mohl věnovat jen Mindzero, protože jak jsem na začátku viděl reakce prvních zákazníků a jak jim to pomáhá, tak to bylo hrozně zaslepující. Hrozně jsem chtěl, abychom to rozšířili do celého světa.

Poprvé jsem se úplně na začátku řídil srdcem a šel jsem dál s tím, že budeme růst a nějak ty peníze najdeme, protože to tak cítím. Nějakou dobu to fungovalo, dlouho jsme vše financovali z příspěvků našich členů. Ve druhém studiu jsme za šest měsíců získali 550 členů a dostali jsme se přes milion dolarů v obratu, všechno to vypadalo skvěle. Bohužel jsem ale přestřelil rychlost rozvoje a nedokázal na něj sehnat včas peníze.

Jel jsem to na krev, protože v Americe od zakladatelů často slyšíš, že tohle kolo financování bylo hrozně těžké a do poslední chvíle nevěděli, jestli to půjde. Je to často tak, že jsi v jednu chvíli jednorožec, ale zároveň krachuješ. Přišlo mi v tu chvíli normální, že jsme pořád víceméně bojovali o přežití, ale zároveň jsem cítil obrovskou šanci, že kdyby se to povedlo, tak to bude velký. Ale nedal jsem to.

Došly nám peníze. Bylo hrozně moc okolností, které se sešly, odčerpalo nám to trochu náhleji cash flow a už nebylo dost času s tím něco udělat. Museli jsme tedy zavřít. Pak se mi podařilo znovu otevřít, ale upřímně to už od té doby bylo emočně hrozně těžké, protože vznikly nějaké dluhy a jak jsem měl závazek k tomu, že otevřeme mnoho dalších studií, tak jsem osobně ručil v milionech dolarů. Dostali jsme se do fáze, kdy řešíme oddlužení firmy, bude se vše rozprodávat. Samotná značka a studia budou fungovat dál, ale už to nebude za mé účasti a našich investorů.

O velké chybě v rozvoji

Vím, kdo jsem a jak funguju, proto jsem kompletní řízení firmy už neměl na sobě. Ale když jsem vedení předával, už jsme byli zavázaní k tomu velkému růstu, takže člověk, který firmu řídil, s tím už moc dělat nemohl, to bylo moje rozhodnutí. Spousta startupů umře na to, že jdou pomaličku, nevytvoří žádnou signifikantní trakci a ve výsledku umřou jen kvůli tomu, že utratí peníze, které nabraly, a nic velkého se vlastně nestalo.

Nedá se tedy jednoznačně říct, že růst pomalu by bylo bezpečnější. Bohužel jsem nedokázal v čase odladit to, že studia byla hodně drahá postavit, bylo to kolem jednoho až dvou milionů dolarů, a já nevím, za jak dlouho by se ta investice vrátila. Samozřejmě zpětně viděno těch chyb a věcí, co bych udělal jinak, bylo určitě hodně.

O tom, kolik to celé stálo

Do firmy bylo celkově nainvestováno kolem osmi milionů dolarů (přes 160 milionů korun) a já jsem do toho dal zhruba 3,5 milionu dolarů (přes 70 milionů korun). Ještě v tom není započítáno, že jsem téměř celou dobu ve firmě neměl za ty čtyři roky plat. Navíc to není jen o penězích, co jsem do firmy vložil, a o platu, který jsem neměl, ale také o osobních garancích, které budou zřejmě celkově přesahovat 15 milionů dolarů (přes 310 milionů korun). Je to například za nájmy, které jsme měli nasmlouvané.

Dokončujeme teď prodej našeho domu v Los Angeles, kde jsme bydleli, je to celé komplikované a není to jednoduše řešitelné. Možná budu muset projít také nějakým osobním oddlužením, uvidím, jak se mi to ještě podaří, bude to určitě nějakou dobu trvat.

O velkém ponaučení

Tehdy mi to přišlo jako super rozhodnutí, ale zpětně viděno jsem samozřejmě udělal chybu, že jsem chtěl mít na tu firmu totální závazek a fokus, dal jsem do toho všechno a nechtěl mít žádnou cestu zpět. Na papíře to zní super, ale v momentě, kdy je na to všechno navázané a tobě se nedaří, tak se ti najednou rozpadne úplně celý život.

