O víkendu se na fasádě obchodního domu Máj v centru Prahy objevily tyrkysoví motýli z dílny sochaře Davida Černého. Před instalací i po ní projekt provází intenzivní debata v podstatě všech, kteří k němu mají i nemají co říct. Je to umění? A dobré, či nikoli? Proč zase Černý? Víří otázky. Známý investor, spolumajitel finanční skupiny RSJ a filantrop Václav Dejčmar k povaze diskuze vydal úderný příspěvek na svém Facebooku a CzechCrunch jej s jeho svolením přetiskuje. „Umění nelze spoutat do žádných definic,“ píše Dejčmar.

Václav Dejčmar má blízko k umění (spolufinancuje holešovické Centrum současného umění DOX) i se dobře zná s Davidem Černým. Ve svém facebookovém textu ale nehoruje za práci sochaře, který se proslavil miminy na Žižkovské věci: spíše věcně upozorňuje, že je v podstatě jediným, kdo se věnuje náročným pohyblivým projektům, které jsou určené pro veřejný prostor.

A těm, kteří chtějí škatulkovat, co umění je a co už není vzkazuje: „Pokoušet se v časech, kdy se vycpaný žralok ve formaldehydu považuje za kulturní milník západní civilizace a prodává se za desítky milionů dolarů, kázat z Česka světu, co je umění, co je kýč a co není ani jedno z toho, představuje dokonale výstřední vtip.“

***

V souvislosti s instalací motýlů na fasádu OC Máj doporučuju každému přečíst precizní vyjádření Butterfly Effect od samotného autora. Samozřejmě úplně chápu, že se někomu motýli líbí a někomu nelíbí. Stejně tak, jako se někomu líbí nebo nelíbí samotná masivní budova OC Máj anebo temná stavba komplexu Quadrio vedle. Co ovšem osobně nechápu vůbec, je úroveň veřejné diskuze nad dvěma otázkami.

Za prvé se mnoho lidí včetně odborníků a novinářů stále dokola ptá, proč je všude po městě zastoupen právě David Černý. Inu, co třeba proto, že on jako prakticky jediný sochař v této zemi zvládá realizovat veliké a technicky nesmírně náročné umělecké objekty. A zadavatelé to vidí, oceňují a poptávají – u nás i v zahraničí.

Málokdo si umí představit, jak je těžké vyprodukovat mnohatunové kinetické sochy, které musí fungovat v mrazu, v dešti i v horku. Na spitfirech spolupracovalo dvacet subdodavatelů a jenom křídla se propočítávala přes rok. Promyšlený inženýring výtvarných objektů je dnes pro většinu současných umělců věc podružná.

Řemeslo se v aktuální době konceptuální totiž obvykle nepovažuje za důležité, čili ho – prostě a jednoduše – moc lidí neumí. Podívejte se třeba na stav dnešní AVU nebo na dokument Zkouška umění. Davidova díla jdou naprosto opačným směrem a rozhodně nikdy nejsou z řemeslného a technického hlediska banální.

Druhá „česká“ otázka, která mě nepřestává fascinovat, je nekonečné dumání, zda je fialovo-tyrkysové dílo umění nebo jde o pouhý reklamní poutač. K tomu lze snad říct pouze tolik, že pokud si v dnešní postmoderní době někdo dovolí subjektivně určovat, co je a co není umění, tak nám všem sděluje zejména fakt, že je idiot a takový názorový postoj by měl představovat okamžitou diskvalifikaci z relevantní diskuze.

Určité dílo se nám může líbit, nebo nelíbit. Je v pořádku dlouze řešit, zda ho na určitém veřejném místě chceme či nechceme. Ale pokoušet se v časech, kdy se vycpaný žralok ve formaldehydu považuje za kulturní milník západní civilizace a prodává se za desítky milionů dolarů, kázat z Česka světu, co je umění, co je kýč a co není ani jedno z toho, představuje dokonale výstřední vtip.

Umění nelze spoutat do žádných definic. Před pár lety téměř pokořil aukční rekord 100 milionů dolarů metrový stříbrný králík. Fasádu „národní kulturní památky“ Máj zase za totality zdobily ohromné nápisy oslavující socialismus a vítězství dělnické třídy. Po revoluci byla křižovatka Spálené a Národní po 30 let stokou v centru města. Na chodnících rozbitý beton, za Májem spaly šiky opilých bezdomovců a v Máji prodávalo své produkty laciné Tesco. Nikdo nic neřešil, diskuze o tomto strašidelném místě neprobíhala téměř žádná.

Současný investor naopak touží výraznou centrální křižovatku zkultivovat skrze konstrukční detaily, které většina pragmatických developerů obvykle ignoruje. Chodník kolem Máje bude konečně z žulových kostek a najdeme v něm i 359 drobných siluet stíhacích letounů vytvořených jako mozaika, protože stíhačů bylo právě 359.

Stále dokola čtu, jak jsou prý motýli (umístění dočasně a se souhlasem autorů OC Máj) na fasádě kontroverzní. To já zase za kontroverzní považuju fakt, že ubohá estetická úroveň tohoto nejvíc centrálního místa v absolutním centru hlavního města naší země, kde se mnohokrát psala národní historie, dosud prakticky nikoho nezajímala.

Až nyní, kdy se z této křižovatky má stát inovativní nároží, za které by se nemusela stydět žádná moderní světová metropole, se můžou všichni unázorovat. A douška na závěr: dva motýli na fasádě Máje udělají pro PR Prahy a Česka pravděpodobně víc, než nudné reklamní kampaně CzechTourism za stovky státních milionů.

Ale hlavně, spousta Čechů si díky nim připomene, že i tato země měla své hrdiny, kteří v kritické době nepřispěchali se svým názorem do diskuse, ale neváhali jít, konat a riskovat svůj vlastní život.