Měl jsem celkem padesát investorů, jsou to lidé, se kterými se dlouho kamarádím, takže vůči nim je to samozřejmě nepříjemné, stejně jako vůči lidem v týmu a několika stovkám členů, které jsme měli. Dal jsem do toho všechny svoje peníze a byla to vlastně taková sofistikovaná verze gamblerství. Pokud je statistika, že většina startupů nepřežije, a ty tam dáš všechno… Spoléhal jsem nejen ve firmě, ale i v osobním životě, že to vyjde, a tím pádem si budeme moci držet náš lifestyle a vše kolem.

Samozřejmě to není ideální jít do toho takovým způsobem. Kdybych vždy dal všechny své peníze do dalšího startupu, tak je jasné, že ze statistického pohledu to někdy musí nevyjít. Je to stejné, jako kdybys v kasinu dával všechny peníze znovu na červenou. Já už bych to znovu neudělal, protože když ti startup nevyjde a všichni jsou si toho rizika včetně investorů vědomi, tak to ve výsledku asi není konec světa, ale v momentě, kdy tě to připraví o všechno, co jsi dlouho budoval, tak je to trošku náročnější.

O odpojení od reality

Bylo to hodně věcí, které se staly najednou, a emočně jsem na to nebyl úplně připravený. Jak jsem do toho šel hodně srdíčkem a pocitem, tak jsem byl úplně odpojený od reality. Říkal jsem si, že to prostě dáme, což jako zakladatel určitým způsobem potřebuješ, ale mělo by to mít nějaké limity. Všem jsem říkal, že to dáme, a lidé mi věřili. A v momentě, kdy to spadlo, tak mi to rozstřelilo a sebralo úplně všechno. Byť jsem byl fyzicky okay, v hlavě to bylo těžké, neměl jsem v tu chvíli vůbec chuť žít. Naštěstí mám tři malé děti, takže to nebylo tak, že bych měl možnost vůči nim aktivně plánovat nějaký ošklivý věci, ale absolutně jsem přestal mít motivaci, najednou jsem v životě neměl nic, kde bych byl úspěšný, prostě jsem všechny zklamal.

Jelikož jsem si už zažil luxusní život, práci s top lidmi na světě, dělal jsem crazy cool startupy, fakt jsem nemohl najít motivaci k tomu vůbec žít dál. Neříkám, že jsem se chtěl zabít, ale nevěděl jsem, proč žít. Navíc složitost celé situace, ve které jsem byl, tomu nepomohla. Ručíš za patnáct milionů dolarů, studia jsou dál otevřená, ale nevíš, co s tím, do toho řešíte rodinu, stěhování zpátky do Česka. Třeba hodinu denně jsem trávil procházením a sněním, jaké by to bylo, kdybych nemusel tyto problémy řešit.

Mnoho času jsem strávil nad přemýšlením o životě, filozofováním. Co je vlastně ten cíl – jestli to je vydělávat peníze a pak nebýt s rodinou, nebo být úplně chudý a vlastně nedělat nic. Dojdeš k závěru, že nemůžeš nedělat nic. Jen odjet na Bali a nedělat nic nejde, když nemáš neomezeně peněz. Musíš mít na tom světě pro někoho hodnotu. A když nic neděláš, tak ji nemáš.

Pochopil jsem, že musím něco dělat, tak jsem šel krok po kroku a pomalu se brodil z těch sraček, až jsem se dostal k tomu, že už jsem tady v Česku a přede mnou je spoustu různých příležitostí. Zároveň mám s naprostou většinou investorů dobrý vztah, vážím si jich a hrozně rád bych jim ty peníze někdy vydělal.

O osobním bankrotu

V Americe vám naštěstí osobní bankrot vše vymaže, je to trochu jiné než v Česku. Snažím se tedy i tomu vyhnout, ale kdyby se to stalo, tak co je na tom všem aspoň dobrý, je, že si člověk zvykne na úplně jiný level sraček, kterýma prochází, protože ukončit startup v klidu s tím, že jsi na nule, by pro mě byl sen. Tady je to samozřejmě daleko horší, ale aspoň už to teď má nějaké řešení. Se všemi stranami se dá dohodnout, protože soudy jsou drahé, takže sice ano, mám k řešení hodně věcí včetně nějakých předžalobních výzev, ale není to konec světa. Dá se to poměrně rychle vyřešit v rámci třeba jednoho roku. Navíc to neznamená, že člověk nemůže nic dělat. Věřím, že budu mít nebo už teď mám samozřejmě šanci se zase pustit do nějakých dalších věcí.